Článek
Žiju v menším městě a od dětství jsem tu měla nejbližší kamarádku Veroniku. Všechno jsme sdílely, vyrůstaly jsme jako sestry. Obě jsme chodily na stejné školy, jezdily spolu na výlety a klidně jsme si půjčovaly oblečení i nápady. Když se naše vrstevnice začaly zajímat o kluky, my už dávno věděly, že jedna druhé bude životní oporou.
Veronika se později vdala. Přestože měla kolem sebe dost známých, já zůstala její „dvojče“. Když se jí narodilo dítě, nahradila jsem do jisté míry tetu. Já naopak zůstala dlouho sama, protože můj předešlý vztah skončil fiaskem.
Upřímně, naučila jsem se přijmout život bez muže, dokonce jsem to brala jako klidné období, kdy se nemusím s nikým dohadovat o maličkostech. Zároveň jsem ale začínala toužit po někom, kdo by se mnou zažil i hezké chvilky a podporoval mě, když jsem neměla svůj den. Párkrát jsem si sice vyšla na rande, jenže nic mě neoslovilo tolik, abych se do toho vrhla po hlavě.
Potom se objevil Tomáš. K nám do města se přistěhoval teprve před časem. Setkali jsme se náhodou na úřadě, kde jsem pracovala, když hledal pomoc se svým novým bytem. Udeřilo to ve mně, měla jsem pocit, že s ním dokážu mluvit o čemkoli. On se zrovna rozešel s dlouholetou známostí a byl víceméně volný. Ani jednomu z nás nevadil pouhý rok věkového rozdílu, dokonce mě bavilo, že on je o kousek mladší. Po pár týdnech, kdy jsem se vznášela radostí, jsem ho představila Veronice.
Doufala jsem, že bude mít radost, jenže ona se začala chovat divně. Nejdřív mě zrazovala, že není dobrý nápad chodit s někým, kdo je o rok mladší a v novém městě se ještě ani nezabydlel. Na chvíli jsem to přešla, že o mě jenom pečuje. Postupně jsem si ale všimla, že snad i žárlí. Veronika měla doma manžela, kterého sice neustále kritizovala, že hraje karty a upíjí pivo s kamarády, ale já nikdy nečekala, že by mohla něco cítit k mému Tomášovi.
Marně jsem si namlouvala, že ji to přejde. Místo aby se radovala, že jsem konečně šťastná, začala vyhrabávat o Tomášovi nejrůznější pomluvy. Většina z nich byla směšná a nepravdivá, ale mě bolelo, že to vůbec šíří. Když jsem s ní zkusila promluvit, vždycky otočila řeč na své trápení s manželem a dítětem, a na mě vychrlila: „Nemůžu tě nechat spadnout do maléru. Jen se snažím tě chránit.“
Po delší době jsem se přestala snažit. Chodívala jsem domů smutná, protože jsem ztrácela člověka, který pro mě byl jako rodina. Tomáš byl ke mně citlivý a snažil se pomoci. Říkal: „Musí to být těžké, znáš ji přece od mala, nechceš se s ní jen tak rozloučit.“ Souhlasil, ale že prý nemá smysl jí ustupovat, pokud ona nerespektuje moji volbu.
Zlom nastal, když jsem Veroniku pozvala, aby se s námi potkala a my si vše vyříkali. Bylo to trapné. Otevřeně začala Tomáše svádět, lichotila mu a cizím lidem by připadalo, že je to ona, kdo s ním žije. Přede mnou i před svým manželem, který tam byl taky, se vůbec nezastavila. Ve mně to vřelo, Tomáš se tvářil zmateně a její manžel jen klopil oči. „Zbláznila ses?“ chtěla jsem na ni křičet, ale nebyla jsem schopná slova.
Moc mi chybí doba, kdy Veronika byla moje pevná opora. Je to, jako bych najednou musela volit mezi ní a mužem, kterého miluju. Přitom jsem vždycky doufala, že si budeme všichni rozumět a že i Veronika je šťastná se svým manželem. Možná je v tom jen závist, že jsem objevila někoho, kdo se ke mně fakt chová hezky, zatímco její vztah uvadá. Ale co s tím?
Nedávno mi Veronika naznačila, že by se ráda sešla beze všech kolem, ale moc jí nevěřím. Bojím se, že znovu vytáhne něčí pomluvy, jak Tomáš rozvrací můj život, a já se budu jen trápit. Přitom si neumím představit, že bychom už nikdy neměly společné vzpomínky a neprobíraly všechno, co jsme dělávaly ještě před rokem.
Nevím, jestli tohle přátelství ještě stojí za záchranu. Pořád se mi v hlavě točí vzpomínky na ni jako na holku, co dokázala se mnou klidně sedět tři hodiny u kafe a smát se všemu možnému. Teď, když se naše cesty dělí, zbyl jen pocit prázdna. Možná si ale prostě potřebujeme projít touhle zkouškou, abychom zjistily, jestli je naše kamarádství opravdu tak silné.
