Článek
Miroslav Švarc býval na počátku 90. let symbolem podnikatelského úspěchu. Vyučený tesař, který už za socialismu pracoval na živnost a nesměl mít zaměstnance, protože to režim považoval za „vykořisťování“ – a to bylo vyhrazené jen státu. Už tehdy se naučil, jak najímat lidi neoficiálně: více živnostníků se dalo dohromady a společně brali zakázky.
„Systém zaměstnávání na smlouvu o dílo jsem nevymyslel. To nebyl žádný můj vynález, jen jsem po revoluci pokračoval v tom, k čemu mě nutil minulý režim,“ vzpomínal později Švarc. A měl proč vzpomínat – ten nápad změnil jeho život i celý pracovní trh v Česku.
Po sametové revoluci v roce 1989 si Švarc okamžitě založil stavební firmu Švarc, s. r. o. a najal první „zaměstnance“ po svém. Formálně je nezaměstnával; místo toho každý pracoval na vlastní živnostenský list. Pro všechny to na počátku byla výhra. Firma ušetřila na daních a odvodech, a dělníci dostali vyšší čistou mzdu.
Administrativa se smrskla na minimum, žádné pracovní smlouvy, žádné papírování navíc. Na výplatních páskách svítily částky, o jakých si zaměstnanci státních podniků mohli nechat zdát.
Švarcsystém – jak se brzy začalo říkat – vystřelil malou firmu strmě vzhůru. V raných devadesátkách neměl konkurenci. Zkostnatělé státní podniky nedokázaly reagovat tak pružně a levně. Švarc bral nejlepší zakázky i nejlepší lidi. Byl to zázrak na zelené louce rodícího se kapitalismu – a Miroslav Švarc jeho architekt.
Obří obraty na sebe nenechaly dlouho čekat. Už v roce 1992 překročil roční obrat Švarcovy stavební firmy přes půl miliardy korun. Z provincionálního živnostníka se stal respektovaný podnikatel. Kolegové ho popisovali jako řízného, nekompromisního muže plného energie. Peníze, které ušetřil na odvodech, neváhal investovat.
Především do lidí – a to nejen do těch ve stavebních helmách. Když ho jeden z dělníků, fotbalista Petr Čermák, požádal o volno kvůli fotbalovému tréninku, Švarc zpozorněl. Čermák hrál za tehdy bezvýznamný klub v Benešově. Místo zamítavé odpovědi přišel nečekaný návrh: Švarc začal benešovský klub sponzorovat.
Nalil do něj 60 milionů korun a během pěti let vytáhl tamní tým z divize až do první ligy. Z FK Benešov se rázem stal FK Švarc Benešov – první fotbalový klub v zemi nesoucí jméno soukromého mecenáše.
Stadion bouřil při každém gólu a Miroslav Švarc sedával na čestné tribuně s hřejivým pocitem, že na tom má zásluhu. „Dělal jsem to od srdce. Nečekal jsem, že se mi ty peníze někdy vrátí,“ řekl později o svém pětiletém fotbalovém dobrodružství.
Hráči si pochvalovali, že to s nimi myslel dobře a nehonil si ego jako jiní bohatí bossové. V Benešově vyrostl moderní motorest Švarc – místo setkávání fanoušků i týmu. Malé město zažívalo pohádkový příběh o outsiderovi, který se vyšvihl mezi elitu. A Švarc? Ten se stal lokálním hrdinou.
Jenže někde v pozadí už tikala časovaná bomba. Švarcův systém zaměstnávání „na živnosťák“ totiž neunikl pozornosti politiků. Státu začalo docházet, že přichází o stovky milionů na daních a pojistném. Švarc sice jezdil do Prahy a jednal s ministry – dokonce s Václavem Klausem, tehdejším ministrem financí.
„Nevidím důvod, proč by švarcsystém nemohl dál fungovat,“ ujistil ho prý Klaus někdy v roce 1992. Švarc tehdy odcházel z ministerstva uklidněn. Věřil, že má nepsané požehnání shora. Co by se mu mohlo stát?
Stalo se – a velice brzy. Ještě koncem roku 1992 vláda švarcsystém zakázala novelou zákona o zaměstnanosti. V Parlamentu zaznělo, že tolerovat takový výpadek příjmů by bylo pro nový stát finančně fatální. Miroslav Švarc se o rozhodnutí dozvěděl z novin. Nechápal. Cítil se podvedený a zrazený.
Klaus mu nedodržel slovo. Později už o něm odmítal cokoli slyšet: „Dnes už Klausovi nevěřím ani slovo,“ prohlásil hořce. Možná litoval, že na sebe svými miliardovými obraty strhl až přílišnou pozornost. Možná věřil, že to ještě nějak uhraje. Vždyť jeho firma dál běžela a zakázky se hrnuly. Měl našetřeno dost peněz, aby případně doplatil, co bude třeba… Nebo ne?
Pýcha předchází pád. Jako by Švarc nechtěl vidět varovné znamení, rozjel se do velké hry. V roce 1994 se pokusil o smělý majstrštyk: koupit rozestavěný mrakodrap na pražské Pankráci za 600 milionů korun.
Plánoval z něj udělat velkolepý Hotel Švarc – symbol svého úspěchu. Složil neuvěřitelných 80 milionů jako zálohu. Jenže německá leasingová společnost, od níž budovu kupoval, sama zbankrotovala. Švarcova tučná záloha propadla jiným věřitelům.
Byla pryč. A s ní i finanční polštář, ze kterého chtěl pokrýt nové povinnosti vůči svým pracovníkům. Zákon už švarcsystém netoleroval – všichni ti zedníci a tesaři na živnosťák se rázem změnili v černé zaměstnance. Švarc teď dlužil státu na daních a odvodech přibližně 9 milionů korun. Požádal úřady o odklad, jen na rok, než se vzpamatuje. Neuspěl. V roce 1994 se Švarc, s. r. o. hroutí.
Krach firmy odstartoval lavinu dalších katastrof. Z úspěšného podnikatele se přes noc stal dlužník s cejchem zločince. Přišel o rodinu – manželství nevydrželo nápor stresu ani ostudy a rozpadlo se. Přišel o svobodu – úřední šetření vyústilo v obvinění ze zpronevěry a několikaleté soudy. V roce 1999 padl rozsudek: tři roky nepodmíněně za neplacení povinného pojištění.
Po čase byl z basy venku. Ale svoboda chutnala hořce. Někdejší milionář byl na dně – švorc, jak trefně říká české úsloví. Jeho jméno se stalo symbolem nelegálního zaměstnávání, politici ho měli za odstrašující případ a udělili mu i tučné pokuty. Do toho přišla další rána: soud mu vyměřil podmínku za neplacení alimentů na děti. Švarc zůstal sám.
A tak se stalo, že rok po padesátinách stál Miroslav Švarc na prahu úplně nového života – života na okraji. V roce 2001 důkladně spálil všechny mosty s minulostí. Bez fanfár zmizel z očí veřejnosti. Odešel žít do stanu na opuštěný pozemek u Slapské přehrady, kam ho nechal uchýlit starý kamarád.
Dny trávil jednoduchou prací – pomáhal příteli na stavbě výměnou za stravu a místo k přespání.V každém případě si v tom stanu potřeboval „vymýt hlavu“, jak později řekl reportérům. Z očí se mu pomalu vytrácela někdejší zarputilost a spalující ambice. Naučil se vstávat se svítáním a uléhat brzy po setmění. Žil jako poustevník, smířený s tím, že všechno pozbyl.
Po dvou letech samoty však pochopil, že takhle nelze dožít. „Nebudu sedět jako blbec v koutě,“ řekl si a rozhodl se pro návrat mezi lidi. Našel si přítelkyni, společně se odstěhovali do malého domku za Prahou a Miroslav Švarc zkusil ještě jednou pracovat ve stavebnictví.
Dostal pozici „ředitele“ v jedné firmě – v realitě ovšem znamenala spíš práci mistra na stavbě v montérkách. Nevadilo mu to. Na dřinu byl ostatně zvyklý celý život. Když pak v roce 2008 odcházel do důchodu, přiznal, že tahle prostá každodenní rutina mu vlastně bude chybět.
Málokdo tušil, kdo ten šedovlasý chlapík vlastně je. Švarc se nikdy nedral zpět na výsluní. Ačkoli býval opravdu bohatý, nikdy nežil okázale. Celý život bydlel v obyčejném paneláku v Praze a z majetku si dopřál jen pohodlné BMW – které navíc brzy po koupi naboural.
Teď, na sklonku života, mu zbyla jen symbolická penze a živí ho jeho partnerka. Miroslav Švarc se z veřejného života stáhl. Jeho tvář se už roky neobjevila v médiích. Zbyla po něm jen přezdívka pro fenomén 90. let – švarcsystém, slovo, které dodnes používáme pro práci „na živnosťák“.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Švarc
https://prazska.drbna.cz/zpravy/byznys/13327-tvurce-svarcsystemu-slavi-petasedmdesatiny-miroslav-svarc-si-posedel-i-ve-vezeni.html
https://www.peniaze.sk/zivnost/11362-kto-je-miroslav-svarc-po-ktorom-pomenovali-svarc-system
https://ekonom.cz/c1-52306170-ten-ktery-rozjel-svarcsystem-a-skoncil-na-dlazbe
https://isport.blesk.cz/clanek/fotbal-gambrinus-liga/176974/benesov-lezel-svarcovi-u-nohou-pak-byl-ve-vezeni-a-zil-jako-poustevnik.html
