Článek
Jmenuji se Michal, je mi pětačtyřicet a jsem osmnáct let ženatý s Vlastou. Máme dvě děti: patnáctiletou dceru Petru a dvanáctiletého syna Ondru. Dosud bych náš vztah popsal jako harmonický. Neprošli jsme žádnými katastrofami, oba jsme slušně vydělávali, užívali si rodiny a neměli větší spory. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že mi manželku tak změní jediná přehnaně emancipovaná žena, vysmál bych se mu.
Vlasta pracuje v jedné menší firmě, kde se až donedávna cítila spokojeně. Obklopuje ji tam spíš ženský kolektiv, ráda se s nimi bavila o běžných věcech. Když si povídaly o chlapech nebo dětech, bral jsem to v pohodě. Odjakživa vyhledávala názory a rady svých kamarádek. Já to přijímal jako její drobnou slabost a jen občas jsem se divil, jak snadno podlehne cizímu vlivu. Nedělalo mi to ale starosti, dokud se neobjevila Denisa.
Denisa přišla jako nová kolegyně a přinesla do jejich kanceláře něco jako hurikán. Podle Vlasty je krásná, prudce nezávislá a nebojí se říct vlastní názor. Ve svých pětatřiceti vychovává malou dceru sama a chlapy označuje za zbytečnou přítěž. Možná to někomu zní směšně, ale moje žena z ní byla u vytržení. Každý večer jsem poslouchal: „Denisa říkala, že… Denisa si myslí, že… Denisa to dělá takhle…“ Začalo mi to lézt na nervy, ale pořád jsem to bral s nadhledem.
Jenže potom se Vlasta začala měnit. Doma mi najednou vyčítala věci, které jí dřív nevadily. „Koukáš na hloupé pořady, nechodíš se mnou tam a tam, oblékáš se jako strejc.“ Přestaly jí být po chuti i naše staré zvyky: „Nejsme ve středověku, abych tu makala jako služka,“ vyletěla na mě jednou jen proto, že jsem si dovolil poznamenat, jestli by nám neupekla něco k večeři. Najednou nadávalo a prudilo něco, co dřív byla pohodová žena, která měla ráda klid. Cítím, že Denisa ji popohání k agresivnější emancipaci, kdy já i ostatní muži jsme pasováni na „zbytečnou havěť“. A Vlasta se tomu přizpůsobuje.
Nevrcholilo to jenom hádkami a výčitkami. Vrcholem byl její nápad, že v létě pojede s Denisou na dovolenou k moři. „Jen my dvě, Michale. Potřebuju svobodu, nechci se o nikoho starat.“ Připadal jsem si jako omámený. Nebylo to jenom plácnutí do větru – začala si opravdu listovat katalogy a plánovat, kdy a kam by vyrazily. Děti z toho zůstali v šoku, protože jsme se zase těšily na společnou dovolenou. Pro Vlastu to najednou nebyla priorita.
Sedím teď každý večer doma a koukám na ženu, která se tváří, že není žádný problém mě prostě odsunout. Když jí to zkusím vysvětlit, tak se jen zamračí: „Denisa říkala, že ženy jako my si mají dopřát cestování o samotě.“ Div mě nechytají mrákoty. Nechci udělat prudké gesto a zničit rodinu, ale cítím, jak se ve mně sbírá zoufalství. Ona se nepodobá té dřívější Vlastě, která se se mnou o všem bavila a dělali jsme kompromisy. Teď se tu rozvaluje cizí postoje a cizí styl.
Dost lidí mi řeklo, ať to ignoruju, že se Vlasta uklidní, až se jí Denisa okouká. Ale já mám strach, že pokud se do toho nějak nevložím, Vlasta se sveze po téhle vlně tak daleko, že už se vrátit nechce. Jsem ztracený a nevím, co dělat. „Mám se zakousnout a mlčet, dokud je ještě čas, nebo se do toho ostře vložit a riskovat, že se nás Denisa pokusí rozeštvat definitivně?“ Zatím jen vidím, jak z mé ženy mizí veškerá něha a stává se z ní cizinec.
