Článek
Na odlehlém Sprogø končily „morálně defektní“ dívky – aspoň tak je nazývali lékaři a politici své doby. Mezi lety 1923 až 1961 tu dánské úřady internovaly stovky žen, mladých i starých. Jedny sem poslali vlastní příbuzní, jiné soud či ústavní lékař.
Stačilo málo: být nezkrotná, promiskuitní, neposlušná. Podle dobových spisů se jednalo o ženy „s nízkým intelektem, sexuálně lačné, promiskuitní a prostopášné“, o svobodné matky, tulačky, alkoholičky, neplatičky, dokonce i dívky znásilněné vlastními příbuznými – podle úřadů to byly hysterky a erotomanky, které si zneužití „samy zavinily“.
Všude jinde pro ně údajně nebylo místo. Sprogø měl být lékem na jejich nežádoucí existenci. Tento temný příběh se dlouho skrýval v archivech a šepotu pamětníků. Teprve o desetiletí později začal vyplouvat na povrch. V roce 2018 vtrhl do kin mrazivý film Složka 64 (Journal 64), inspirovaný skutečností, v němž se oběť z ostrova Sprogø krutě mstí těm, kteří jí ublížili v mládí.
Sprogø leží uprostřed průlivu mezi dvěma hlavními dánskými ostrovy. Dnes na něj míří výletníci zvědaví na přírodní rezervaci a historický maják. Prochází se po zelených loukách a fotografují si klidné moře kolem. Jen obvodové zdi a opravené budovy v areálu bývalé káznice tiše připomínají, že kdysi tohle místo sloužilo jako vězení pro ženy, které měly zmizet z očí společnosti.
Říkalo se mu „farma“ – shluk několika domů na jinak pustém ostrově – ne snad typická věznice s mřížemi, ale přesto místo plné utrpení. Mezi roky 1923 až 1961 tu byly internovány stovky mladých dívek i starších žen. Některé strávily na ostrově pár měsíců, jiné většinu života. Všechny trpěly nevýslovným způsobem. Tahle zvláštní kolonie byla zčásti káznice a zčásti údajně léčebné zařízení pro mravní nápravu.
Zrození ostrova zatracených
Jak se vůbec mohlo stát, že demokratická země jako Dánsko zřídila takové místo? Příběh Sprogø začíná u jména Christian Keller (1858–1934) – lékaře, který zasvětil život péči o mentálně postižené. Zprvu to byl idealista a lidumil, zakládal ústavy pro postižené s lidským přístupem.
Jenže počátkem 20. století se jeho pohled změnil. Zhlédl se v teoriích eugeniky, které v té době v Evropě nabíraly na popularitě. Po první světové válce panovala obava, že společnost zevnitř rozloží „geneticky vadní“ jedinci – lidé násilní, nemocní, nemorální.
Eugenika, věda o šlechtění lidstva, navrhovala výběr nejzdatnějších a postupnou eliminaci slabých. Lékař Keller tuhle vizi pojal za svou. Nebyl sám. Politici, úředníci, právníci i další lékaři tehdy horlivě debatovali, jak institucionálně chránit společnost před všemi zly tím, že budou „nečisté elementy“ izolovány a potrestány.
Keller svým plánům dokázal získat vlivné spojence. Už roku 1911 založil mužskou pracovní kolonii na ostrově Livø, kam byli umisťováni „nevhodní“ muži – převážně mentálně postižení, tuláci a kriminálníci. Podstupovali tam i kastrace. Pro „nepřizpůsobivé“ ženy však dosud žádné podobné zařízení neexistovalo. Keller tedy začal prosazovat vytvoření obdobné izolované kolonie pro ženy.
Trvalo to přes deset let lobbování, ale nakonec uspěl. V roce 1923 dostal od dánských úřadů k dispozici ostrov Sprogø – malý kousek země, ideálně odříznutý od světa. Keller a jeho lidé tam mohli s ženami dělat vše, co uznali za vhodné. Pod líbivými hesly o ochraně společnosti a lékařské pomoci se na Sprogø rozběhl krutý experiment sociálního inženýrství.
Práce, kázeň a šílenství
Po příjezdu na ostrov čekal každou nově příchozí tvrdý nástup do „převýchovy“. Nejprve ji personál odvšivil, ostříhal dohola a vydrhl ledovou vodou. Poté následovala povinná lékařská prohlídka se zvláštním důrazem na gynekologii. Pokud vyšlo najevo, že je dívka těhotná, čekal ji okamžitý potrat – bez ohledu na pokročilost těhotenství.
Hned poté byl režim jasný: tvrdá práce od rána do večera. Nepřipomíná vám to něco? Stejně cynicky jako „Práce osvobozuje“ na zdech nacistických lágrů se i zde věřilo, že dřina vychová. Ostrov Sprogø byl zcela soběstačný – vězenkyně pracovaly v zemědělství, staraly se o domácí zvířata, pěstovaly zeleninu, praly prádlo, vařily v kuchyni.
Padaly únavou, ale neustálý dohled lékařů a sester jim nedovolil vydechnout. Každý pohyb byl sledován, aby náhodou nedošlo k „nemravnému chování“. Stačilo málo a přišel trest v podobě izolace.
Trestná izolace, to byla malá temná cela o velikosti sotva 1×2 metry. Bez oken, bez světla – jen úzký prostor přezdívaný „kobka šílenství“. Tam dívky trávily dny i týdny, dokud personál neusoudil, že už „dostaly rozum“. Když slova nestačila, přišly na řadu i přímé donucovací prostředky: řemeny, svěrací kazajky nebo uklidňující injekce.
Jednotvárný režim narušovalo minimum rozptýlení. Jednou za měsíc se promítal film v provizorním kině – to byla jediná oficiální zábava. Jen ty nejukázněnější měly nárok na zvláštní odměnu: krátké prázdniny v oddělené chatce na ostrově.
Na Sprogø vznikala mezi ženami složitá hierarchie. Některé se snažily přizpůsobit a vyhovět všem pravidlům, jiné v zlosti pravidla porušovaly. A pak tu byl fenomén udavačství. Strach o vlastní přežití či závist vedly některé chovanky k tomu, že samy upozorňovaly personál na hříchy ostatních. A tak se stalo, že dívky ubližovaly jedna druhé, třeba vymýšlenými obviněními z masturbace či svádění mužů.
Není divu, že zoufalé vězenkyně se čas od času pokusily o útěk nebo o vlastní smrt. Když některá po návratu z nemocnice zjistila, že už nikdy nebude moct mít děti, zhroutil se jí svět. Počet sebevražd na ostrově byl vysoký, přesné statistiky se však přísně tajily.
A i kdyby se některá dostala na svobodu legální cestou, čekala ji poslední hořká „odměna“ – povinná sterilizace před propuštěním. Z ostrůvku uprostřed moře se prostě žádná žena nedostala bez úhony. Sprogø jim vypálilo cejch na těle i na duši.
Ostrov „lehkých dívek“
Osamělý ostrov plný mladých žen – byť vězněných – bohužel přitahoval i nechtěnou pozornost zvenčí. Mezi lidmi kolovaly pověsti o „lehkých děvách“ internovaných na Sprogø a mnohé muže to podivně fascinovalo.
Místní rybáři dobře věděli, co a koho ostrov ukrývá. A našli se tací, kteří neváhali zaplatit úplatky strážím, jen aby se k ženské kolonii dostali blíž. Reportérům Copenhagen Post se po letech podařilo vyzpovídat jednoho muže, který v 50. letech jako mladík jezdil tajně s partou kamarádů v noci na Sprogø za „zábavou“.
„Pokaždé se našel někdo, koho šlo uplatit. Jezdívali jsme tam jako parta asi pěti mladých kluků. Připluli jsme v noci člunem k boudě na pláži. Šli jsme najisto, věděli jsme, že tam na nás budou čekat holky, které se s námi vyspí.“ popsal bezostyšně průběh těchto nájezdů. Některé detaily jeho vyprávění jsou natolik explicitní a odporné, že je nelze ani publikovat. Důležité je jediné: tihle násilníci vnímali dívky na ostrově jako lovnou zvěř, jako věci. A personál často přivíral oči.
Znásilňování chovanek bylo tichou součástí ostrovního pořádku. Docházelo k němu nejen při tajných návštěvách cizích mužů, ale i ze strany zaměstnanců ústavu – strážci a dokonce i lékaři zneužívali své postavení. Vždyť tyto ženy byly podle oficiálního razítka „vadné zboží“.
Nikdo se o ně nestaral, nikdo jim neuvěřil, kdyby si stěžovaly. A následky? Další nechtěná těhotenství. Mladé vězenkyně, které nebyly dosud sterilizovány, po takových „nočních návštěvách“ mnohdy otěhotněly. Tím pádem nad nimi byl vynesen nelítostný rozsudek – okamžitý zákrok a doživotní neplodnost.
Zničený celý život
Některé „padlé ženy“ měly vyhlídku dostat se ze Sprogø jinak než útěkem nebo smrtí – pokud o ně projevil zájem ženich nebo příbuzní. Sňatek byl v několika málo případech cestou ven, ale i tady zasahoval ostrovní režim. Každé zasnoubení musel osobně schválit vedoucí lékař.
Budoucí manžel byl pečlivě prověřen: je to spořádaný občan? Má dostatečný příjem? Nežil náhodou na podpoře? Pokud prošel přísným sítem, čekal jeho nastávající ještě jeden požadavek – povinná sterilizace před svatbou.
Společnost nechtěla, aby „vadné ženy“ dál plodily děti. Nezáleželo na tom, že dotyčné často vůbec nebyly mentálně postižené ani nemorální – cejch Sprogø z nich do smrti nesmyl nikdo.
Některé ženy byly propuštěny i bez sňatku – například do péče rodiny nebo do kláštera. Ani tehdy však nebyly zcela svobodné. Doživotně se na ně pohlíželo jako na nenapravitelné a nesvéprávné. Stačilo sebemenší podezření z prohřešku a úřady je mohly kdykoli poslat zpátky na ostrov.
A některé se skutečně vrátily. Jeden z otřesných případů popisuje stařenu, která žila desítky let spořádaně mimo ústav, ale na sklonku života byla na základě pochybného udání znovu internována – a na Sprogø zemřela stářím. Domov dožila tam, odkud kdysi s nadějí odešla.
Káznice na ostrově Sprogø byla nakonec uzavřena v roce 1961. Nestalo se tak však z náhlého osvícení či snad z lidskosti úřadů. Dánské úřady tiše zavřely Sprogø prostě proto, že se změnila celková koncepce sociální péče – reforma přístupu k handicapovaným udělala z podobných institucí přežitek.
Temná kapitola Sprogø tak zůstala desítky let zapomenuta, zametena pod koberec národní historie. Dánská vláda a premiérka Mette Frederiksen se oficiálně omluvily ženám z ostrova Sprogø (a mužům z Livø) v září 2023.
Zdroje:
https://da.wikipedia.org/wiki/Christian_Keller_(l%C3%A6ge)
https://da.wikipedia.org/wiki/Sprog%C3%B8
https://www.dotyk.cz/magazin/sprogo-30001206.html
https://cphpost.dk/2021-04-18/business-education/spectre-of-sprogo-the-dark-chapter-denmark-would-rather-forget/
https://denikn.cz/729026/temna-historie-danska-obeti-ostrova-pro-sexualne-zkazene-se-nedockaly-omluvy-ani-po-60-letech/
https://www.idnes.cz/xman/styl/ostrov-sprogo-zeny.A190220_132449_xman-styl_fro
