Článek
Tereza vyrůstala v neúplné rodině a už odmalička si vysnívala domov plný lásky a bezpečí. Když potkala Petra, manažera právního oddělení jedné velké firmy, připadalo jí, že konečně našla to, po čem toužila. Byl milý, pozorný a galantní – otevíral jí dveře, pamatoval si drobné detaily z jejích vyprávění a s radostí ji představoval svým známým.
První dva roky prožili ve stavu téměř nekončící euforie. Tereza byla šťastná a cítila, že vedle Petra bude moct časem založit rodinu, o jaké snila. Jenže po čase jako by se Petr začal měnit. Stahoval se stále častěji domů, odmítal jakékoli výlety nebo aktivity, na které se dřív těšili. Nejdřív si Tereza myslela, že je prostě unavený z náročné práce, ale brzy vyšlo najevo, že to bude něco jiného.
Petr začal postupně ztrácet zájem o práci. Přestal se stýkat s přáteli a většinu času trávil před televizí nebo počítačovými hrami. Zatímco dřív se zajímal, jak se Tereze daří, co by si přála nebo jak zkrášlit byt, teď reagoval jen podrážděným pokrčením ramen: „Na to teď nemám náladu.“
Společné chvíle se proměnily v nekonečnou rutinu. Večery se točily kolem sledování zpráv nebo zábavných pořadů, a skoro pokaždé si k tomu otevřel pivo. Nejdřív Tereze jen vadilo, že ho vypije příliš rychle a hlasitě pak krká, ale pak se objevily i další nevábné zvyky, které Petr přestal před ní skrývat. Občas si dokonce sám nahlas pochvaloval, že „to se fakt povedlo“. Když se Tereza pokoušela vysvětlit, že je to pro ni ponižující, ignoroval ji.
Celkem zásadně se ale začala vytrácet jedna věc, na kterou se těšila nejvíc – možnost budovat jejich vysněné zázemí. Po svatbě si pořídili dům, který nutně potřeboval rekonstrukci. Než se do toho stihli pustit, Petr ztratil elán. „Co pořád vyšiluješ? Barák zatím stojí,“ opakoval, když Tereza navrhovala, aby aspoň vymalovali nebo vyměnili staré závěsy.
Nálada v domácnosti začala houstnout. Tereza nerozuměla té proměně. „Ještě před rokem jsi na sobě makal, cvičil jsi, plánovali jsme, jak opravíme střechu nebo postavíme novou terasu,“ říkala zoufale. On jí na to jen odvětil: „Každý se občas změní. Nemůžeš mě nutit dělat věci, které nechci.“
Místo rodinné idyly přišly hádky nebo mlčení. Tereza si teď klade otázku, jestli se dá Petr ještě „vrátit“ do stavu, v jakém byl na začátku, nebo jestli to celé bylo jen přetvářka. Má spoustu hezkých vzpomínek na to, co spolu prožili, a ví, že Petr má i dobré stránky – třeba když se vyhecuje a pomůže sousedům s těžkým nábytkem, nebo když dokáže být vtipný a okouzlující při setkání s rodinou. Jenže ty špatné vlastnosti teď převažují a Tereza se bojí, že se v tom bude plácat donekonečna.
Kamarádky ji nabádají, aby od Petra odešla. „Takhle sis svůj život přece nevysnila,“ tvrdí některé z nich. Jenže Tereza se nedokáže vzdát svých nadějí. Co když se Petr zase vzpamatuje? Co když ho jen přemohla nějaká skrytá tíseň, o které nemluví? A tak je vnitřně rozpolcená – na jedné misce vah touha po harmonickém domově, na druhé realita lenivého partnera, který nemá zájem cokoliv změnit.
„Nechci ho bezdůvodně odepisovat, ale bojím se, že pokud to tak půjde dál, sen o šťastné rodině se zhroutí dřív, než se vůbec začne plnit,“ povzdechne si Tereza, když o tom mluví s někým blízkým. Zatím neví, zda ji Petr ještě dokáže mile překvapit, nebo jestli si bude muset přiznat, že si zkrátka vybrala lenocha, s nímž rodina fungovat nikdy nebude.
