Adam Ondra: Usměvavý kluk, co řve jako lev. Jak se stal nejlepším lezcem světa?

Adam Ondra se narodil 5. února 1993 v Brně do rodiny horolezců. Už jako batole trávil víkendy pod skalami – maminka Eva a tatínek Miroslav lezli a malý Adam si pod úpatím skal stavěl bábovičky z písku.

V šesti letech už měl křídou poprášené prsty a poprvé stál na startu opravdového závodu. Nic se od něj nečekalo – byl to drobný klučina s velkýma očima, vedle starších dětí skoro jako z jiného světa. Když se ale zakousl do umělé stěny na dětském závodě v Chocni, celý sál ztichl úžasem. Adam vystoupal vysoko a skončil třetí. Právě se ukázalo, že má v sobě něco výjimečného.

Od té chvíle rostl každý rok nejen o pár centimetrů do výšky, ale i o celou obtížnostní třídu nahoru. V osmi už na skalách zdolával cesty, které by většina dospělých považovala za pekelně těžké.

Ve třinácti letech pak Adam jako zázrakem přelezl svou první cestu stupně 9a, prstem téměř neuchopitelné mikrotrhliny v pískovcové stěně na slovinských skalách. V té chvíli se definitivně zařadil mezi světovou elitu – stal se nejslibnějším talentem sportovního lezení své generace.

Jeho dětství bylo všechno, jen ne obyčejné. Zatímco jiní kluci lezli po stromech, Adam šplhal po kolmých stěnách. Každé prázdniny trávil s rodiči a starší sestrou Kristýnou v horách. Jako rodina podnikali výpravy do skalních oblastí po celé Evropě.

V 16 letech vstoupil Adam Ondra mezi dospělé závodníky a okamžitě ohromil svět. Na svém prvním mistrovství světa v roce 2009 získal stříbrnou medaili v lezení na obtížnost – jako šestnáctiletý kluk porazil téměř všechny zkušené borce.

Ještě téhož roku ovládl celkové hodnocení Světového poháru. Lezecká komunita žasla: „česká senzace“ psali o něm v zahraničních magazínech, „zázračný pavoučí kluk“ přezdívali mu komentátoři. Adam to vnímal po svém – s pokorou a odstupem. Vždyť pro něj soupeřem nebyli ostatní, ale jen ta stěna přede mnou.

V dalších letech střídal závody s odvážnými výlety na skalní útesy. Ve dne školní lavice, o víkendech lezení ve skalách. Z každého výjezdu se vracel o krůček silnější. V roce 2012, v pouhých 19 letech, posunul hranice možného prvovýstupem cesty Change v norském Flatangeru, první cesty na světě v obtížnosti 9b+.

O rok později přidal v katalánské Olianě legendární La Dura Dura, o níž si šeptali i největší lezci: „Tohle možná nikdo nezleze.“ Zatímco vrstevníci odcházeli na vysokou školu, Adam Ondra se stal fenoménem – posouval level svého sportu.

Na závodních stěnách zatím sbíral vavříny. V roce 2014 vyhrál mistrovství světa v obou hlavních disciplínách – v obtížnosti i boulderingu, jako první muž na světě v jednom roce. Mistr světa, několikanásobný světový pohárový vítěz, miláček publika.

Když v hale nastupoval ten kudrnatý mladík, dav šuměl očekáváním. Závodil tiše, soustředěně. Jen těsně pod vrcholem, když zabral do malého chytu, se arénou občas rozlehl jeho typický výkřik – ostrý a pronikavý, plný úsilí. Přezdívka Čarodějův učeň, kterou mu dali filmaři pro dokument o jeho dospívání, k němu dokonale seděla: měl v sobě cosi magického, co nemohl nikdo napodobit.

V roce 2016 odjel poprvé do amerického Yosemite – mekky bigwallového lezení – aby čelil obávané vícedélkové cestě Dawn Wall na stěně El Capitana. Tato kilometrová žulová stěna byla považována za jednu z nejobtížnějších velkých výzev: předešlý rok ji po devatenácti dnech úmorného snažení teprve jako první na světě přelezli lezci Tommy Caldwell a Kevin Jorgeson.

Adam, nezkušený v dlouhých stěnách, přišel nenápadně pod úpatí – a za pouhých 8 dní stanul na vrcholu. Druhý člověk v historii, který tu stěnu zdolal – a navíc o 11 dní rychleji než první průkopníci.

Norsko, Flatanger, září 2017. Opět stojí pod vysokým obloukem jeskyně Hanshelleren, kde se klenou masy převislé žuly nad mořem. Sem se vrátil, aby vybojoval nejtěžší lezecký duel svého života. Cestu zatím známou jen jako Project Hard si sám před lety rozpracoval – a její obtížnost se zdála být blízko hranice lidských možností.

Měsíce tréninku podřídil této jediné trase. Naučil se viset hlavou dolů, zpevnil prsty i vazy v kolenou, aby dokázal zanořit končetiny do škvír ve stropě jeskyně. Krok po kroku, centimetr po centimetru, ladil sekvenci pohybů, které byly „od skoro nemožných až k prostě jen příliš těžkým“. Tady, vysoko nad zemí, v podzemním šeru, bojoval především sám se sebou.

Prsty se mu lepí na chladnou skálu, jak stoupá vzhůru pod převisem, kde nelze spadnout jinak než hlavou dolů. Hlava je čistá. Tělo reaguje automaticky, pohybuje se tichem jako rozjetý stroj. Nespěchá, ale ani neváhá – každý pohyb přesně zapadá. Zlomek sekundy balancuje na jedné špičce, pak přenáší váhu a zvedá se výš. Čas se rozostřil. Všechny nezdary, všechny předchozí pády jako by zmizely kdesi pod ním. V hlavě se rozhostilo soustředěné ticho.

Poslední klíčový krok. Adam zalape po dechu a zatne malíček do titěrné dírky ve skále – pohyb, který by většině lidí utrhl šlachu v prstu. Teď! Zabere. Prohne se jako luk, pravou rukou chytá dlouho nedosažitelný výčnělek… a drží. Už nepřemýšlí. Stoupá dál, drobnými krůčky ukrajuje poslední metry.

A pak najednou stojí na vrcholu. Ruce se mu chvějí, když cvaká lano do úplně posledního jištění – řetězu pevně zabetonovaného ve skále. Dokázal to. Po letech dřiny a pochybností právě jako první člověk v historii přelezl cestu obtížnosti 9c, nejtěžší na světě.

Sekundu či dvě nikdo ani nedýchá. Ve stínu jeskyně čeká Adamova partnerka Iva, kousek opodál visí dva přátelé s kamerou – všichni oněmělí úžasem. Nikdo nejásá, nikdo nekřičí. Adam necítí potřebu vítězně řvát. Jen zhluboka dýchá a v očích se mu lesknou slzy. Tohle ticho v sobě má posvátnost. Teprve po chvíli se ozve zpod stěny potlačený vzlyk – Iva se usmívá v slzách. Adam se k ní spouští do náruče. Pevně ho obejme, jako by chtěla stvrdit, že je to pravda. Všichni kolem jsou stále ohromení tichem.

„Silence.“ Tak pojmenuje Adam tuto cestu – Ticho. Později vysvětlí, že právě ten moment ticha po zdolání vrcholu ho k tomu vedl.

Po takovém triumfu by leckdo usnul na vavřínech. Adam Ondra ale neumí stát na zemi – stále ho to táhne vzhůru. Kromě skalních snů měl od dětství ještě jeden: olympijské hry. Sportovní lezení se poprvé v historii mělo představit pod pěti kruhy na LOH v Tokiu 2020, a Adam si to nechtěl nechat ujít.

Byl v nejlepších letech, čtyřnásobný mistr světa, doma měl sbírku medailí. A přece ho čekala nejistá a trnitá cesta. Olympijský formát byl neúprosný – spojoval jeho milované disciplíny obtížnost a bouldering s nenáviděným lezením na rychlost.

Adam měl explozivní sílu a spider-manovskou mrštnost, ale běhat nahoru po stěně jako sprinter? To nebylo nic pro něj. Přesto rok před Tokiem zatnul zuby a trénoval „rychlost“. Ve stodole u Brna si postavil tréninkovou stěnu, aby nacvičoval tu patnáctimetrovou sprintérskou trať, kde se rozhoduje v setinách sekundy.

Když pak v srpnu 2021 nastoupil v Tokiu do olympijské kvalifikace, nesl na bedrech tíhu obrovských očekávání. Poprvé nebyl outsiderem, ale favoritem, kterého si všímala i běžná média mimo lezecký svět. Tichý introvert z Brna stál před kamerami z celého světa – v očích ten známý klid, uvnitř bouři.

A lezlo se mu skvěle: v obtížnosti i bouldru patřil k nejlepším. Jen ta rychlost, ta mu zlomila vaz. Do finále ale postoupil. V horkém srpnovém večeru se postavil pod finálovou stěnu a v duchu se snažil zapomenout, že teď jde o všechno.

Lezl výborně. Po dvou disciplínách figuroval průběžně na medailové pozici. Stačilo vydržet. Na řadě byl jako poslední závěrečný test – obtížnost, jeho parádní disciplína. Adam nastoupil k finálové cestě koncentrovaný, stoupal ladně, jistě, dosáhl nejvýše ze všech.

V tu chvíli měl téměř jistou olympijskou medaili. Pak ale na stěnu vyrazil Jakob Schubert, poslední ze soupeřů. Rakušan šplhá jako stroj, krok za krokem se blíží k vrcholu… a on to dokázal. Jeden perfektní výkon soupeře v samotném závěru a Ondrovy naděje se zhroutily. Rakouský lezec ho bodově přeskočil a Čecha odsunul z medailových pozic až na 6. místo.

Po Tokiu nalezl Adam klid v horách a lesích. Rok 2022 strávil z velké části na skalách – vrátil se ke kořenům. Vylezl nejtvrdší cestu v rodném Česku (Zvěřinec v Moravském krasu, obtížnost 9b+) a dokonce objevil novou cestu ve slavné Macoše.

A do toho přišla změna, na kterou žádný trénink nepřipraví – stal se otcem. V září 2021 si vzal dlouholetou přítelkyni Ivu, svou věrnou spolulezkyni a o pár měsíců později, v květnu 2022, se jim narodil syn Hugo.

„Nechci být otec, který své dítě skoro nevidí,“ přiznal otevřeně, že malý Hugo mu převrátil žebříček hodnot. S Ivou po boku se rozhodl, že rodinu neopomene, i kdyby to mělo znamenat méně závodů a cest. A tak přebaloval, uspával, vozil kočárek – a když synek usnul, utíkal lézt.

Ještě jednou, v létě 2024, se Adam postavil na olympijskou startovní čáru. V Paříži už soutěžili lezci v disciplínách odděleně a kombinoval se jen boulder a obtížnost, což mu dávalo větší šanci.

Znovu se probojoval do finále, znovu lezl na hranici možností. A přesto – osud jako by si zahrál stejnou melodii podruhé. Ondra obsadil opět 6. místo. Sen o olympijské medaili se mu nesplnil ani napodruhé. Víc už toho pro sportovní svět udělat nemohl.

Na jedné z posledních tiskových konferencí se pousmál: „Kromě olympijské medaile jsem si splnil všechny dětské sny.“

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Adam_Ondra

https://www.seznamzpravy.cz/tag/adam-ondra-10522

https://sport.aktualne.cz/ostatni-sporty/jsem-jeste-pred-zenitem-nechci-byt-otec-co-syna-nevidi-prizn/r~c91fc93cc65f11ee91e00cc47ab5f122/?lp=1

https://www.betarena.cz/rubriky/sportovni-clanky/horolezec-adam-ondra-fenomen-sportovniho-lezeni_1881.html

https://klausisele.com/silence/

https://gripped.com/video/adam-ondra-talks-about-childhood-and-climbing-life/

https://www.adamondra.com/bio/