Článek
Jmenuji se Iveta a bydlím v malém domku na kraji Opavy. Nikdy jsem si nemyslela, že skončím ve statistice zadlužených lidí, kteří se bojí otevřít dveře. Ale stalo se to, a já se teď cítím ztracená, jako bych se ocitla na pokraji propasti.
Měla jsem dvě menší půjčky, žádné obrovské částky, žádný luxus. Potřebovala jsem novou pračku a opravit staré topení, které už sotva fungovalo. Jenže přišla vážná nemoc, musela jsem zůstat dlouho doma a nemocenská mi začala chodit pozdě. Jakmile jsem nezvládla splátky, spustilo se to neúprosné kolečko. Volala jsem do banky a prosila: „Prosím vás, dejte mi aspoň pár týdnů, než se uzdravím a začnu zase pracovat!“ Jenže mi připadalo, že mluvím spíš s počítačem než s člověkem. Opakovali mi stále dokola: „Podmínky smlouvy jsou jasné. Buď zaplatíte, nebo začneme vymáhat.“
Tak začaly narůstat poplatky z prodlení, penále, různé administrativní úroky. Můj dluh se dostal k nějaké vymahačské agentuře a za pár týdnů jsem našla ve schránce výzvu k okamžité úhradě. Už nejde ani o několik desítek tisíc, ale o částku převyšující dvě stě tisíc, a exekutor prý má právo přijít a zabavit mi majetek. Mám strach, že přijdu o to málo, co mi zbylo po manželově smrti.
V bytě si prohlížím staré fotografie, nábytek po rodičích, hrnky, co mi daly dcery ke svátku. „Tohle je můj domov, přece mi ho nemůžou vzít,“ říkám si, ale dobře vím, že můžou. Každý dopis ve schránce mě děsí, každý telefonát rozevírá žaludek. Jedna dcera je samoživitelka, druhá má také své finanční závazky – peníze na vyplacení exekuce prostě nemají.
Je mi přes padesát a rozhodně už neoplývám energií jako kdysi. Mám nemocné klouby a občas nevím, jak vstát z postele. Přesto jsem se snažila pracovat a splácet. Dokud jsem neonemocněla, šlo to, ale pak jsem sklouzla do dluhového bahna. Nikomu bych to nepřála.
Dozvěděla jsem se, že mohu zkusit požádat o odklad exekuce kvůli zdravotním komplikacím. „Je to prý jediná možnost, jak získat trochu času,“ poradila mi sousedka, když mě viděla plakat na chodbě. Sepsala jsem tedy žádost a všechny potvrzení od lékařů, napsala, že jsem nic záměrně nezanedbala a jen potřebuji vydechnout, uzdravit se a dostat novou šanci vše postupně splatit. Nevím, jestli mi vyhoví, ale musím to aspoň zkusit.
Neříkám, že nejsem zodpovědná za svoje dluhy. Vzala jsem si je a měla je splácet. Jen cítím obrovskou hořkost nad tím, jak nelidský umí být celý systém. Jako bych byla jen položkou na seznamu, kterou je třeba za každou cenu vymáčknout, i kdyby mě to mělo zničit. „Nemoc? To není náš problém,“ slyšela jsem na infolince tvrdý hlas, který mě okamžitě srazil.
Každé ráno se budím s úzkostí, že dnes už opravdu někdo zazvoní a otevřu dveře člověku, který si přinese seznam věcí k zabavení. Budu stát stranou a sledovat, jak si odnáší televizi, lednici, nábytek i osobní vzpomínky. Asi ho nebudou zajímat rodinné fotografie nebo tužkou naškrábané vzkazy, ale mně tyhle drobnosti představují celý život.
Někdy mám chuť to vzdát. Prostě se zavřít doma a nevycházet. Jenže vím, že takhle to nejde. Zkusím získat odklad, při troše štěstí se brzy dám zdravotně do pořádku a začnu zase pracovat. Ráda bych vyřídila splátkový kalendář, zaplatila peníze a aspoň trochu se vymanila z noční můry.
Přemýšlím o tom, kolik je v naší zemi lidí, kteří jsou na tom stejně. Bezradní, zranitelní, potrestaní za životní okolnosti, které často nemohli ovlivnit. Systém by jim měl nějak pomoci, ale většinou je jen dusí a vyčleňuje.
Zítra jdu na poštu, pošlu ten návrh na odklad a doufám, že zažiju záblesk pochopení. „Potřebuju jen trochu času,“ píšu tam. „Nechci se vyhýbat placení, jen se uzdravit a mít šanci začít znovu.“
Pokud mi exekutora stejně pošlou, nevím, co dál. Ale aspoň teď mám ještě maličkou jiskru naděje. A tu bych nevyměnila za nic. Protože i když se cítím na dně, věřím, že by v lidech mohla být trocha lidskosti a empatie. A pro tuhle naději se pořád snažím bojovat.
