Článek
Ještě před několika týdny žila Marie Ecksteinová zdánlivě obyčejný život v činžovním domě na pražském Újezdě. Bylo jí 45 let a osud už jí ledacos vzal. Pocházela z malého města Touškov u Plzně, ale nový domov našla v Praze poblíž nynějšího mostu Legií.
Před dvěma měsíci pohřbila manžela – Oskar zemřel na jaře 1941 a zanechal Marii samotnou, bezdětnou, zahalenou v černém šatu vdovského smutku. Marie však nosila ještě jiný druh smuteční barvy: v duši ukrývala strach a tíseň, které ji provázely na každém kroku.
Byla totiž Židovka. V protektorátu to samo o sobě znamenalo rozsudek postupného vyloučení ze života – zákazy, nařízení, ponížení, všechno měla nalinkované kvůli svému původu. Jenže Marie Ecksteinová se rozhodla s tím bojovat po svém: skrývala se na očích všech. Nevypadala jako „typická“ Židovka. Měla světlou pleť, šedé oči a vlasy si barvila na blond.
Když v září 1941 začalo platit nařízení, že všichni Židé musí na veřejnosti nosit žlutou Davidovu hvězdu, ona odmítla. Nesebrala odvahu našít si na kabát stigmatizující znak. Místo toho se pokusila splynout s davem. V občance neměla vyražené „J“ jako Jude – nikdy se totiž nepřihlásila k židovské obci.
S falešnou aurou árijky se pohybovala ulicemi Prahy volně, jako by se na ni žádné rasové zákony nevztahovaly. Bylo to troufalé a riskantní. Marie ale nechtěla celý den čekat, až odbije hodina vyhrazená Židům k nákupu potravin. Toužila se aspoň na chvíli cítit svobodná.
Někdo si jí ale všímal. Možná sousedka odnaproti, která Marii dennodenně potkávala na schodech domu a všimla si, že nenosí hvězdu. Možná prodavačka z obchodu, kde Marie nakupovala, nebo dokonce dávná známá. Kdokoli z těch, kdo ji znali jménem a povšimli si, že se vymyká přísným pravidlům. Zprvu to byly jen podezíravé pohledy. Pak šuškání za jejími zády. A nakonec, jednoho podzimního dne, rozhodnutí vzít do ruky pero a napsat udání.
Dopis, který zpečetil osud
Koncem září 1941 doputoval na pražské policejní ředitelství a na úřad gestapa anonymní dopis. Jeho autorka – podle podpisu snad jakási paní Zimová – jej formulovala úhledným písmem, bez jediné chyby. Z řádků odkapávala chladná nenávist a jakási povinnost: „Považuji za svou povinnost upozorniti Vás na následující případ,“začínal list adresovaný úřadům.
Dál následoval pečlivý popis Marie Ecksteinové: její dívčí jméno (Lustigová), fakt, že je to vdova po Oskaru Ecksteinovi – a hlavně, že je to Židovka. Pisatelka si ale posteskla, že Marie tak vůbec nevypadá: „Jest odbarvená blondýna, vydává se všude za árijku a také podle toho vystupuje,“ stálo v dopise.
Řádek po řádku pak žena líčila, jak Marie nedodržuje ani jedno nařízení platné pro Židy. „Chodí nakupovat po celý den, chodí do kaváren a do kina, jezdí na výlety a cestuje vlakem,“ vypočítávala rozhořčeně. Vrchol drzosti? Marie dokonce vůbec nenosí židovskou hvězdu na oblečení a v občance nemá ono povinné „J“.
Tohle všechno „uvědomělá občanka“ pražským strážcům pořádku nemohla déle trpět. „Nemohu se již déle dívat na tuto neobyčejnou židovskou drzost, a proto Vám to oznamuji. Žádám Vás, abyste Ecksteinovou přísně potrestali,“ zakončila neznámá autorka udání svůj dopis.
Jako by vynášela nad Marií ortel. A pro jistotu připojila ještě důrazné P. S. – kdyby snad policie chtěla být liknavá a její dopis zamést pod stůl, současně vše hlásí přímo gestapu. Úředníci tedy dobře věděli, že tuhle obálku nemohou jen tak založit. A tak se stalo, že pár dní nato se v činžáku v Mělnické ulici rozlehlo časné ranní zabouchání na dveře.
Udání v době protektorátu nebylo nic výjimečného. Nacistické úřady byly takovými dopisy doslova zavaleny – často stačilo pár vět na papíře a soused dostal souseda do kolotoče vyšetřování, transportu a smrti. Paradoxně se ukázalo, že podobnou „špinavou práci“ dělaly nezřídka ženy.
Historikové dokonce označují udavačství za „ženský zločin“ – před poválečnými lidovými soudy stanuly pro kolaboraci tohoto typu ženy třikrát častěji než muži.
Poslední naděje
Marie nekladla odpor. Když ji policisté 4. října 1941 v půl deváté ráno zatýkali, byla klidná – zkamenělá strachem, ale klidná. Nechala se odvést z bytu, který prohledali jen letmo. Co mohli hledat? Žlutou hvězdu, kterou nenosila? Židovské doklady, které neměla? Bez dalších okolků ji doprovodili do přistaveného auta.
Na stanici ji posadili před vyšetřovatele. Přesto se odhodlala k poslední zoufalé obhajobě. Pravda jí nepomohla, zkusí tedy lež, která zní jako pravda.
Rozmluvila se tichým, přerývaným hlasem. Vyšetřovatel mlčky zapisoval každé slovo do protokolu. „Žlutou židovskou hvězdu nenosím, protože… protože mi Emilie Lustigová na smrtelné posteli řekla, že nejsem její vlastní dcera,“ začala Marie odvážně rozplétat smyšlený příběh.
Tvrdila, že krátce před válkou se dozvěděla rodinné tajemství: prý je nemanželskou dcerou jisté Marie Vrátníkové, provdané Řehákové z Chrudimi. „Nemám pro to žádné důkazy,“ připustila vzápětí, „nestarala jsem se o to, pečovala jsem o nemocného manžela…“ . „Nevím, kdo je můj skutečný otec, jestli Árijec nebo Žid,“pronesla a nejspíš upřela na důstojníka prosebný pohled.
Muž za stolem nehnul ani brvou, a tak Marie horečně líčila svůj spořádaný život v Protektorátu, jako by se nechumelilo. „Večer bývám vždycky doma kolem osmé,“ tvrdila. „Nakupovat chodím jen v hodinách určených pro Židy. Do kavárny ani do kina jsem nešla – jsem přece v smutku po manželovi. Z Prahy jsem se nehnula,“ sypala ze sebe naučené věty.
Snad doufala, že tím vyvrátí všechny obvinění z udání. Že přesvědčí aspoň jednoho člověka v téhle místnosti, že ona přece nikomu neškodila.
Pravda nebo lež, na tom nesešlo – pro ně byla Marie Ecksteinová prostě další Židovka, která se snažila uniknout svému osudu. A ten ji nyní neminul: oficiálně ji zapsali do registru pražské židovské obce. Dostala číslo 6087. Tím pro ni definitivně skončilo období skrývání. Marie musela začít nosit žlutou hvězdu a podrobit se všem pravidlům, před kterými se dosud ukrývala.
Cesta bez návratu
Sedm měsíců čekání. Tak dlouho trvalo, než si pro Marii přišel rozkaz k transportu. Možná těch sedm měsíců strávila v nejistotě někde v pražském vězení. A možná – což by bylo ještě krutější – ji po výslechu zase pustili domů, do téhož bytu v Mělnické ulici, kde na ni smutek čekal na každém rohu.
Na dveřích teď musela mít jmenovku označenou hebrejskou hvězdou. Kdykoli vyšla ven, v klopě kabátu se jí leskl žlutý odznak hanby. Lidé, co ji dříve zdravili, přecházeli na druhý chodník. A někde za zdí možná stále bydlela i paní Zimová – teď už spokojená, že pořádek byl nastolen a spravedlnosti učiněno zadost.
Pak přišlo ono psaní, kterého se Marie bála nejvíc. Předvolání k transportu. V květnu 1942 musela nastoupit s ostatními označenými na shromaždišti v Praze. Měla si sbalit jeden kufřík, 50 kg majetku – ale co ještě vlastnila? Několik kousků oblečení, pár fotografií z dávnějšího šťastnějšího života.
Transport vyjel z Prahy 7. května 1942. Marie se ocitla v přeplněném dobytčím vagónu, natěsnaná mezi desítky dalších vyděšených duší. Dveře vagónu se za nimi zabouchly zevnitř – a s nimi jako by se uzavřel celý její svět. Cesta trvala tři dny a tři noci. Žízeň, hlad, dusno.
Tisíc lidí pohromadě, svázaných stejným osudem, se kodrcalo kamsi na východ. Každou hodinu bylo ve voze méně vzduchu a více zoufalství. Občas někdo vykřikl ze spaní. Jiní se modlili. Marie seděla tiše v koutě na svém kufříku a cítila, jak se jí slabostí třesou nohy. Nikdo z nich nevěděl, kam jedou, ale všichni tušili, že nic dobrého na konci kolejí nečeká.
Když se vůz po nekonečné pouti otřásl a zastavil, bylo 9. května 1942. První zastávka byla v Terezíně. Ale Marie a další ženy nebyly vyvedeny ven. Měly pokračovat dál.
Ještě téhož dne pokračoval transport směrem, odkud už nebylo návratu. Z Terezína ty ženy a matky s dětmi odvezli nákladními auty do lesů Sobiboru. Tam na ně čekal malý, nenápadný vyhlazovací tábor ukrytý mezi stromy. Žádná z nich to jménem Sobibor neznala – ale stačilo několik minut za branou, aby pochopily.
Pokud Marie Ecksteinová přežila vyčerpávající cestu, zahynula právě tam, v Sobiboru, kdesi mezi stromy a pískem, beze jména, beze svědků. Přesné datum ani způsob její smrti už dnes nezjistíme. Víme jen to, že od udání uběhlo osm měsíců – a Marie byla pryč.
Zdroje:
https://zpravy.tiscali.cz/udavacstvi-jako-zensky-zlocin-marii-ecksteinovou-poslal-na-smrt-dopis-uvedomele-obcanky-317169
https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/81495-marie-ecksteinova/
https://hlidacipes.org/udavacske-dopisy-cechu-jsou-i-po-desitkach-let-chmurne-cteni-zatknete-ji-je-to-zidovka/
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/udavacske-dopisy-cechu-jsou-i-po-desitkach-let-chmurne-cteni-zatknete-ji-je-to-zidovka/
