Článek
Když v únoru 1948 komunisté převzali moc, devatenáctiletý student pocítil vzrušení z příslibu „nové spravedlivé doby“. Nadšeně vstoupil do komunistické strany a věřil, že pomáhá budovat lepší svět. Psal prvotiny – básně plné patosu, plné slepé víry v ideál. Brzy však okusil, jak umí totalitní mašinerie semlít i své oddané syny.
Bylo mu sotva jednadvacet, když tvrdě narazil. Psal se rok 1950 a v Praze zuřila studená válka. Mladý Kundera studoval filmovou fakultu a bydlel na kolejích. S kamarády si občas dobírali pohlaváry režimu – v soukromí a šeptem.
Jedno z takových drobných „zaškobrtnutí“ se mu krutě vymstilo. Bezpečnost zachytila jeho dopis, ve kterém s ironií zmínil komunistického funkcionáře Jiřího Hendrycha. Žert, na němž nebylo nic víc než náznak vzdoru, vyhodnotila Státní bezpečnost jako protistranickou činnost.
Následoval rychlý trest. Kundera byl vyloučen ze strany a veřejně pokárán – první tvrdá lekce, že ideologie nemá smysl pro humor. Ponížení a vztek z té absurdní příhody do něj vypálily hlubokou stopu. O mnoho let později se k tomu motivu vrátil v románu Žert, kde nechal hrdinu jedinou nevinnou větou zničit vlastní život.
Ve stejném čase se však odehrál i temnější příběh, který měl Milana pronásledovat až do stáří. V březnu 1950 se na kolejích, kde dělal studentského důvěrníka, objevila cizí návštěva – mladý muž, bývalý pilot Miroslav Dvořáček. Po únoru 1948 utekl na Západ a teď se jako tajný kurýr vrátil do Prahy s nebezpečným posláním. U jedné studentky si nechal kufr a plánoval se brzy vytratit.
Doba však byla plná strachu a podezření. Dívka se svěřila svému příteli, ten to řekl dál… a kolotoč osudu se roztočil. Podle archivního záznamu, objeveného až o půlstoletí později, šel tehdejší student Kundera na policii a nahlásil, že na koleji přebývá neznámý podezřelý muž. Bezpečnost okamžitě zakročila – Dvořáčka zatkli přímo, když si přišel pro zavazadlo.
U soudu mu hrozil provaz. Nakonec vyvázl „jen“ s dvaadvaceti lety těžkého žaláře. Prošel uranovými lágry a na svobodu se dostal po čtrnácti letech zničeného zdraví. Do vlasti už se nikdy nechtěl vrátit; v roce 1968 emigroval i s rodinou do Švédska.
Milan tehdy netušil, jakou lavinu ta událost o desítky let později spustí. Sám Dvořáček nevěděl, kdo ho udal – podezíral někoho úplně jiného. A Kundera? Ten zřejmě zapudil vzpomínky na onen den, nebo věděl své a mlčel. Jisté je, že v roce 1950 nesl nálepku prorežimního svazáka a byl v nemilosti jen kvůli své vlastní prostořekosti.
O případu Dvořáček nepadlo tehdy veřejně ani slovo. Mladý Milan se stáhl do ústraní, pilně dokončil studia a hlásil se ke straně znovu, jakmile to bylo možné. V roce 1956 ho komunisté vzali na milost a obnovili mu členství – to už v sobě nesl zkušenost, že oddanost straně musí být bez vyjímek.
Padesátá léta v Československu byla peklem stalinismu – popravovali se „zrádci“, věznily tisíce nevinných. Kundera zprvu upřímně věřil, že režim koná správně, ale trpké zážitky v něm zasely pochybnost. Jeho tvorba se začala měnit: bombastickou budovatelskou poezii vystřídal kritičtější tón, ironie a satira. Stal se mistrem drobných příběhů s podvratnou pointou. V povídkových Směšných láskách nastavoval zrcadlo malým lidským slabostem i přetvářce ve společnosti plné strachu.
Jak plynul čas, přidával se Kundera k rostoucím řadám intelektuálů, kteří chtěli v zemi změnu. Když přišlo uvolnění šedesátých let, ocitl se opět v centru dění – tentokrát jako respektovaný spisovatel a pedagog na FAMU. Rok 1967 se stal jeho chvílí. Na sjezdu československých spisovatelů přednesl odvážný projev a otevřeně odsoudil cenzuru.
Varoval, že bez svobody slova národní kultura zahyne. Osud české literatury, prohlásil tehdy, byl životně závislý na míře duchovní svobody. Publikum v sále zatajilo dech: ta slova byla stejně nebezpečná jako pravdivá. Mnozí cítili euforii – Pražské jaro už klepalo na dveře.
V dubnu 1967, když v zemi vzkvétala naděje na „socialismus s lidskou tváří“, vydal Kundera svůj první román Žert. Příběh o jednom krutém vtipu a nemilosrdné pomstě se stal literární senzací. Čtenáři v něm slyšeli ozvěnu vlastních osudů pokřivených totalitou.
Idyla však netrvala dlouho. Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy uhasila plamen svobody. Kunderu, jednoho ze symbolů obrodného procesu, čekal tvrdý pád. Normalizace ho připravila o práci i o možnost veřejně publikovat. Roku 1970 byl z komunistické strany vyhozen podruhé – tentokrát nadobro.
Jeho knihy zmizely z knihoven, jméno z učebních textů, on sám z veřejného života. Z energického profesora literatury se stal zakázaný autor, který mohl psát jen „do šuplíku“. V atmosféře mrazivého zklamání se uzavřel před světem.
Začátkem roku 1977 Václav Havel a další disidenti zveřejnili prohlášení „Charta 77“ a otevřeně se postavili režimu. Kundera tehdy zůstal stranou; neměl chuť ani odvahu vstoupit znovu do popředí jako bojovník proti režimu.
Navíc dostal nabídku, která vypadala jako naděje na zázračný únik: stipendium a místo hostujícího profesora ve Francii. Váhal jen krátce. O rok později, v létě 1975, nastupoval spolu s Věrou do letadla mířícího do Paříže. Bylo mu 46 let a v zavazadlech si vezl rukopisy knih, které doma nesměly vyjít. Když se nad ranvejí zvedal trup letadla, díval se okénkem na mizející obrysy Prahy – a možná tušil, že odtud odlétá navždy.
Ve Francii našel Milan Kundera druhý domov. Přijal pohostinnost svobodné země s vděčností i úlevou. Rychle se naučil jazyk a začal přednášet na univerzitě v Rennes, později v Paříži. Přesto zpočátku dál psal česky. Vydával své romány v exilových nakladatelstvích, zejména u manželů Škvoreckých v kanadském Torontu.
Knihy jako Kniha smíchu a zapomnění nebo Nesnesitelná lehkost bytí vycházely nejprve v překladech a budily nadšení po celém světě – zatímco v jeho rodné zemi je čtenáři směli znát jen jako tajný samizdat.
Vláda v Praze reagovala zuřivě: v roce 1979 ho zbavila československého občanství. Milan Kundera se tak ocitl oficiálně bez vlasti. O dva roky později přijal občanství francouzské.
Kundera se vědomě stylizoval do role „spisovatele bez hranic“. Odmítal označení disident a vyhýbal se československé exilové komunitě, která hlasitě bojovala proti komunistům. Místo toho se plně ponořil do tvorby a života ve Francii. O minulosti hovořit nechtěl. Rozhodl se, že nebude komentovat politiku.
V roce 1984 vydal ve Francii svůj snad nejslavnější román Nesnesitelná lehkost bytí. Příběh českých intelektuálů semletých dějinami oslovil čtenáře na všech kontinentech. Kunderovo jméno se natrvalo zařadilo mezi velikány světové literatury. Francouzský deník Le Figaro ho tehdy nazval „obrem evropské literatury“.
Jeho romány totiž rezonovaly po celém světě právě pro svou unikátní schopnost propojit intimní lidské osudy s velkými filozofickými otázkami. Mistrně v nich analyzoval neustálý zápas mezi lehkostí a tíhou bytí, zkoumal mechanismy paměti a zapomnění, odhaloval politický i sentimentální kýč a popisoval drtivé napětí mezi soukromým životem a nátlakem dějin.
Zatímco jeho sláva v zahraničí stoupala, vztah s rodnou zemí zůstával napjatý. Po pádu komunismu v roce 1989 přijali mnozí exulanti pozvání k triumfálnímu návratu. Kundera nikoli.
Disidenti podle Kunderové jejího manžela nenáviděli, prozradila Věra později. V poválečném exilu se z Milan stal slavným – a právě toho se někteří domácí obávali. „Báli se, aby se Kundera nepostavil do čela politické opozice,“ vysvětlovala Věra, proč se po revoluci raději drželi zpět.
Havel a Kundera spolu nikdy nenašli společnou řeč. Už koncem 60. let veřejně polemizovali: Kundera v eseji Český úděl horoval pro význam Pražského jara, zatímco Václav Havel cynicky namítl, že Češi si v roce 1968 jen zkoušeli vydobýt trochu toho, co lidé na Západě dávno mají. Jejich vztah pak zůstal chladný.
Havel se stal prezidentem a symbolem morálního boje; Kundera, skeptičtější k roli intelektuálů v politice, zůstal raději v ústraní. Dokonce odmítal překlady svých pozdních románů do češtiny – nechtěl, aby se jeho francouzsky psané knihy vracely do jazyka, který sám opustil. Některým krajanům připadaly tyto postoje nepochopitelné.
Tento postoj byl vyústěním jeho uměleckého rozhodnutí. Počínaje románem La Lenteur (Pomalost) z roku 1995 začal psát výhradně francouzsky. Chtěl se definitivně vymanit z nálepky českého disidenta a politického autora. Přechodem k francouzštině se stylizoval do role univerzálního, evropského romanopisce, jehož tématem není osud jednoho národa, ale lidská existence jako taková.
Přesto na svého „ztraceného syna“ Česko nezapomnělo. Roku 1990 přijel Milan Kundera poprvé inkognito do vlasti – jen na skok a bez velké slávy. V následujících letech se občas objevil v Praze či Brně, vždy nepoznán a stranou pozornosti. Státní pocty přijímal zdráhavě.
V roce 1995 mu prezident Havel udělil medaili Za zásluhy, ale Kundera se ceremonie nezúčastnil – vyzvednout ocenění nechal manželku. O třináct let později mu český stát udělil Národní cenu za literaturu; i tehdy děkoval z dálky.
„Největší blbostí po sametové revoluci bylo, že disidenti chtěli vymazat celou dobu komunismu,“ povzdechla si Věra Kunderová nad porevolučním vývojem. Ona i Milan vnímali, že v novém příběhu země pro ně dlouho nebylo místo.
Pak ale přišel podzim 2008 a s ním šokující úder z minulosti. V týdeníku Respekt vyšel článek, který Kunderu obvinil z toho, že v roce 1950 udal Miroslava Dvořáčka komunistické policii. Zpráva se okamžitě rozletěla světem. Z Milana Kundery, uzavřeného klasika, se rázem stal obžalovaný v medializované kauze.
Spisovatel, který už léta veřejně nepromluvil, se musel bránit. Zvedl sluchátko a poskytl rozhovor tiskové agentuře. „Jsem úplně zaskočen něčím, co jsem nečekal, o čem jsem ještě včera nevěděl a co se nestalo. Toho člověka jsem vůbec neznal,“ řekl Kundera zdrceně v telefonátu s redaktorem ČTK. Popřel, že by kdy kohokoli u StB vědomě udal. Celou záležitost označil za vykonstruovanou lež – „atentát na autora“ a jeho pověst.
V Praze se zatím rozhořel spor historiků a osobností. Jedni tvrdili, že archivní dokument je jasný důkaz Kunderovy viny; druzí poukazovali na mezery a nejasnosti. Sám Miroslav Dvořáček z domova ve Švédsku vzkázal, že podle něj ho kdysi zradil někdo jiný – dívka, u níž měl kufr, nebo její známý.
Kunderu však obvinění těžce zasáhlo. Článek v Respektu Kunderovou i jejího muže zdravotně zničil, prohlásila Věra a dodala trpce, že „nikdo se mu dosud neomluvil“. Manželé ten rok onemocněli, Milanovi se vrátily staré úzkosti. Zvažoval i žalobu na časopis, ale nakonec boj vzdal. Jedenáct světových spisovatelů – mezi nimi nositelé Nobelovy ceny – podepsalo prohlášení na jeho podporu, v němž celou kauzu odsoudili jako ničemnou očerňovací kampaň.
Možná právě tato událost posunula něco v Milanově uvažování. Sám se nevyjádřil, ale lidé z okolí pozorovali změnu. Kundera jako by se začal znovu obracet k rodné zemi, kterou tolik let s bolestí ignoroval. K tomu přišla ještě jedna významná věc: listopad 2018 a setkání s českým premiérem Andrejem Babišem, který přijel na návštěvu do Paříže.
Babiš se s Kunderovými sešel na obědě a přímo se Milana zeptal, zda by nechtěl zpět české občanství. U stolu prý tehdy zavládlo rozpačité ticho – všichni věděli, že je to citlivá otázka. Kundera mlčel. Ale semínko bylo zaseto.
Česká veřejnost mezitím – částečně i díky bouři kolem Respektu – znovu objevovala jeho knihy. Roku 2019 slavil Milan Kundera devadesátiny. Vyšly nové překlady, konaly se výstavy. Brněnská Moravská zemská knihovna otevřela v dubnu 2023 badatelské centrum – Knihovnu Milana Kundery, kam spisovatel věnoval svůj archiv a knihy.
Jako by postupně roztával letitý led. Petr Drulák, český velvyslanec v Paříži, řekl, že si manželé Kunderovi v poslední době stále silněji uvědomovali svůj český původ a identitu. Nakonec přišlo rozhodnutí: přijmout nabídku a stát se znovu občany země, kde se narodili.
Tak se stalo, že 28. listopadu 2019 zazvonil v Paříži u dveří Kunderova bytu kurýr s důležitou obálkou. Petr Drulák přijel osobně a přinesl listinu o nabytí českého občanství pro Milana a Věru. Po tolika letech odloučení se Milan Kundera symbolicky vrátil domů.
Poslední roky života strávili manželé Kunderovi stranou slávy, v útulném pařížském bytě plném knih a obrazů. Milan už nepsal – jen pročítal staré milované autory, občas s pýchou sledoval, jak mladí Francouzi inscenují jeho díla na jevišti. Občas se v létě vypravili na několik dní na milovaný ostrov Martinik, kde si užívali anonymitu i šum oceánu.
Milan Kundera zemřel 11. července 2023 ve svém pařížském bytě po dlouhé nemoci ve věku 94 let. Věra Kunderová přežila manžela jen o rok. Splnila však ještě poslední úkol, který si s Milanem ujednali: aby se jednou přece jen vrátili domů, fyzicky a navždy. „Slíbili jsme, že se po smrti paní Kunderové postaráme o to, aby se obě urny dostaly na brněnský hřbitov,“ vysvětloval ředitel Moravské zemské knihovny Tomáš Kubíček.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Kundera
https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/vera-kunderova-host/r~75dd66d80f7711eaa24cac1f6b220ee8/
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/spisovatel-kundera-poprel-ze-by-v-50-letech-udal-komunisticke-policii-cloveka_200810132233_mkopp
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/andrej-babis-monika-kundera-macron-pariz-francie-obraz-premier-vyroci-100-sto_1811102137_gol
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-video-historici-ukazali-dukazy-kunderova-udani-lzou-rika-spisovatel-40210042#:~:text=,atent%C3%A1t%20na%20autora
