Článek
Se svým mužem Oldřichem jsem se poprvé setkala ještě jako studentka na jeho přednášce, která mě naprosto okouzlila. Už tehdy na mě působil strašně silným dojmem – sebejistota a nadprůměrná inteligence, navíc v kombinaci s nečekaným šarmem. Nikdy jsem nepoznala svého tátu a možná i proto jsem se do Oldřicha zamilovala bezhlavě, až po letech, kdy jsme se potkali znovu na firemním večírku.
„Tehdy jsem si říkala: on je příliš úžasný, než aby se mnou chtěl cokoli mít.“
Přece se to ale stalo. Zanedlouho jsem se k němu nastěhovala do rozlehlé vily, kterou zdědil po rodičích, a byla jsem šťastná, že našel místo právě pro mě. Byl o dvacet let starší, ale věk mi vůbec nevadil. Obdivovala jsem ho až do nebe: doma mě nosil na rukou, a když jsem otěhotněla, nemohla jsem se dočkat naší nové rodiny.
Těhotenství mi dalo zabrat, musela jsem skoro pořád ležet, a Oldřich mě opečovával s neskutečnou pečlivostí. „Doktorka říkala klid, a já klid udělám,“ tvrdil. V té době mi jeho starost přišla dojemná a romantická. Dvojčata se nakonec narodila s menšími komplikacemi, ale byla zdravá. My dva jsme se vzali a já se cítila jako princezna: stará se, vydělává, nechce po mně nic než lásku.
Když jsem po porodu začala vnímat, jak se jeho ochranné chování stupňuje, uvědomila jsem si, že to nemusí být jen roztomilá péče. Nejdřív mi nedovoloval pořádně krmit děti, hlídal každou odměrku mléka a kolikrát mi lahev vylil a namíchal podle sebe. Potom mi kontroloval oblečení pro kluky, dohlížel na každý můj krok. „Chci, aby měli všechno správně,“ říkal mi, jenže já se vedle něho cítila naprosto bez vlastní vůle.
Hřála mě představa, že je úžasný táta a starostlivý muž, ale zvykla jsem si? Nebo mě to dusilo? Postupně víc a víc. „I když je starší, nemusí přece rozhodovat o každém mém kroku,“ honilo se mi hlavou. Začala jsem mluvit o tom, že chci kluky dát do školky. Oldřich se nejdřív tvářil, že souhlasí, ale jakmile jsem vybrala školku, hned tam přihlášku zrušil a sám je přihlásil jinam. Nic mi neřekl. Prostě to zařídil. Stejně tak poté zařídil jejich vyzvedávání, abych prý měla čas na odpočinek. Spíš si ale myslím, že ho děsilo, že budu chodit s dětmi po městě a bůhví co se podle něj stane.
Když jsem konečně chtěla nastoupit do práce, kde jsem se dohodla s bývalou kolegyní, zase tomu nasadil korunu. Bez mého vědomí tam zavolal a oznámil, že nastoupit nemůžu, protože jsem nemocná. Jen se mi to doneslo, vyletěla jsem z kůže. „Tohle už je vrchol, Oldřichu. Není ti trapné, že mě takhle degraduješ?“ On jen trhnul rameny: „Nemusíš pracovat, postarám se o tebe a kluky, tak proč by ses honila?“
Teď spolu skoro nemluvíme. Jsem pořád v šoku, jak potichu a samozřejmě přebírá kontrolu nade vším, co je spojené se mnou, a chová se, jako bych byla neschopná. Tuhletu roli malé holčičky už nechci. Snažila jsem se mu to klidně vysvětlit: „Jenže on nechápe, co mi vadí. Tvrdí, že to dělá z lásky a kvůli mému dobru.“
V žilách mi tepe vztek a zoufalství: miluju ho, je otcem mých dětí, jenže mám strach, že když to tak nechám, ztratím sama sebe. Mám odejít i s kluky? Co by to udělalo s rodinou? Nechci klukům sebrat skvělého tátu. Ale bohužel jim dává stejný příklad: že matka je jen pasivní příjemce rozhodnutí. Je tohle vztah, který snesu celý život?
Už netuším, jestli je větší chyba zůstat, nebo odejít. Tohle není partnerství. Připadám si jako jeho projekt, ne jako rovnocenná žena.
