Orel Eddie: Příběh štukatéra, který se navzdory kilům navíc a brýlím proskákal až na olympiádu

Malý anglický kluk, zavalitý a rozesmátý, se řítí z prudkého kopce na obyčejných sáňkách. Vzlétne na hrbolu a na vteřinu pocítí, jaké to je být ve vzduchu. Pocit volnosti. Ten okamžik v něm zůstane.

Michael „Eddie“ Edwards se narodil v prosinci 1963 v Cheltenhamu, v dělnické rodině v srdci Anglie. Domovem mu byly spíš zelené stráně než zasněžené hory – přesto od dětství snil o tom, že jednou poletí na lyžích jako pták. „Byl jsem odmalička tvrdohlavý,“ vzpomínal později.

Když mi někdo řekl, že něco nedokážu, schválně jsem mu dokázal opak. Jako kluk zkoušel všemožné lumpárny – lozil po střechách, skákal z houpaček, proháněl se na kole krkolomnou rychlostí. Toužil létat, v jakékoli podobě. A jakmile ve třinácti poprvé stál na lyžích, byla to láska na celý život.

Eddie pocházel z úplně obyčejných poměrů. Maminka pracovala v továrně na hliníkové dveře, tatínek, stejně jako děda i praděda, byl štukatér. Vyrůstal mezi pracujícími chlapy, kteří se nebáli ušpinit ruce maltou – a malý Michael byl stejný. Žádná překážka pro něj nebyla dost velká.

Když mu bylo dvanáct, ošklivě si poranil koleno při fotbale a skoro rok musel strávit v nemocnici. Naučil se ale nevzdat. Jakmile se uzdravil, honil se zase za míčem dál a brzy přešel na adrenalinovější zábavy.

V teenagerském věku se jeho vášní stalo lyžování. Poprvé stál na lyžích na školním výletě v Itálii – a naprosto tomu kouzlu propadl. Ukázalo se, že navzdory robustní postavě má talent od přírody: ve sjezdovém lyžování se rychle zlepšoval a už v sedmnácti se dokonce dokázal probojovat do britského juniorského týmu ve sjezdu.

Měl jediný cíl – závodit na olympiádě. Olympiáda! Ta představa ho hnala vpřed každé ráno, když si nasazoval lyže. Eddie dřel a věřil, že jednou vyhraje slavnou reprezentační kombinézu s britskou vlajkou.

Jenže naděje stát se prvotřídním sjezdařem se začaly rozplývat. Británie sice měla pár dobrých lyžařů, ale Michael Edwards mezi ně nepatřil. Jeho technika nebyla nejlepší a především – chyběly mu peníze. Závodní lyžování je drahý sport. Vleky, permanentky na ledovce, vybavení, cesty do Alp. Edwardsovi si to nemohli dovolit.

Eddie po večerech pomáhal tátovi na stavbě jako štukatér, nosil pytle s cementem a nahazoval omítky, ale to všechno sotva stačilo na pokrytí nákladů na trénink. K tomu ho brzdila i kuriózní potíž: Velká Británie prostě neměla hory.

Pro přípravu sjezdaře byly tamní kopečky nedostačující. Po maturitě dokonce na čas přerušil lyžařskou kariéru a živil se s otcem řemeslem – nastoupil do zednické party a pomáhal omítat domy. Ale myšlenky na olympiádu se nevzdal. Když mu nevyšla kvalifikace na zimní hry 1984 v Sarajevu jako sjezdaři, rozhodl se, že na olympiádu se doslova proskáče.

Ve skocích na lyžích Británie neměla vůbec žádného závodníka. Eddie pochopil, že tady je jeho šance. Neměl průpravu, neměl trenéry, ale měl vysněný cíl. A tak ve svých dvaadvaceti letech zahájil bláznivý plán: stane se prvním britským skokanem na lyžích na olympiádě.

Přátelé si klepali na čelo. Jeho rodiče – ačkoli ho celý život podporovali v lyžování, vozili ho jako kluka na umělé sjezdovky po celé Anglii – jen nevěřícně kroutili hlavou. Skoky na lyžích? V Anglii? V zemi bez jediného skokanského můstku? Eddie Edwards se ale rozhodl. A když si tenhle chlapec něco umanul, neexistovala síla, která by ho zastavila.

Rok 1986. Eddie prodává, co se dá, balí staré lyže a opouští domov. Aby ušetřil, cestuje stopem a přespává rovnou tam, kde trénuje – na skokanských můstcích. Je to skutečná pouť za snem. Napřed zamíří do švýcarského Kanderstegu, kde je menší můstek pro začátečníky. Za pár drobných ho nechají přespat ve skautské ubytovně.

Večer, když ostatní odejdou, se Eddie vplíží do kuchyně a vybírá zbytky jídla z odpadkového koše, aby zahnal hlad. Ráno si přivstane a šplhá s lyžemi na ramenou po schodech na nájezd – nahoru a dolů, znovu a znovu. Vydrží skákat celé hodiny. Občas padá, potluče se, ale vždycky zase vstane a pokračuje.

Když ho správce můstku požádá, aby mu pomohl uklidit sníh, Eddie s radostí vezme lopatu – hlavně když ho nechají dál trénovat. Nebyla žádná práce, která by pro něj byla podřadná. Drhnul podlahy, zametal sníh cizím lidem z práhů – a mezitím tvrdě trénoval každý den.

Jeho úsilí však nenese oslnivé výsledky. Eddie zjišťuje krutou pravdu: ve svých dvaadvaceti začíná skákat na lyžích příliš pozdě. Jeho vrstevníci z Finska, Německa nebo Rakouska létají na lyžích od útlého dětství. Eddie teprve nedávno překonal strach spustit se po můstku dolů. Technicky za nimi zoufale zaostává.

Navíc má řadu nevýhod: je o hlavu větší a téměř o 10 kg těžší než průměrný skokan – při letu ho jeho váha doslova táhne k zemi. Má také špatný zrak; silné dioptrické brýle musí nosit i pod skokanskými, jenže ve vyšší nadmořské výšce se mu neustále mlží. A nemá peníze na nové vybavení, takže skáče v použitých přeskáčích a zastaralých lyžích po jiných závodnících.

Jeho helma je stará, popraskaná – drží mu na hlavě jen díky obyčejnému provázku, kterým si ji přivázal pod bradou. Při jednom tréninku se provázek přetrhne a helma mu během letu odletí z hlavy dál než on sám: „Možná jsem první skokan v historii, kterého porazilo vlastní vybavení,“ žertuje potom hořce.

To všechno by kohokoli jiného odradilo. Ne tak Eddieho. Jeho odhodlání je nezlomné. V americkém Lake Placid se ho ujmou dva dobrosrdeční trenéři – John Viscome a Chuck Berghorn – a dávají mu aspoň základní rady. Výbavu si od nich Eddie půjčuje: boty jsou Chuckovy, o několik čísel větší, takže si Eddie musí navléknout šestery ponožky, aby mu nohy v lyžácích neklouzaly.

Mladý Angličan vypadá mezi profíky jako z jiného světa. Přes den společně trénují na větrných můstcích, večer Eddie přespává ve stodole a koštětem si ometá jinovatku z kabátu. Vydrží to všechno. Každou bolest, každý posměšek od ostatních spolyká jako medicínu, která ho má posílit.

Když ho v Německu po mizerném pokusu jeden funkcionář poplácá po zádech se slovy „chlapče, z tebe skokan nikdy nebude“, Eddie to nevzdá. Naopak – tak dlouho skáče, tak dlouho trénuje odraz, až si ukopne kus boty a zlomí další pár lyží.

Nakonec se dostaví aspoň malé úspěchy. Edwards poprvé v životě překoná magickou hranici – dolétne na lyžích dál než 40 metrů a brzy poté i přes 60. Při závodech druhé kategorie sice zpravidla končí na chvostu, ale už není úplně poslední.

Objeví se další nadšení amatéři z jiných exotických zemí – třeba skokani z Španělska či Bulharska – a Eddie zjistí, že s nimi umí držet krok. Dokonce je občas porazí. Do té doby nemyslitelná věc: britský skokan na lyžích se neumístil poslední. Malý zázrak.

Koncem roku 1987 se Eddie dozví o kvalifikačním závodě na následující zimní olympijské hry v kanadském Calgary. Britská lyžařská federace mu dává podmínku – pokud skočí aspoň 70 metrů na oficiální soutěži, může na olympiádu odjet. Eddie ví, že 70 metrů ještě v životě neuletěl.

Přesto vyráží do Švýcarska na Evropský pohár a pouští se ze 120metrového mamutího můstku, který nahání hrůzu i zkušeným skokanům. Před zraky osmdesáti tisíc diváků na stadionu v Oberstdorfu se Edwards rozjede z věže dolů. „Bylo to fantastické. Ohromně vzrušující, ačkoli jsem neměl tušení, co přesně dělám,“ popíše pak svůj první skok na obřím můstku.

Pocit, kdy letíte padesát metrů nad zemí a vzdorujete zemské přitažlivosti, mu zůstane vrytý hluboko v duši – i když dopadne tvrdě, zle si pochroumá koleno a několik týdnů musí marodit. Když se zotaví, s vervou se vrací zpátky na můstek. Nezastaví ho nic. V prosinci 1987 konečně při závodě dolétne na značku 69,5 metru – pouhý půl metr pod stanoveným limitem.

Funkcionáři se nad odhodlaným Angličanem slitují a odkývají mu nominaci na olympiádu. Eddie „The Eagle“ Edwards – Orel Eddie – je oficiálně v britském týmu pro ZOH 1988 v Calgary. Když tu novinu poprvé uslyší, sedí zrovna po ránu v jídelně kdesi ve Finsku. Je to blázinec, kam se dočasně uchýlil, protože nikde jinde v cizině nesehnal nocleh – jeden hodný známý mu nabídl prázdnou postel v místní léčebně.

Eddie tam měsíc bydlel mezi pacienty, jen aby mohl levně trénovat s finským týmem. Když tedy rozlepí dopis s olympijskou nominací a kolem něj zmateně krouží zvědaví pacienti psychiatrie, Edwards se jen hlasitě zasměje. On to dokázal. Splnil si svůj sen – dostal se na olympiádu.

Zimní olympijské hry 1988 v Calgary. Celý svět se zatajeným dechem sleduje strhující výkony nejlepších sportovců planety. A mezi nimi se objeví nečekaná postava – neohrabaný chlapík v brýlích s tlustými obroučkami, které si pamatujete spíš od svého podivínského strýčka než od vrcholového sportovce.

Michael „Eddie“ Edwards kráčí na svůj první olympijský závod ve skoku na lyžích po boku elegantních seveřanů a Němců. Vypůjčené lyže na rameni, napůl rozpadlá helma přivázaná pod bradou. Italští reprezentanti mu tu helmu museli půjčit, protože on svou ztratil – a Rakušané mu věnovali i lyže, když viděli, na čem chudák Brit trénuje.

Eddie se drží v pozadí a tiše se usmívá pod nosem. On dobře ví, že šance na medaili je nulová. Nevadí. Pro něj je výhrou už to, že tu vůbec může být. Celé roky si opakoval, že zúčastnit se pro něj bude stejné jako vyhrát zlato. Teď tu stojí a je připraven skočit.

14. února 1988 nastupuje Eddie Edwards do závodu na středním můstku (70 m). S přehledem končí na posledním místě – tedy vlastně na předposledním, protože jeden soupeř byl diskvalifikován. Eddieho dva skoky měří jen 55 metrů, o desítky metrů méně než lety všech ostatních. Jeho bodové skóre je propastně nejhorší: získává 69,2 bodu, zatímco předposlední závodník, Španěl Bernat Solà, má 140,4 bodu – dvojnásobek.

Pro srovnání: suverénní vítěz, fenomenální Fin Matti Nykänen, získává téměř 230 bodů skoky dlouhými 90 m. Eddie je zkrátka úplně jinde – výkonnostně patří do okresního přeboru, zatímco soupeři hrají extraligu. Publikum to ale miluje. Diváci v Calgary si nemohou nepovšimnout osamělého Angličana s věčným úsměvem na tváři, který se s křiklavě růžovými brýlemi a nemotorným stylem vrhá z můstku střemhlav dolů.

Je v tom něco dojemného, opravdového. Tam, kde ostatní působí jako ledově precizní stroje, Eddie působí lidsky – ukáže nervozitu, rozhlíží se rozpačitě a pak mává divákům, i když dopadne břichem do sněhu. Sympatie publika jsou okamžité. Dokonce i vítěz Nykänen se o Britovi vyjádří s uznáním. A zahraniční média mají žně: vznikla legenda „Orla Eddieho“.

Eddie Edwards si svou přezdívku „Orel“ vysloužil vlastně posměchem – jeden britský novinář ji použil v ironickém článku o tom, jak Edwards máchá rukama a „plachtí“ vzduchem jako nemotorný pták. Jenže Eddie přijal označení Orel jako pochvalu. Orel přece létá vysoko.

A on letěl, aspoň ve svých snech. Svým nezdarem na můstku v Calgary se okamžitě zařadil do srdcí fanoušků po celém světě jako novodobý hrdina outsider. Nálepky mu lepili všelijaké – tisk ho překřtil na „Mr. Magoo na lyžích“ podle poloslepého nešiky z kreslených filmů, říkalo se mu „Létající štukatér“ i „Inspektor Clouseau na sněhu“ – ale ta nejčastější přezdívka byla prostě Eddie the Eagle – Orel Eddie.

Angličtí komentátoři při jeho dopadu jásavě hlásili do éteru: „Orel přistál!“. Všichni věděli, že je to vtip. Ale byl to krásný vtip.Edwards svým zápalem a odvahou ukázal světu prapůvodní smysl olympiády – že není důležité vyhrát, ale účastnit se.

„Byl jsem pravý amatér a ztělesnil jsem to, oč v olympijském duchu kráčí – prostě tam být a zkusit to,“ prohlásil Eddie novinářům. „Američané chtějí pořád jen vyhrávat. V Anglii je nám to fuk. Jasně, vítězství je prima, ale fandíme i těm, kteří prostě jen zvednou zadek z gauče a jdou do toho.“

Edwards absolvuje i druhou disciplínu, skok na velkém můstku, a opět končí beznadějně poslední. Všichni už to čekali – přesto se na něj přišlo podívat více diváků než na favority. Orel Eddie se stal miláčkem publika. Když pak na závěrečném ceremoniálu promlouvá předseda organizačního výboru her, v jednu chvíli se přímo zmíní o neznámém skokanovi z Británie.

„Někteří z vás tu dokonce lámali světové rekordy… a někteří z vás vzletěli jako orli, nejen aby dosáhli svého osobního maxima, ale aby dobyli srdce celého světa,“ pronesl do mikrofonu. Stadionem to zašumělo. Dojatý Eddie seděl v koutku pod tribunou a nemohl uvěřit, že mluví o něm.

Vzápětí se arénou rozeřval chorál „Eddie! Eddie!“, jak se tisíce lidí spontánně rozskandovaly na počest posledního muže výsledkové listiny. Ten okamžik znamenal vrchol olympiády – a zrod legendy o Orlu Eddiem.

Edwards se přes noc stal celebritou. Z bezejmenného outsidera, který ještě týden předtím neměl ani vlastní helmu, bylo rázem celosvětově známé jméno. Média ho zvala do talk show (během her vystoupil v populární Tonight Show Johnyho Carsona v USA), novináři se o něj prali.

Calgary mu dokonce uspořádalo slavnostní přehlídku – byť nevyhrál, ulice města zaplnily davy, aby ho viděly jako hrdinu „největšího poraženého“. Eddie se stal symbolem nezlomné vůle a okouzlující smolařskou figurkou, které se lidé nemohli nabažit.

Svět zkrátka miluje outsidery. Zejména Britové mají slabost pro ty, kdo gloriózně a neodvolatelně skončí poslední, ale s úsměvem a zdviženou hlavou.

Ne všem se to líbilo. Sportovní funkcionáři z Edwardsova vystoupení nadšení nebyli – cítili se trapně, že nepřipravený amatér „kazí serióznost soutěže“. V zákulisí padala slova jako „cirkus“ a „kašpar“. Východoněmecký tisk nazval Eddieho „klaunem, co nemá na olympiádě co dělat“.

A představitelé Mezinárodní lyžařské federace hrozili, že příště už takovou ostudu nepřipustí. Edwards o tom věděl – slyšel ty jedovaté poznámky v tisku, viděl i povýšené úsměvy na tvářích některých soupeřů. Několik závistivých skokanů mu dokonce poslalo nenávistný vzkaz: prý trénovali dvacet let, aby se dostali na olympiádu, a on jim prý ukradl veškerou pozornost, takže by měl „chcípnout“.

Eddie takové útoky s klidem hodil za hlavu. Věřil, že má právo tam být – byl přece nejlepší (a jediný) ve své zemi. A jestli tím, že šel za svým snem, upoutal víc pozornosti než vítězové? To už tak někdy bývá.

Každopádně páni v kravatách se postarali, aby se nic podobného neopakovalo. Mezinárodní olympijský výbor narychlo odsouhlasil úpravu kvalifikačních pravidel pro olympijské soutěže. Toto nové kritérium, přezdívané neformálně „Pravidlo Orla Eddieho“, požadovalo po každém zájemci o účast, aby se předtím alespoň jednou umístil do 50. místa na mistrovství světa nebo mezi nejlepšími 30 % na jiném velkém závodě.

Pro lidi jako byl Eddie – sportovní nadšence bez špičkových výkonů – se tak dveře na olympiádu v podstatě zabouchly. Edwards se s tím nechtěl smířit. Olympijský oheň v něm pořád hořel. Ještě třikrát se pokusil protlačit na zimní hry: v roce 1992 do Albertville, o dva roky později do Lillehammeru a nakonec zkoušel kvalifikaci i na Nagano 1998.

Dřel, občas získal menší sponzory, dokonce mu na cestu do Nagana přispěla menší britská aerolinka Eagle Airlines, ale výkonnostně zůstal daleko za nutným limitem. Do žádné další olympijské nominace se už nedostal. „Pravidlo orla Eddieho“ splnilo svůj účel.

Edwards však svým způsobem nad „systémem“ stejně vyzrál. Zatímco ho sportovní elita odstrčila, veřejnost ho zbožňovala dál. Neúčastnil se her v 90. letech, ale v očích fanoušků byl stejně slavný jako šampioni. Dokonce možná slavnější. A Eddie byl navíc zcela bez prostředků – nezbývalo než se pokusit onu chvilkovou slávu přetavit v obživu.

Vrhl se střemhlav do světa šoubyznysu, stejně jako předtím ze skokanských můstků. S typickým zápalem kývl na každou nabídku, která přišla, ať byla sebepodivnější. V Británii se prodávala trička, kšiltovky a odznaky s nápisem Fly, Eddie, Fly! („Leť, Eddie, leť!“). Fankluby „Orla Eddieho“ rostly jako houby po dešti.

Bizarní politická recesistická strana Monster Raving Loony Party jmenovala Eddieho svým „ministrem pro máselné hory“ – v návaznosti na přebytky másla v EU navrhovali z těchto hor udělat v Anglii lyžařské svahy. Eddie to komentoval po svém: okamžitě by osvobodil skokany na lyžích od placení daní, kdyby mohl.

Chvíli nebylo nic nemožné. Edwards otiskoval svůj široký úsměv, kam se podíval. Skočil si bungee jumping z horkovzdušného balónu. Otevřel nový zábavní park tím, že se nechal vystřelit z děla jako živý projektil (v pořádku dopadl do obří sítě). Zasedal v porotě několika soutěží krásy – tam se cítil poněkud nesvůj, ale poradil si s humorem.

A samozřejmě stříhal pásky a otvíral dveře: v britských nákupních centrech nebylo roku 1989 slavnější tváře na zahajování provozu. Eddie objížděl obchody jako maskot. Jedno regionální letiště jej dokonce pozvalo, aby pokřtilo nové letadlo – nalepili na jeho příď orlí zobák a Eddie musel na kamery prohlásit, že „orel je připraven k odletu“. Trochu absurdní? Jistě. Ale Eddie se tomu smál s ostatními.

Ne všechny kšefty však byly tak nevinné. Edwards brzy poznal i odvrácenou tvář slávy. Čím dál častěji po něm pořadatelé chtěli, aby ze sebe dělal šaška. „Lidé mě nazývali všelijak – Bláznivý Eddie, Neuvěřitelný smolař, Poloslepý trouba – ale mě to neuráželo,“ vzpomínal později.

Věděl totiž, že ho mají v oblibě proto, jak upřímně se radoval z toho, že mohl závodit, i když prohrával. Jenže některým promotérům to nestačilo. Chtěli senzaci, chtěli Eddieho v kostýmu orla– doslova. Přišlo pozvání do přímořského letoviska v Devonu: prý ať přiletí vrtulníkem oblečený jako obří orel a přistane na parkovišti, kde má otvírat novou turistickou kancelář.

Eddie souhlasil, zaplatili mu honorář, a on druhý den nasedl do helikoptéry směr pobřeží. Jenže těsně před akcí se zjistilo, že pořadatelé nesehnali orlí kostým. Místo něj Edwardsovi podali pytel s něčím žluto-červeným. Kuřecí kostým. „Prosím vás, oblečte si tohle,“ žadonili. Eddie váhal. Helikoptéra už stála připravená, dole čekali diváci i novináři.

Zašklebil se, oblékl kuře a skočil. Před zraky nechápajících rodin pak pobíhal po parkovišti jako přerostlé kuřátko a kokrhal, aby splnil smlouvu. Dostal sice královsky zaplaceno, ale když večer seděl na hotelu a drhnul ze sebe zbytky peří, slíbil si, že už nikdy nic takového neudělá. Že zůstane svůj a nenechá se ponížit. I to byl možná jeden z důvodů, proč se později rozhodl vystoupit z kolotoče šoubyznysu a raději se vrátit k normálnímu řemeslu a klidnějšímu životu.

Mezitím však Eddie dál zkoušel všechno možné – třeba i hudební kariéru. Kupodivu, i tady slavil úspěch: krátce po olympiádě nazpíval popovou odrhovačku „Fly, Eddie, Fly“, která s nadhledem oslavovala jeho calgarské fiasko. V textu se posmíval vážným sportovcům, například veršem: „Východní Němci na mě koukaj spatra, prej jsem klaun / oni chtějí jen vítězit a umí se při tom akorát mračit“. Píseň mu napsal známý hitmaker Mort Shuman a vedla si slušně.

Ještě větší poprask ale Eddie způsobil ve Finsku. Tamní protest-songový bard Irwin Goodman pro něj složil píseň „Mun nimeni on Eetu“ – česky „Mé jméno je Eddie“. Eddie ji musel nastudovat foneticky, protože finsky neuměl ani slovo, a když pak přijel do Helsinek, bohužel se dozvěděl, že autor Goodman mezitím zemřel na infarkt.

Na počest zesnulého Eddie vystoupil živě v televizi a píseň sám odzpíval – s bizarním britským přízvukem, ale úspěšně. A svět se zbláznil. Skladba „Mun nimeni on Eetu“ vystřelila na 2. místo finské hitparády a Eddie Edwards se na pár týdnů stal popovou hvězdou.

Koncertoval s heavy-metalovou kapelou The Raggers před sedmdesáti tisíci lidmi na festivalu u Helsinek (členové kapely „vypadali jako banda sériových vrahů“, glosoval Eddie). Jeden večer dokonce strávil v přítomnosti finské prezidentky jako vážený host. Pohádkový příběh o smolaři Edwiardsovi dojímal Evropu k slzám – a Eddie si užíval každou minutu.

Sláva mu přinesla jmění, aspoň zdánlivě. Za exhibiční vystoupení a reklamy vydělal během pár let přes milion dolarů. Jenže on sám z toho neviděl skoro nic: většina honorářů byla uložena do svěřeneckého fondu, který mu spravoval najatý finanční poradce, aby si Eddie udržel status amatéra.

A to se ukázalo jako velká chyba. V roce 1991 fond zkrachoval – manažeři špatně investovali, navíc nezaplatili daně. Edwards se ze dne na den ocitl na mizině. Nezbylo mu nic. Prožil potupný osobní bankrot a zvažoval, co dál. Tehdy se v něm probudila odvrácená stránka jeho jinak dobrosrdečné povahy: vztek.

Zažaloval správce fondu pro zanedbání povinností a roky se s nimi soudil. Soud nakonec vyhrál – dostal odškodné asi 100 000 liber. Co však bylo důležitější: tahle zkušenost ho přivedla na novou životní cestu. Začal se zajímat o právo.Fascinovalo ho, jak se může malý člověk bránit velkým institucím, když má znalosti. A tak se ve svých čtyřiceti letech vrátil do školy a vystudoval na univerzitě v Leicestru práva. V roce 2003 získal právnický titul.

Z Eddieho se postupně stal seriózní pán. Usadil se v klidné vesničce ve východním Cotswoldu, jen pár kilometrů od rodného Cheltenhamu. Oženil se a narodily se mu dvě dcerky – Ottilie a Honey. Role otce ho naplňovala víc než všechny skoky na lyžích světa. Později přiznal, že když se mu manželství rozpadlo a on přišel o každodenní chvíle s dcerami, ničilo ho to víc než jakákoli zlomenina.

I tak se ale snažil zůstat tím veselým, pozitivním Eddiem, kterého si pamatoval svět. Kromě řemesla – k omítání zdí se vrátil vždycky, když bylo potřeba stabilní příjem – se stále věnoval i veřejným vystoupením. Jezdil po světě jako motivační řečník, na výletních lodích bavil pasažéry historkami o svých pádech a vzletech. A sem tam si nemohl odpustit účast v nějaké televizní show, aby vyzkoušel vlastní limity.

V roce 2012 například soutěžil v britské obdobě taneční show Let’s Dance a dostal se až do finále. O rok později pro změnu vyhrál televizní soutěž ve skocích do vody.

Největší zadostiučinění ale přišlo až s odstupem času. Po roce 2010 se na jeho životní příběh upřely oči Hollywoodu. V roce 2016 měl premiéru velkofilm Orel Eddie s Taronem Egertonem v hlavní roli a Hughem Jackmanem coby fiktivním trenérem.

Snímek sklidil úspěch – a Edwardsovi, který se na něm producentsky podílel, vynesl další peníze. Jako by peníze v jeho osudu ale neměly zůstávat: více než polovinu zisku z filmu musel Eddie obratem přenechat bývalé ženě při rozvodovém řízení v roce 2016. Přesto nelitoval.

V posledních letech si Eddie znovu užívá života plnými doušky, i když už dávno nesoutěží. Dál učí lyžování – má licenci instruktora a pořádá kurzy pro děti i dospělé. Občas se objeví v zábavné televizní show, jen tak pro radost.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Eddie_the_Eagle

https://www.theguardian.com/world/2017/mar/06/eddie-the-eagle-edwards-ski-jumper-calgary-olympics

https://www.the-independent.com/arts-entertainment/tv/news/eddie-eagle-edwards-masked-dancer-b1858261.html

https://motivational-speakers.co.uk/speakers/after-dinner-speakers/eddie-the-eagle/

https://olympic-speakers.com/news/the-story-of-eddie-edwards

https://time.com/4238457/eddie-the-eagle-history/

https://www.bbc.com/news/articles/c4gj7p814gro