Článek
Pozvala jsem svou sestrou do tradiční horské chaty, kde si rodina mého muže přála uspořádat slavnost. Od svatby uplynulo několik let a já věřila, že náš vztah je pevný a postavený na důvěře. Lucian neustále vyprávěl o svých cestách jako pilot a o tom, jaké nebezpečí při letech podstupuje. Byla jsem na něj pyšná, i když mě často trápilo, že vlastně nikdy neukázal žádné fotografie z kokpitu nebo nepozval mě, abych se podívala na jeho letiště.
Večer se rozjel, všichni byli v dobré náladě, jen Lucian se zdál neklidný. Přisuzovala jsem to tomu, že nemá rád velké rodinné sešlosti. Nakonec dorazil i jeho strýc Marek, který byl po pár skleničkách dost sdílný. Podíval se na Luciana, pak na mě a řekl: „Možná by ses měla konečně dozvědět pravdu, než se ti narodí dítě s někým, kdo ti lže o všem, co dělá.“
Srdce se mi zastavilo. Nevěděla jsem, co tím myslí. Čekala jsem, že Lucian protestuje, ale on mlčel a v obličeji byl bílý jako stěna. Začala jsem se Marka vyptávat a on vyklopil, že Lucian nikdy nebyl pilot. Všechno, co mi vyprávěl o vzdělání, mezinárodních letech i dobrodružných přistáních, bylo zinscenované. Prý vždycky odjede za kamarády, kteří ho kryjí, a hraje si na důležitého člověka se stovkami nalétaných hodin.
Ztuhla jsem. Nevěděla jsem, co říct. Čekala jsem, že aspoň Lucian vysvětlí, že je to omyl. Jenže se mi nedokázal podívat do očí. V ten moment se vložila jeho matka. „Je mi to líto, Katko,“ skoro plakala, „věděli jsme to, ale mysleli jsme, že vás to rozdělí, a tak jsme mlčeli. On tě opravdu miluje, jen se hrozně bál, že ho nebudeš mít ráda jako obyčejného člověka.“
Chtělo se mi křičet. Všichni věděli, že žiju ve lži, jen já jsem to netušila. Lucian se zmohl na chabé: „Dělal jsem to pro tebe. Když jsme se poznali, byla jsi tak nadšená, že mám zajímavou práci. Bál jsem se, že bych tě zklamal.“
Utíkala jsem z té chaty se slzami v očích. V hlavě mi naskakovaly otázky: Kde tráví tolik času, když prý létá? Odkud jsou všechny peníze, které přináší domů? Je náš dům zadlužený? A co když má na kontě bůhvíjaké dluhy, o kterých netuším?
Další dny jsem byla jako v mrákotách. Rodina se mě snažila uklidnit, že Lucian to myslel dobře. Jeho matka dokonce tvrdila, že „každý někdy lže, aby byl pro svého partnera dost dobrý.“ Jenže já v tom viděla ohromnou zradu. Celou dobu si hrál na někoho, kým není, a všichni kolem něj mu to tolerovali, protože se jim to hodilo do rodinné idylky.
Lucian vykládal, že se mnou chce začít znovu, tentokrát pravdivě. „Miloval jsem ten pocit, že jsem v tvých očích hrdina,“ řekl zoufale. „Neplánoval jsem, že se to takhle zamotá, a nedokázal jsem přestat.“
Jenže já jsem nemohla snést, že ti, které jsem pokládala za druhou rodinu, tuhle frašku podporovali. Odjela jsem z města s jedním kufrem a nechala svůj byt i všechno za sebou. Lucian slíbil, že mi konečně ukáže pravdu o svých financích a o tom, co doopravdy dělá. Ale já už neměla sílu dál věřit.
Po několika týdnech mi zavolal advokát: Lucian má několik nevypořádaných pohledávek na záhadné podnikání. Můj podpis na jedné z listin, kterou jsem považovala za „pojištění na cestu letadlem“, byl ve skutečnosti souhlasem s úvěrem. Dnes mám před sebou dlouhou cestu, jak se z dluhů vyplatit. Rodina Luciana se mi od té doby neozvala, kromě jeho tety, která mi poslala zprávu, že bych měla mít pro Luciana pochopení, protože „to všechno dělal z lásky.“
Nechápu, jak se to mohlo stát, a zároveň si vyčítám, že mi nedošlo, jak moc je to celé podezřelé. Kdykoli mě napadne, zda měl můj muž někdy opravdové city, vzpomenu si na ten večer v horské chatě, kde se ukázalo, že nikdo nebyl upřímný. Můj život se zhroutil ve chvíli, kdy už jsem věřila, že mám všechno, co potřebuji.
Teď začínám znovu, snažím se splácet následky jeho lží a mám v sobě obrovskou nedůvěru. Lucian mi dodnes píše, že mě miluje a že je ochotný se „polepšit“. Jenže já už nechci další roli v divadle, které kdysi nazýval manželstvím. Láska budovaná na klamství se totiž rozpadne, jakmile se do místnosti vpustí první paprsek pravdy.
Možná jednou přestanu v noci brečet do polštáře, až si vzpomenu na všechny ty příběhy o létání a pohlcená naivní radostí jsem mu odpovídala: „Jsem na tebe tak hrdá.“ Protože nejhorší není lež, ale to, že se jí účastnili všichni okolo a nikdo mě nevaroval. Upravit to, co zbylo z mého srdce, potrvá hodně dlouho, ale lepší přijmout hořkou pravdu, než žít věčně v pohádce, která se kdykoli může sesypat na prach.
