Článek
Narodil se roku 1940 ve švýcarském městečku Chur, v době, kdy Evropu sžírala druhá světová válka. Jako malý chlapec vnímal všudypřítomný strach: zatemněná okna, rodiče mluvící šeptem, vzdálené hřmění bombardérů. „Cítil jsem tu atmosféru, když se rodiče báli. Lampy svítily tlumeně namodralým šerem, aby nás bomby nemohly najít… Ten strach jsem prožíval velmi silně,“ vzpomínal po letech.
Útočiště tehdy hledal paradoxně v tom, co ho děsilo – ve tmě. „Místa, která jsem měl nejradši, byla ta temná. Jakmile jsem se uměl oblékat sám, nosil jsem černou,“ řekl jednou. Dole v suterénu domu objevil svůj vlastní labyrint strachu: sklepení plné stínů a příkrých dřevěných schodů bez zábradlí, které vedly dolů do zívající propasti. Tam dole, ve tmě, číhala jeho představivost – a malý Hans se jí rozhodl postavit.
Od dětství ho trápily děsivé noční běsy. Probouzel se s křikem a nedokázal rozeznat sen od reality. Aby se přestal bát, začal své příšery kreslit – vlastnoruční terapií zaháněl děsy z hlavy na papír. Nezvyklé výjevy, které vytvářel, znepokojovaly okolí svou morbidní krásou.
Jeho otec, solidní lékárník, nazýval umění „povoláním bez chleba“ a přál si, aby syn šel raději v jeho šlépějích. Mladý Giger však neposlechl. Fascinovaly ho sny, podvědomí a bizarní obrazy, které v něm vyvolávaly. V 60. letech odešel studovat výtvarné umění do Curychu a ponořil se do světa surrealistických vizí, psychedelické kultury a temné estetiky.
Jeho rané výstavy šokovaly. Gigerův styl plný smrti, strojů a sexu budil odpor i nadšení zároveň. Už tehdy se zrodil osamělý kronikář nočních můr, který se nebál zobrazit ani to nejděsivější, co v sobě našel.
Múza v černém
V roce 1966 potkal Giger ženu, která se stala ztělesněním jeho temné inspirace. Li Toblerová měla pronikavé oči, neklidnou duši a přitahovalo ji všechno nekonvenční. Byla to herečka s bohémskou pověstí – na jevišti ztvárňovala sny i běsy a totéž žila mimo světla ramp. Mezi Hansem a Li přeskočila osudová jiskra.
Začali spolu bydlet v rozpadajících se domech, squatovali opuštěné ateliéry a oblékali se oba celočerně jako dvojice z gotického románu. Jejich láska byla vášnivá a nespoutaná, ale provázel ji i divoký život: večírky do úsvitu, experimenty s halucinogeny, neklidné bloudění od jedné krajnosti ke druhé.
Promiskuita a drogy k nim patřily stejně neodmyslitelně jako štětce a plátna – a spolu s tím narůstaly také stíny v jejich mysli. Giger maloval Li znovu a znovu ve svých obrazech: někdy jako éterickou bohyni, jindy jako rozervanou bytost na pomezí života a smrti. Ona jeho temnotu milovala a zároveň jí sama podléhala.
Po devět let byli nerozluční milenci i spolupoutníci temnými zákoutími psychiky. Li však stále častěji sváděla vnitřní boj s depresí a pocity prázdnoty. Život na hraně si vybíral daň. Giger ji nedokázal zachránit – možná nikdo nemohl. V roce 1975, ve svých třiceti letech, Li Toblerová spáchala sebevraždu střelnou zbraní přímo v jejich společném ateliéru.
Giger našel svou múzu bez života a kolem něj se rozhostilo ticho, které už nikdy zcela nezmizelo. Tahle rána ho poznamenala navždy. „Tohle je peklo,“ poznamenal tenkrát tiše před svými přáteli, a nebylo jasné, zda mluví o krvavé scéně na podlaze, nebo o stavu své duše.
Vetřelec
Gigerovy děsivé vize však brzy měly promluvit i k celému světu. Krátce po Liině smrti vydal své kresby v monografii Necronomicon a právě tahle kniha přitáhla pozornost filmařů z Hollywoodu. Za oceánem se schylovalo k natáčení sci-fi hororu Vetřelec a režisér Ridley Scott hledal někoho, kdo by navrhl zcela novou filmovou příšeru.
Když uviděl Gigerovy obrazy, okamžitě pochopil, že našel, koho hledal – „byly znepokojivě nádherné a naprosto cizí, až běhal mráz po zádech,“ popisoval první dojem. Ze všech maleb vynikl zejména motiv s hubenou bytostí s protáhlou lebkou a kovově lesklým tělem. Obraz nesl název Necronom IV a stal se přímo předlohou filmového monstra.
Když Giger navrhl finální podobu Vetřelce – křížence člověka a stroje s dlouhou falickou hlavou a dvojitou čelistí – mnohým tuhla krev v žilách. Vedoucí pracovníci studia 20th Century Fox údajně váhali, zda nejsou Gigerovy kresby „příliš obscénní a temné“pro filmové publikum. Ridley Scott se však nedal zviklat: právě obscénnost a temnota byly to, co chtěl divákům naservírovat.
Giger dorazil do britských filmových ateliérů jako podivný samotář. Neletěl letadlem – trpěl silným strachem z létání – místo toho se s několika kufry naložil do vlaku mířícího přes Evropu do Londýna. Ubytoval se stranou od ruchu města, v malém hostinci poblíž Shepperton Studios, kde se natáčelo, společně se svou tehdejší partnerkou a manažerkou Miou.
Každý den trávil dlouhé hodiny zamčený v ateliéru, kam směl nahlížet jen režisér. Uvnitř vládlo pološero, na zdech visely náčrtky zmutovaných embryí a všude se povalovaly kostry zvířat pro inspiraci. Říkalo se, že někteří členové štábu se báli kolem jeho dílny i projít – tak mrazivou atmosféru Giger kolem sebe šířil.
Výsledek vešel do dějin kinematografie. Vetřelec z Gigerových snů se v roce 1979 poprvé objevil na filmovém plátně – a způsobil zděšení i úžas. Kreatura s kyselinou místo krve a hrůzným vícefázovým životním cyklem vypadala jako ztělesnění podvědomých lidských strachů.
Film slavil úspěch a Giger za svůj design obdržel Oscara za nejlepší vizuální efekty. Z introvertního malíře se rázem stala světově uznávaná osobnost. Jeho výtvory sice děsily milióny diváků, ale jemu samotnému přinesly obdiv a slávu. Ani tehdy však neunikl vlastním běsům.
Scenárista Dan O’Bannon vzpomínal na setkání s Gigerem v době tvorby Vetřelce: malíř mu nabídl trochu opia, aby zklidnil své nervy a fantomy. Proč to potřebuješ? podivil se O’Bannon. „Bojím se svých představ,“ odpověděl mu Giger prostě.
Když umění rozděluje
Zatímco Vetřelec se stal kulturním fenoménem, Gigerovy obrazy dál žily vlastním životem – a budily kontroverze. Los Angeles, 1986: v soudní síni probíhá bizarní proces s podezřelým „materiálem škodlivým mládeži“. Na lavici obžalovaných se ocitl obrázek pocházející z bookletu alba Frankenchrist od punkové kapely Dead Kennedys – konkrétně plakát s reprodukcí Gigerovy kresby Landscape XX, známé též jako Penis Landscape.
Před porotou sedí zpěvák Jello Biafra, obviněný, že nechal toto dílo vložit do desky a tím údajně šířil pornografii mezi nezletilými. Soudce i porotci zkoumají znepokojivou scenérii plnou znetvořených genitálií, zatímco státní zástupce tepá Gigerovo jméno s opovržením. „Tohle je pornografie,“ hřímá žalobce Michael Guarino a přirovnává autora obrazu k násilnému maniakovi.
„Giger vidí lidi jako sériový vrah Ramirez. Jsou to objekty, kterým lze ubližovat. Ne lidi,“ zaznívá u soudu mrazivé srovnání. Pro takovou zrůdnost prý není omluvy. Obránci namítají, že Landscape XX už visel v prestižních muzeích ve Vídni či New Yorku – že jde o extrémní, leč legitimní sociální komentář, nikoli obscénnost.
Soudní líčení se vleče, případ budí senzaci v médiích a v americké společnosti zuří debata o hranicích umění a morálky. Giger sám v soudní síni není, ale jistě s hořkostí vnímá, jak jeho dílo označují za nebezpečné zlo. Porota se nakonec nedokáže shodnout. Hlasování skončí v poměru 7:5 ve prospěch zproštění viny, a soudce prohlašuje proces za zmařený. Biafra i ostatní obžalovaní jsou propuštěni.
Po tomto skandálu jako by se H. R. Giger stáhl zpět do ústraní rodného Švýcarska. Velká filmová studia ho sice dál zvala ke spolupráci (navrhl např. bytosti pro filmy Poltergeist II či Species), ale on stále více toužil po klidu. Jeho jméno už vešlo do dějin – a on chtěl uchovat své dědictví nočních můr pro budoucnost. V roce 1998 si na zámku St. Germain ve středověkém městečku Gruyères zřídil vlastní muzeum, kam přenesl stovky svých obrazů, soch a náčrtů.
V chladných kamenných sálech tam nyní trůní jeho surrealistické biomechanické výjevy: lidské lebky spojené s trubicemi, ženská těla splývající se strojovou hmotou, pekelné scenérie připomínající výjevy z nespavcových snů.
Poslední léta Gigerova života byla poklidná. Usadil se v Curychu, obklopen svými fantaskními obrazy a staral se o něj úzký okruh přátel a druhá manželka Carmen, která vedla jeho muzeum. Fyzicky už zeslábl – bílé vlasy nosil dlouhé, opíral se o hůl s vyřezávanou lebkou a pohyboval se pomalu, jako by ho tížila veškerá ta temnota, kterou nosil v sobě.
Přesto nepřestal tvořit a snít. Hans Ruedi Giger zemřel tiše 12. května 2014 ve věku 74 let, po zranění, která utrpěl při pádu ze schodů ve svém curyšském domě.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/H._R._Giger
https://www.slashfilm.com/846305/fox-thought-h-r-giger-was-too-obscene-to-work-on-alien/
https://www.shelidon.it/h-r-giger-beyond-alien/2/
https://karinawilson.substack.com/p/hr-gigers-alien-the-face-that-launched
https://www.hrgigermuseum.com/en/hr-giger/full-biography/
https://alienseries.wordpress.com/2014/05/13/thank-you-for-the-nightmares-hans-rudolf-giger-1940-2014/
