Článek
Život občas napíše podivné příběhy. Třeba jako ten můj – s Markem jsme se rozešli už před rokem, rozvod proběhl bleskově. Přesto dál bydlíme pod jednou střechou. Naše dcera Marika teď totiž prochází náročným obdobím ve škole, má problémy se čtením a psaním a potřebuje hodně podpory z obou stran. Ačkoli jsem si původně myslela, že hned po rozvodu povedeme každý svůj život někde jinde, nakonec se vše vyvinulo jinak.
Slibný začátek, prudký konec
Manželství s Markem bylo od začátku jako jízda na horské dráze. Chvílemi jsme byli nerozlučná dvojice, za chvíli jsme se na sebe nemohli ani podívat. Postupně se mezi námi nahromadily výčitky, nadávky, vzájemná zranění. Nakonec jsme se shodli, že bude lepší se rozejít, a při rozvodu soud rozhodl, že Marika zůstane v mé péči s tím, že Marek se o ni bude pravidelně starat.
Ještě pár týdnů po tom jsem pořád doufala, že si sežene vlastní bydlení, abych já s dcerou zůstala v našem bytě sama. Ale v té době se u Mariky objevily první vážné potíže s učením – dostala doporučení z pedagogicko-psychologické poradny, aby mohla pracovat s asistentem a trávit maximum času v klidu domova. A tak jsem souhlasila, že to prozatím necháme tak, jak to je. Když se o ni budu starat já a Marek k tomu přidá své schopnosti (hlídání, doučování, vožení do školy), vyřešíme situaci rychleji. Nebo jsem si to aspoň myslela…
Záblesk naděje
Společné bydlení po rozvodu bylo zvláštní, ale zpočátku se zdálo, že by to třeba mohlo fungovat. Dokonce jsme se s Markem párkrát „zapomněli“ a skončili jsme po večerech společně u vína, což vyústilo i v nečekané romantické chvilky. Kdysi mě k němu fyzicky přitahovalo všechno možné – jeho výrazný úsměv a sebevědomí. Tyto stránky se po rozvodu náhle vynořily znovu, jakoby setřásl věčné hádky a stres. Na moment jsem se zasnila, jestli bychom se nemohli dát dohromady.
Jenže brzy přišel tvrdý střet s realitou. Stačilo, aby se vyrojily první organizační neshody kolem Mariky, a už jsme na sebe zase štěkali. Byli jsme papírově rozvedení a došlo mi, že nezávisle na našich chvilkových vzplanutích tam zkrátka zůstane spousta hořkosti.
Překvapení v chodbě
Jednoho večera, když jsem slyšela klíče v zámku, vyšla jsem Marka přivítat. K mému šoku však za sebou vedl cizí ženu. „Ahoj, tohle je Eliška,“ oznámil mi s úsměvem a představil nás. Eliška se jen lehce usmála a pronesla, že u nás přespí, protože už jí nejel autobus zpátky do jejího města.
Zůstala jsem tam stát jako opařená. Nemohla jsem se s tím pocitem vyrovnat, i když jsme byli oficiálně rozvedení. Připadalo mi to naprosto nevhodné už kvůli Marice, která si toho samozřejmě všímala. Jenže Marek se tím nijak netrápil. „Platím tu půlku nájmu, tak si sem můžu občas někoho pozvat, ne?“ bránil se, když jsem si chtěla promluvit o tom, jak se cítím já i dcera.
Problémy s financemi
Samozřejmě mě hned napadlo, že by bylo nejlepší se odstěhovat a začít s Marikou nový život jinde. Jenže mně se v té době krátkodobě snížily příjmy (musela jsem změnit práci a brala jsem jen částečný úvazek, abych se mohla víc věnovat Marice), a na samostatné bydlení včetně energií mi zkrátka nezbývalo. Ceny pronájmů v našem městě byly tehdy neúnosné a alimenty, které jsme si s Markem dohodli, by situaci stejně nezachránily.
Bohužel to neskončilo jednou Eliškou. Marek si domů vodil různé „kamarádky“, a já jsem se cítila čím dál hůř. Co na tom, že jsme rozvedení – nebylo mi příjemné spát za stěnou a slyšet, jak se baví a smějí. Navíc Marika, která už je dost stará na to, aby pochopila, že je táta střídá až moc často, se mě ptala, proč k nám pořád chodí nové tety. Vždycky jsem se jí snažila něco obratně vysvětlit, ale nebylo to jednoduché.
Odevzdanost a nejistá budoucnost
A tak setrvávám v domácnosti s exmanželem, kde se neustále míjí láska, přitažlivost a odpor. Nejednou jsem do toho sama zkoušela vložit energii a znovu ho získat – jenže jakmile mu naznačím, že bych o něj stála, odpálkuje mě slovy, že jsme se už jednou spálili.
Dnes si připadám jako v pasti. Vím, že bych to dříve či později měla nějak rozseknout, ale zatím jsem nenašla dostatek odvahy, peněz a vhodných možností. A bojím se, co tahle situace předává Marice jako vzor. Nedávno ve škole pronesla, že se její táta s mámou „už nemají rádi, ale bydlí spolu“. Paní učitelka se na mě potom obrátila s otázkou, jestli je doma všechno v pořádku.
Popravdě – není. Přesto ve mně ještě hlodá myšlenka, že se to nějak zlepší. Anebo mi nezbude než sebrat veškerou vůli, najít jiné řešení a zkusit to s Marikou samy, bez toho, abych se dál dívala na cizí ženy, které chodí zrovna do mého obýváku.
