Článek
Možná to také znáte. Někdo se do vašeho okolí přistěhuje a vy věříte, že to budou prima lidi. Jenže hned po pár dnech zjistíte, že se s nimi nedá vyjít. Hluk, hádky, nedodržování domovního řádu. Dělat s tím něco? Často narazíte jen na neochotu nebo vyloženou agresi.
Podobný příběh potkal moji kamarádku Tamaru, která se kdysi těšila, že má kolem sebe dobré sousedy. Ti se nastěhovali do panelového domu o patro výš. Nejdřív vypadali jako vzorná rodinka, ale ukázalo se, že realita je úplně jiná.
Na první dojem působila nová rodina docela sympaticky – Alice a Petr plus jejich tři děti a dva malí pejskové. Byli přibližně v Tamařině věku, děti měly podobné zájmy. Tamara si v duchu říkala, že to možná bude fajn sousedství, jenže… věci se začaly kazit.
Člověk nikdy pořádně neví, jak druhý žije, dokud ho nemá hned „za zdí“. Petr chodil pozdě z práce (nebo z hospody), Alice začala hádku, a to vše se rozléhalo do nočního ticha. Tamara říká, že to byly velmi ostré hádky, mnohdy s křikem a boucháním dveří. Děti plakaly a celé patro nemohlo spát. Když se Tamara odhodlala zazvonit a poprosit o klid, setkala se buď s vyhýbavostí, nebo s nepříjemnými reakcemi.
„Nezlobte se, ale není váš problém, kdy přijdu domů,“ říkal Petr.
Alice se sice občas omluvila, slibovala nápravu, ale prakticky se nic nezměnilo.
Nebylo to jediné, co trápilo okolí.
Rodina měla dva malé pejsky – roztomilí byli, to ano, ale většinu dne o samotě. A tak, když děti odešly do školy a rodiče do práce, pejskové štěkali a vyli. Pro Tamaru, která pracuje ve zdravotnictví a často mívá noční směny, to byl hotový očistec. Během dne se snažila aspoň na pár hodin vyspat, jenže štěkání a kňučení psů jí to dokonale znemožňovaly.
Když se snažila mluvit s Alicí, dočkala se jen suše proneseného:
„Podle zákona noční klid končí v šest ráno, co víc chcete?“
A co se šarvátek týče, rodina se po čase začala všem konfrontacím vyhýbat. Přestali sousedům otvírat, dělali, že nejsou doma, a tvářili se, že problém neexistuje. V paneláku to vyeskalovalo až do bodu, kdy se lidé dělili na „ty, co se bojí něco říct“ a „ty, co se jim raději vyhnou“.
Tamara nakonec rezignovala. Říkala, že se stále hádat nemá cenu:
„Když někdo nechce vyjít vstříc, nic s tím nenaděláš.“
Po nočních směnách jezdila spát k rodičům na druhý konec města, aby se aspoň trochu vyspala. Mezi rodinou Alici a Petrem a ostatními sousedy panovalo hluboké dusno. A tak to trvalo roky…
Čas letěl. Děti vyrostly, roztomilí pejskové zestárli. Mnohokrát se zdálo, že zášť mezi Tamařinou rodinou a tou hlučnou rodinkou jen tak neskončí. Avšak pak se stalo něco nečekaného: Alice a Petr se rozešli, děti se rozprchly do dospělého života, pejskové už tu nebyli. V bytě zůstala žít jen Alice. Zlostné důvody byly pryč, ale k usmíření nedošlo – staré křivdy přece jen nezmizí lusknutím prstů
Jak to tak bývá, všechno často vyřeší náhoda. Třeba obyčejný dětský den. Jednou Tamara i Alice vyrazily se svými vnučkami nezávisle na sobě na dětskou akci. A právě tam se Alicina malá vnučka nešťastně rozběhla, uklouzla a o hranu pískoviště si rozsekla obočí. Křik, krev, pláč.
Tamara se jako bývalá zdravotnice okamžitě zapojila:
„Zahodila jsem všechny staré křivdy a udělala jsem to, co by udělal každý slušný člověk. Pomohla jsem té holčičce zastavit krvácení a nabídla Alici, že je odvezu do nemocnice.“
A v tu chvíli, jakoby někdo mávl kouzelným proutkem. Alice byla dojatá, děkovala a najednou spolu dokázaly mluvit jako normální sousedky. Po návratu z nemocnice se dokonce k sobě chovaly přátelsky – prohodily pár vět, usmály se. Dusná atmosféra byla pryč.
Od té doby jsou vztahy mezi Tamarou a Alicí o dost lepší. Žádné velké kamarádství, ale když se vidí, pozdraví se, zastaví se prohodit pár vět o vnoučatech. Být v jednom výtahu je pro ně konečně normální, nikoli tíživé. Něco, co vypadalo jako nenávist až za hrob, urovnala jedna náhoda a vnučka, která ke všemu přišla nevinně.
Každý, kdo žije v domě s dalšími lidmi, ví, že sousedské vztahy mohou být složité. Setkali jste se taky někdy s nepříjemným sousedem, nebo dokonce s roky se táhnoucími spory? Napište svůj pohled do komentářů.
