Článek
Mám sedmiletého syna Adama, který je v mnoha ohledech podobný ostatním dětem: rád běhá po venku, vyrábí nejrůznější věci z papíru a zbožňuje dobrodružné příběhy. Jedna věc ho ovšem oproti většině vrstevníků odlišuje: dobrovolně a trvale se vyhýbá sladkostem. Nechce čokolády, bonbony, sušenky… nic. A to dostává dospělé v jeho okolí často do prekérní situace.
Sladkosti jako „normální dárek“
Adam nastoupil do druhé třídy. Právě ve škole se poprvé setkal s tím, že se bonbony či čokoládové tyčinky dávají jako běžná odměna za malý úspěch – třeba za správně vypracovaný úkol, nebo při oslavě narozenin či svátku. Mnoho dětí si zvyklo, že sladké je skoro univerzální součástí všemožných příležitostí: stačí malý svátek, setkání, bolístka u lékaře, nebo i obyčejný všední den, kdy chtějí dospělí „udělat dětem radost“.
Adam ale nechce sladké jíst, a přitom není nijak nemocný. Prostě se pro to sám rozhodl a já mu to nenutím. Doma sice připravuji vyvážená jídla a učím ho základům zdravé výživy, ale jeho odpor k cukrovinkám vznikl spíše přirozeně. Když vidí přeplněné regály s různými bonbony a tyčinkami, nijak ho to neláká.
Když svátek neznamená hory bonbonů
Zvykli jsme si, že na oslavách nebo ve školních lavicích bývá zvykem přinést spolužákům sladkou odměnu. A právě tady občas dochází k rozpačitým chvílím. Když se blížil Adamův svátek, napadlo mě – v duchu starého zvyku – že bychom mohli koupit nějaké bonbony, aby je rozdal ve škole. Jenže Adam se na mě nechápavě podíval a řekl: „Proč mám dávat spolužákům něco, co není moc zdravé, když každý den vidím, kolik toho někteří snědí?“
Nejdřív jsem tomu trochu oponovala, spíš ze setrvačnosti. Byla jsem přece zvyklá, že „k svátku patří bonbony“. Ale pak jsem pochopila jeho logiku, a nakonec jsme místo sladkostí donesli spolužákům malé fixy a pastelky. Odezva byla překvapivě dobrá – a hlavně mě Adam svou odvahou jít proti zaběhnutým zvykům docela ohromil.
Nabídku odmítá i na kroužcích a u lékaře
Situace, kdy Adam s díky odmítne nabízený sáček s bonbony, se často odehrává na sportovních kroužcích nebo při vyšetření v ordinaci. Dospělí jsou mnohdy přesvědčení, že je to lety prověřený způsob, jak dítě potěšit, utišit, motivovat. Když si Adam nevezme, někteří jen pokrčí rameny: „Tak si neber, když nechceš.“ Jiní se pouští do kratší či delší diskuze. Občas slyším komentáře typu: „Ale děti přece sladké milují…“ – a vysvětlit jim, že on to má zkrátka jinak, může být nadlouho.
Když se téma otevře na rodičovské schůzce
Někteří rodiče začínají vnímat, že se sladkosti rozdávají až příliš snadno a často. Kamarádka mi nedávno vyprávěla, jak toto téma nadhodila na třídních schůzkách: vadí jí, že děti při každé možné příležitosti dostávají nějaké bonbony, až si na to navykly. Reakce zdaleka nebyly jednohlasné, protože spousta rodičů to bere jako neškodnou tradici.
Sladké a (nejen) dětské zdraví
Častou výmluvou pro nadměrné „mlsání“ bývá, že děti spoustu energie vyběhají a potřebují ji doplnit. Jenže pravda je, že řada dětí se dnes hýbe méně než dříve a nadbytek cukru není pro organismus prospěšný. Důsledkem bývá nadváha nebo obezita, která podle statistik narůstá v celém světě. U dětí pak mohou nadváha a nezdravé návyky provázet i další potíže – zátěž kloubů, vysoký krevní tlak, horší fyzickou kondici… a v dospělosti je zvyk na sladké často obtížně překonatelný.
Proto si říkám, že Adamovo rozhodnutí nejíst sladkosti bych měla vítat. Nechávám ho v tom jít jeho cestou a nehlídám ho úzkostlivě na každém kroku. Pokud se jednou rozhodne, že si dá čokoládu, nebudu ho odsuzovat. Ale zatím zůstává přesvědčený, že se bez cukrovinek obejde – a já se snažím být mu v tom pevnou oporou.
