Článek
Jmenuju se Alena a žiju v Čechách. Je mi pětačtyřicet. Před víc než dvaceti lety jsem otěhotněla ještě na vysoké. S Ondřejem, mým mužem, jsme se vzali z lásky, ale moc jsme si ho společně neužili. Když měl náš syn Dan sotva tři roky, Ondřej zahynul při autonehodě. Zůstala jsem na Dana sama. Byly to příšerné měsíce, ale jediné, co mě drželo při zdravém rozumu, byl ten malý kluk, který mi dával důvod ráno vstát.
Dlouho jsem na žádného muže ani nepomyslela. Prožila jsem si pár nezávazných setkání, nic vážného, neměla jsem do toho chuť. Dan rostl a stával se smyslem mého světa. Kdo mě znal, věděl, že žiju jen pro něj a práci, kde jsem se snažila sbírat síly a zároveň zajistit synovi hezké dětství. Hned po základce se Dan úspěšně protáhl střední školou a teď je dospělý, letos mu bude pětadvacet. Jenže najednou se mi jeho životní plány začaly vymykat z rukou.
Mám blízkou kamarádku Katku, potkaly jsme se v práci v bance, kam nastoupila před sedmi roky. O pár let starší než já, ale vypadá skvěle. Trochu bohémka, ale stejně jsme si sedly. Katka se nastěhovala do našeho města za zajímavější pozicí, a tak jsme se vídaly skoro denně. Postupem času se z ní stala má nejlepší přítelkyně, skoro jako další člen rodiny.
Dan ji vždycky považoval za takovou tetu. Tuhle si s ním hrávala, jindy ho tahala do kina. Vzpomínám, jak jsem si říkala, že jestli si někdo zaslouží najít štěstí, tak Katka. Pořád se jí nedařilo usadit. Každého muže, s nímž chodila, nakonec opustila nebo on opustil ji. „Mám špatný výběr, ale co nadělám,“ říkávala trpce.
Několik měsíců zpátky měla Katka narozeniny. Pozvala mě i Dana na večeři. Byl to krásný večer plný smíchu, jenže Katka začala ke konci hodně pít. Dan nabídl, že ji doprovodí, aby se neztratila ve tmě. Odjeli spolu taxíkem a syn se vrátil až ráno. Když jsem se ptala, co se dělo, jen pokrčil rameny: „Doprovodil jsem ji domů, nechtěl jsem ji tam nechat samotnou.“ Tenkrát jsem to neřešila, Katku jsem pak skoro čtrnáct dní neviděla. Odmítala všechny moje návrhy, že se stavím. Jednou jí „není dobře“, podruhé „nestíhá“. Bylo to divné, ale nenapadlo mě, co za tím může být.
Pak si Katka vynutila, že se musíme sejít. Přišla a zářila jako sluníčko. Řekla, že konečně někoho našla a je to úžasné, i o miminku začala mluvit. „Neptej se, kdo to je, nechci to zakřiknout,“ usmívala se. Já to brala jako skvělou zprávu. Jenže Dan se tvářil podrážděně a couval, kdykoli jsme slovo Katka zmínili.
Za další týden jsem ji přemluvila k obědu u nás doma. Katka váhala, ale nakonec dorazila. Když se s Danem spatřili, probleskla mezi nimi taková jiskra, že bych musela být slepá, abych to neviděla. Začala jsem chápat tu scénu, v níž dva lidé skrývají vzájemné city. Najednou mi došlo, že ta kamarádka, co kdysi vodila Dana do kina na pohádky, teď spí v jeho posteli.
Od té doby jsem jak opařená. Katka se mnou rozpačitě mluví, Dan se vyhýbá rozhovorům a já cítím strach. Oni spolu něco mají. Ona je o dvacet let starší a zřejmě zoufale touží po dítěti. Klidně si ho může pořídit s mým synem a pak se rozejít. A co když je to naopak láska jak trám a budou spolu opravdu žít? Dokážu se vůbec dívat na syna s ženou, kterou považuju za sesterskou duši?
Nechce se mi do toho míchat, ale nemůžu spát. Někdy si říkám: „Je to jejich věc, jsou dospělí.“ Jindy mě přepadne vztek, že Katka zneužila toho, jak se u nás cítila jako doma, a Danovi pobláznila hlavu. Zároveň mám kdesi vzadu v srdci tíseň, abych nebyla ta, co syna vyštve, a přijde tak o oba. „Když ti dva chtějí dítě, já do toho přece nemůžu vrčet,“ říkám si. Jenže pak si představím, že z Katky se stane má snacha, a svírá se mi žaludek.
Netrpělivě čekám, jestli mi to přijdou říct sami. Zatím dělají, že nic. Já už to ale vím a strašně nevím, co teď.
