Článek
Nedávno jsem na letišti čekala v odbavovací hale, kam se slétali cestující na různé dovolenkové destinace. Zpozorněla jsem, když jsem viděla poměrně hodně lidí ve věku, který bych typicky spojovala spíš s poklidným sezením doma či v lázních. Tihle senioři však suverénně odbavovali kufry, sršeli nadšením a plánovali, jak si užijí dovolenou v Egyptě nebo v Itálii. A když mi pak došlo, jak moc se hovoří o „nedostatečných důchodech“, napadlo mě, jestli přece jen něco v tom obraze nechybí.
Rozhodně tím nechci říct, že by si senioři nemohli dopřát cestování. Naopak, přeju jim, aby si důchod užili, jak nejlépe dokážou. Jen je občas překvapivé, jak často se setkávám s tvrzením, že většina seniorů trpí nouzí, a přitom mám kolem sebe dost příkladů těch, kteří si zjevně dokážou dovolit víc, než by člověk z jejich řečí čekal. Zejména když přijde řeč na výdaje za léky nebo placení složenek, najednou je to velké téma o tom, že z důchodu nejde vyžít. Přitom pohled do cestovních kanceláří nebo na letiště může ukázat jiný obrázek: spousta z nich si organizuje zájezdy i několikrát do roka, a to leckdy ne úplně levné.
Možná jde o přirozenou lidskou vlastnost upozorňovat spíš na to, co nefunguje. Anebo je to tím, že ti, kteří opravdu peníze nemají, prožívají reálně složitou situaci, zatímco jiní naopak peněz dost mají, což může budit dojem, že jedna skupina seniorů splývá s druhou. Ve výsledku se tak střetává představa „důchodci si nemohou nic dovolit“ s realitou, kdy mnozí jezdí po světě a užívají si aktivní penzi.
Stejně tak to není jednoduché ani pro nás, co pracujeme a platíme daně. Občas se cítíme rozporuplně, když slyšíme, jak se musí důchody zvyšovat, aby senioři měli na základní potřeby, a přitom vidíme, že někteří senioři mají finanční prostředky na cestování a další koníčky. Ani to ale neznamená, že by se jim měly upírat zasloužené výhody – za svůj život jistě odvedli kus práce a důstojné stáří jim patří právem.
Patrně by stačilo, aby se ve veřejné diskuzi upřímně připustilo, že ne všichni důchodci jsou na tom stejně. Mnozí jsou skutečně v těžké situaci a každá koruna je pro ně pomoc. Ale pak jsou tu i tací, kteří mají slušné úspory nebo jiné zdroje, a dokážou si plnit sny. V tom není nic špatného, jen se pak nelze divit, že se objevují rozpaky, když ti samí lidé zároveň tvrdí, jak je pro ně všechno moc drahé.
Myslím, že nejdůležitější by bylo, kdybychom místo vyvolávání generačních třenic spíš zkusili posilovat vzájemné pochopení. Ne každý senior má v peněžence prázdno, a ne každý pracující člověk si může dovolit dovolené dvakrát za rok. A když se podaří mluvit o tom, že i mezi seniory jsou velké rozdíly v příjmech a výdajích, zmizí snad i část nedorozumění, které se kolem penzí a životní úrovně důchodců točí.
Závěrem tak jen dodávám: není cílem nikomu vyčítat, že si rád vyjede na dovolenou. Pokud na to dotyčný našetřil nebo jednoduše žije střídmě a dovolenou považuje za nejlepší způsob, jak si užít zasloužený odpočinek, budiž mu to přáno. Ale stejně tak se dá chápat, že lidem z vnějšího pohledu může někdy připadat zvláštní, když se neustále poukazuje na chudobu a současně se ukazuje, že pro mnohé není problém cestovat téměř bez omezení. Spravedlivé je uznat, že o jednolité skupině „důchodci“ nelze mluvit – jedni jsou skutečně rádi za každou korunu, druzí si mohou po letech dřiny dovolit nadstandard. A všichni máme právo žít tak, jak je nám příjemné.
