Článek
Nikdy nezapomenu na den, kdy za mnou můj syn Tomáš přijel s rozzářenýma očima a oznámil: „Mami, mám pro tebe novinku. Iveta je těhotná a je to rizikové. Budeme potřebovat trochu vaší pomoci.“ V tu ránu mě zaplavila směs radosti, obav a pocitu odpovědnosti – koncem konců šlo o mého syna, který se zrovna chystal stát otcem.
Dvě děti, dvě zkušenosti
Moje dcera Ema a její muž Lukáš – kteří jsou svoji už několik let a mají pětiletou dcerku – se mnou i s mým mužem (říkám mu Jirka, i když se jmenuje Jiří) vycházejí skvěle. Vlastně Lukáše považujeme za jakéhosi dalšího syna a on se už dlouho stýká s Emou u nás v rodině tak, jako by tam odjakživa patřil. Pokaždé, když k nim přijedeme, cítím jejich vděk za drobnou pomoc nebo pohlídání malé Verunky. Tím spíš jsem si myslela, že totéž půjde i s Tomášem a jeho partnerkou Ivetou.
Společné bydlení: dobrá myšlenka, ale…
Protože Iveta měla podle lékaře rizikové těhotenství, dali jsme jim k dispozici volný přízemní byt, který tu zůstal po mé tchyni. Bylo to jen pár místností, ale nejdůležitější bylo, že nebudou sami v malé garsonce a my budeme poblíž, kdyby Iveta cokoliv potřebovala. Těšila jsem se, jak to budeme mít domácí: já uvařím, když ona nebude moci, a oni nám případně oplatí pomoc třeba na zahrádce.
Jenže realita byla krapet jiná. Iveta trávila spoustu času na mobilu či u počítače. Od začátku to omlouval můj syn: „Mami, neřeš to, dej jí čas. Je zvyklá být pořád v kontaktu s kamarádkami.“ Jenže zatímco spolu vysedávaly virtuálně, reálný život tak trochu haproval. V domě, kde jsme sdíleli vstupní chodbu, se Iveta ani jednou nenabídla, že tam vytře. Občas se tam válely nedopalky od jejích cigaret, i když kouřila venku. Když jsem ji slušně požádala, aby dávala vajgly do popelníku, urazila se.
Narození miminka
Narodil se nám malý Adámek – trošku předčasně, ale s odvahou novorozeňátka se hned probíjel k životu. Chápala jsem, že Iveta je unavená a vystresovaná. Nabídla jsem, že pomůžu s úklidem či vařením. Brala jsem si prádlo do horní pračky, abych to dole nezahlcovala, a chtěla jsem jim aspoň trochu ulevit. I tak Iveta všude nechávala spoustu nepořádku, neustále si stěžovala, že Adámek celé dny pláče, ale zároveň nic nechtěla změnit.
Když mu byly asi čtyři měsíce, přestala Iveta kojit a hned se vrátila ke kouření. Adámek se pak dočkal života v zakouřeném prostředí, i když se Iveta snažila „odcházet ven“, jenže tam s ním často byla také, protože doma plakal. A na mě pak křičela, že jí do toho nemám co mluvit.
Horší bylo i to, jakým jídlem Adámka krmila. Třeba hranolky nebo fastfoodové pochoutky – ještě nebyly dělané pro tak malé dítě, ale ona to brala jako běžné. Když jsem nadhodila, že by mohla zkusit dětské příkrmy, vynadala mi, že jsem staromódní a „pořád se pletu do jejich věcí“.
Zlá tchyně nebo starostlivá babička?
Nechci se s ní hádat – vím, jak těžké může mateřství být. Přesto mě bolí dívat se, jak můj malý vnouček vyrůstá v chaosu. A to nemluvím o tom, že Tomáš jí ve všem přitakává, nebo možná raději mlčí, aby měl klid. A tak se stalo, že mě Iveta před ním několikrát osočila: „Tvoje máma je proti mně zaujatá. Věčně má poznámky a snaží se mě poučovat.“ Tomáš ze mě nejspíš cítí určitou frustraci a snaží se to zamést pod koberec, takže se o tom radši nebaví ani se mnou.
Do toho si syn nedávno postěžoval, že původní dohoda byla, že si nakonec vyměníme byty – oni že by šli výš do většího a my s Jirkou bychom byli dole v menším. Cítím ale, že s Ivetou v tom velkém prostoru by to dopadlo všelijak. Stačí pohled do jejich momentálního bytu, který má poloviční velikost, a je to tam permanentně jako po tornádu.
Co dál?
Obávám se, že když jim teď řeknu „Ne, vyměňovat byt nebudeme,“ vyvolá to ještě větší napětí. Na druhou stranu když na to kývnu, budu se trápit pohledem na to, jak se Adámek plácá v nepořádku a pojídá nezdravé jídlo. A Iveta mi už teď vyčítá, že se pletu do života její rodiny.
Tak se snažím našlapovat opatrně. Sem tam uvařím a beze slova jim nechám kastrol na chodbě. Jednou za čas uklidím tu společnou část domu. A pořád si říkám, jestli jsem fakt tak hrozná tchyně, nebo je chyba někde jinde. Moc se bojím, abych neskončila s tím, že Adámka skoro neuvidím, protože Iveta mi ho nebude chtít půjčovat.
Zatím vyhlašujeme klid zbraní a důsledně se vyhýbáme všem debatám o úklidu či stravování. Ať je to jakkoli, Adámek je pořád mým vnoučkem a já pro něj chci jen to nejlepší. Je ale otázka, jestli se dočkám nějakého kompromisu, aby mě Iveta stále nevnímala jako „vetřelce“.
