Článek
Železné dveře majáku La Jument se otvírají a Théodore Malgorn nakročí ven do řvoucího větru. V téže vteřině se za jeho zády zdvihá stěna rozbouřené vody – obří vlna přes dvacet metrů vysoká, která se řítí přímo na kamennou věž. Malgorn na zlomek oka strne.
Pak se instinktivně vrhá zpět dovnitř. Jen prudce zabouchnuté dveře jej dělí od masy vody, jež s ohlušujícím rámusem tříští okna v přízemí a zaplavuje schodiště. Srdce mu buší jako splašené.Unikl smrti o jediný krok.
Je 21. prosinec 1989. Atlantský oceán zuří okolo osamělého majáku u bretaňských břehů. Vlny narážejí do odlehlé věže takovou silou, že maják vibruje. Jedna z příbojových vln dokonce vyrvala vstupní dveře z pantů. Uvnitř je poslední strážce – právě třiatřicetiletý Malgorn, promáčený studenou mořskou vodou. Ještě netuší, že pár desítek metrů nad ním krouží vrtulník s fotografem.
Francouz Jean Guichard přiletěl ve vánici zachytit objektivem nekonečný souboj majáků a živlů. Při přeletu nad La Jument ho zaujme nezvykle otevřený vchod – a lidská postava v něm. Guichard tiskne spoušť právě ve chvíli, kdy se mohutná vlna obtočí kolem majáku jako mokrá chapadla.
Na sérii snímků, které obletí svět, vypadá drobná silueta ve dveřích, jako by vzdorovala oceánu sama. Fotografie, jež získá ocenění World Press Photo, visí později na stěnách kanceláří i přístavních hospod. La Jument – majestátní strážce moře. A muž, který se odvážil stanout tváří v tvář peklu rozbouřených vln.
Malgorn tehdy přežije o vlásek. Později klidně poznamená, že kdyby stál jen o kousíček dál, „už by se do věže nevrátil – dnes by byl mrtvý. S mořem si nelze zahrávat.“
Bylo to poprvé a naposledy, co se ocitl v novinách. A jedna z posledních velkých bouří, u které na La Jument vůbec někdo byl. Desítky let předtím tohle místo leželo v mapách jako černá můra námořníků. Mezi lety 1888 a 1904 moře v okolí Ouessantu potopilo jednatřicet lodí.
Nejhorší byla červnová noc roku 1896, kdy britský parník Drummond Castle najel na útes a během pár minut se do ledových vln ponořilo na 250 lidí. Na západním cípu Bretaně zely v moři zrádné útesy a to, co námořníci nazývali Mer d’Iroise – „rozzuřené moře Iroázu“. Každá plavba tudy byla riskem. Každá bouře mohla znamenat katastrofu.
Jednoho dne roku 1878 málem na zdejších skaliskách ztroskotá francouzský rejdař jménem Potron. Se svou lodí na poslední chvíli unikne záhubě – a z vděčnosti vloží do závěti neobvyklé přání. Ze svého jmění odkáže 400 000 franků na stavbu majáku právě zde, na útesu zvaném La Jument.
Trvá dlouho, než jeho vize dojde naplnění: až roku 1904 začíná na izolované skále betonovat parta dělníků, boj s mořem o každý metr stavby však stavbu neúnosně brzdí. Teprve po sedmi letech vzdoru vodnímu živlu se v roce 1911 nad hladinu vyhoupne 48 metrů vysoká osmiboká věž.
V jejím červeném majáku se poprvé rozsvítí světlo a začne pravidelně vysílat varovné záblesky. La Jument – v překladu „kobyla“ – stojí neochvějně na černém útesu asi 300 metrů od pobřeží ostrova Ouessant. Silueta majáku bičovaného vlnami se brzy stává legendou mezi bretaňskými mořeplavci. Střídají se v ní dvojice strážců, muži ostrova. Služba trvá vždy dva týdny vkuse, pak týden volna na pevnině.
Každé druhé pondělí, když počasí dovolí, přirazí u paty věže loďka a vystřídá unavenou posádku. Na břehu čekají rodiny – anebo jen zatažená obloha a pár kolegů v hospodě. Ne každý tu práci vydrží dělat dlouho. Oceán je všude kolem, člověka neustále obkličuje a pokouší.
Uvnitř majáku je překvapivě těsno. Úzké schodiště, strojovna, místnost s čočkou. Strážci denně udržují agregáty, opravují přístroje, natírají a uklízejí, sepisují záznamy.
Malgorn patřil k té zvláštní sortě lidí, kteří si osamění zamilovali. Vyrostl na Ouessantu, ostrovní život mu přirostl k srdci a moře ho táhlo. Nelákala ho města, kariéra ani rodina. Vyměnil mládí automechanika za uniformu strážce majáku – a nelitoval. „Já samotu miluju,“ říkal otevřeně.
Vzpomíná, že na vlastním rybářském člunu zažil i větší strach než nahoře ve věži: „Tam venku na moři je to opravdové nebezpečí.“ A přesto jeho život definoval právě jeden maják a jedna vlna. V roce 1991 přichází nenápadná změna, která ukončí éru romantiky i strastí. Maják La Jument je plně automatizován.
Mlčenlivé zařízení teď každou noc rozsvěcí světlo samo, otáčí zrcadlem a hlídá trasu lodí. Malgorn a ostatní strážci odcházejí. Jejich práce zanikla, jako dříve práce lucernářů či topičů parních lokomotiv.
Od té doby je věž prázdná, jen každé léto přijíždí údržbářská loď z pevniny. Pod majákem se dál lámou vlny, ale uvnitř už nikdo nesedí u rádia, nikdo nebrousí čočku. Bretaňský obr osiřel.
Uplynou tři dekády. Zdálo by se, že na maják v mořském pekle se zapomene – opak je pravdou. Záběry Guichardovy fotografie se staly turistickou atrakcí. Všichni znají „ten maják z té slavné fotky“. A internet mezitím stvořil nový příběh.
Po roce 2020 se po sociálních sítích začíná šířit senzační zpráva: „Tahle práce platí 1,2 milionu dolarů ročně, ale nikdo ji nechce dělat,“ hlásá text přes dramatickou fotku majáku La Jument. V popisku se píše, že „francouzská správa majáků léta marně hledá lidi navzdory astronomickému platu“.
Údajně o tom referoval i Le Monde, který popsal extrémní izolaci, permanentní hrozbu od moře a psychický tíživý dopad života o samotě. Autoři dramaticky dodávají, že „někdy má klid duše větší cenu než výplata“ a nazývají La Jument „jedním z nejnebezpečnějších majáků světa“.
Tisíce lidí ten příspěvek lajkují a sdílejí. Nač zjišťovat detaily – ta historka je příliš přitažlivá. Osamělý maják kdesi na konci světa, astronomická odměna, žádný dobrodruh se prý nenajde… Jenže skutečnost je úplně jiná. La Jument žádného strážce dávno nehledá. Nemá tu kdo pracovat ani za miliardu. Maják je plně automatický a Francie už roky nikoho na podobné místo nevybírá.
Mluvčí námořní správy kategoricky popřeli, že by kdy existovala nabídka milionového platu. Ostatně, naposledy tu živý člověk oficiálně sloužil v roce 1991 a tehdejší plat měl k milionům hodně daleko. Navzdory tomu se svět virálního šílenství nezastavil. Ještě týž rok se objevují cizojazyčné weby s podbízivými titulky, které fámu o „nejlépe placeném zaměstnanci světa“ opakují a vylepšují – jen aby nalákaly čtenáře na pár reklam.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/La_Jument
https://factcheck.afp.com/doc.afp.com.678C2G4
https://www.stern.de/lifestyle/leute/was-macht-eigentlich–––-th%C3%A9odore-malgorn--3227912.html
