Článek
Kamarádka Zina měla vždycky trochu svéráznou povahu. Léta vtipkovala, že když už se bude vdávat, nehodlá utrácet stovky tisíc jen proto, aby jednou zapózovala ve velkých šatech. Jenže nakonec se do toho stejně pustila, protože si s Pavlem řekli, že „je čas stvrdit náš vztah.“ Připravili svou velkou svatbu kousek od Olomouce s tím, že rovnou pozvou nejmíň stovku hostů. Já jsem se těšila, známe se od základní školy, tak proč chybět na tak významné události.
Když jsme dorazili na obřad, projevila se Zinina originalita naplno. Nezaplatili si žádné venkovní prostory ani zámek, ale obyčejnou obřadní síň na městském úřadě. Jenže ta byla maličká. Když mi Zina posílala svatební oznámení, tipla jsem, že to zvládneme, jenže ke dveřím se nahrnulo přes sto lidí a polovina zůstala venku. Místo důstojného vyčkávání si všichni stěžovali, že slyší jen tiché mumlání. Nějaký kamarád streamoval na mobil, takže spousta hostů stála na chodbě a sledovala obřad přes svoje telefony. „Tak tohle jsem ještě nezažila,“ šeptala do mého ucha jedna teta, znechucená, že nevidí, jak si snoubenci říkají ano.
Po skončení obřadu jsme přejeli do restaurace, kde měla být hostina a večerní party. Zina tam zajistila velký sál, kam by se vešli všichni – to bylo super. Ale hned po příchodu nás šokovali číšníci, kteří nám každému dali papírek se jménem a řekli, že útratu si prosím vedeme sami. Jídlo, pití, dokonce i káva a zákusky? Všechno na vlastní účet. Lidé si nevěřícně vyměňovali pohledy. Pro většinu to bylo poprvé, kdy je někdo na svatbu pozval s tím, že si veškerou konzumaci zaplatí. Samozřejmě se okamžitě rozšířila vlna reptání. „To si ze mě dělají legraci?“ slyšela jsem staršího pána, co těžce pokyvoval hlavou. Zina s Pavlem si mezitím postávali v čele stolu, tvářili se nadšeně a zdravili každého nově příchozího.
Někomu tenhle koncept bez slavnostní hostiny a placené konzumace připadal příšerný. „Jedna z nejhorších svateb, co jsme zažili,“ šeptali si mnozí, když se domlouvali, jestli zůstanou aspoň do devíti, nebo hned odjedou. Je pravda, že spousta lidí nejspíš čekala obří hostinu, neomezenou konzumaci vín a dortíků. Místo toho museli v peněžence hledat dost hotovosti, protože karty tam šly platit jen někde a obsluha nestíhala. Sledovala jsem ty kyselé obličeje, protože přesně taková situace Zinu nezajímala. „Hlavní je, že nás chtějí mít u sebe,“ napadlo mě. Ona kdysi říkala, že upřednostní raději pozvat stovku známých, než pár vyvolených – jenže pak logicky nemá peníze na to, aby úplně všechny pohostila zdarma.
Mně osobně ta svatba nijak neurazila. Přišlo mi docela fajn, že se tam sešlo tolik lidí, které Zina s Pavlem dlouho neviděli. Místo okázalých tabulí a jídel jsme si prostě objednávali každý, co jsme chtěli, a já jsem prohodila slova s kamarády, které jsem neviděla roky. Atmosféra byla i tak docela veselá, pokud jste se dokázali povznést nad fakt, že všechno platíte z vlastní kapsy. Pravda, starší generace se tvářila dost rozmrzele. Mnozí si stěžovali, že ta „party do rána“ je trochu drahá legrace, když si uvědomíte, kolik stojí jídlo a pití pro dvě osoby. A taky je mrzelo, že při obřadu neviděli detail. „Mohli aspoň pronajmout nějaký větší sál,“ brblal strýc a znechuceně si zapisoval do papírku další pivo.
V jednu chvíli jsem se dostala do hovoru s jednou nevěstinou sestřenicí. „Je tohle jako normální?“ ptala se. „Jsme pozvaní, nebo ne? Protože já dojížděla přes půl republiky a teď si tu všechno cáluju. Navíc jsem ani neviděla, jak říkali ano.“ Jenže co říct? Zina to prostě udělala po svém. Šetří každou korunu, nemá bohaté rodiče, a chtěla mít „velkou oslavu lásky“. Dá se tohle odsuzovat? Pro někoho je to drzost, pro jiného svoboda. Já jsem se bavila, ale slyšela jsem, jak si další hosté odnášeli dojem, že je to nejhorší svatba, na jaké byli.
Asi chápu, co je pobouřilo. Přijeli za nevěstou a ženichem, aby s nimi sdíleli jejich den, a nakonec měli pocit, že se nepostarali o základní zázemí – nebylo kde zaparkovat, polovina hostů nic neviděla, a ještě si všechno platili. Jenže Zina s Pavlem byli na vrcholu blaha, že se jim podařilo pozvat tolik blízkých, a vypadali nadmíru šťastně, že se jim nikdo do ničeho neplete. „Je to náš den, a takhle nám to vyhovuje,“ řekla nevěsta s úsměvem, když jsem se jí ptala, jestli jí nevadí to bručení. A v tu chvíli mi došlo, že přesně tak to má být. Možná je svatba i o tom, aby se nevěsta s ženichem cítili dobře, a pokud jim vyhovuje „udělejte si, co chcete, jen přijďte,“ tak je to zkrátka jejich volba.
