Článek
Ten den odpoledne se mladík rozhodl, že si zkrátí čekání procházkou. Kousek od místa natáčení objevil malý rybníček. Sedl si na betonovou hráz a koukal do vody, aby zahnal nudu. Právě v tu chvíli však přišel epileptický záchvat. Jan ztratil vědomí, zhroutil se do mělké vody a než ho někdo našel, už nedýchal.
Tragédie se odehrála nadosah filmového štábu, ale přesto si ho nikdo neměl šanci všimnout. Miroslav Horníček o ničem nevěděl. Večer dokončil scénu a vrátil se na hotel.
Janův pokoj zůstal prázdný – syn se přes noc nevrátil. Horníček s rostoucí úzkostí prohledával okolí. Tušil, že to nevěstí nic dobrého. Když jej na dvoře starého mlýna u filmového areálu potkal herecký kolega Jiří Sovák, tvářil se neobvykle vážně. Vzal přítele kolem ramen a tiše pronesl: „Pojď, jedeme, je v nemocnici.“
Byla to milosrdná lež, kterou Sovák narychlo vymyslel, aby dostal zdrceného otce pod lékařský dohled dřív, než vysloví strašlivou pravdu. Lékaři Horníčka ihned uklidnili injekcí. A pak vyslovili větu, které se žádný rodič nechce dočkat. Jeho syn je mrtvý.
Za normalizace sedmdesátých let se o podobných tragédiích na veřejnosti nemluvilo a Horníček sám své soukromé utrpení skrýval. Patnáct let téměř nikdo z široké veřejnosti netušil, co se vlastně stalo oné letní noci 1972.
Rodinné neštěstí zůstalo skryto za oponou – stejně jako slzy, které komik polykal, když se znovu postavil na jeviště. Protože on se na to jeviště vrátil. Už týden po pohřbu znovu stál před kamerou Písařů a sypal z rukávu jeden vtip za druhým.
Byl profesionál. Vnitřní bolest dokázal zamknout hluboko v sobě – alespoň ve chvílích, kdy na něm visely oči publika nebo objektiv kamery. Když kamery zhasly a hlediště ztichlo, Horníček tiše odcházel do zákulisí, kde na něj dohlížel Jiří Sovák.
Přítel ho nespouštěl z očí. Neutěšoval ho planými slovy; místo toho mu neustále zadával drobné úkoly, rozptyloval ho prací. Kdykoli se Horníček třeba mimoděk vydal směrem k oné nešťastné nádrži u mlýna, Sovák se vynořil po jeho boku a vymyslel si pro něj novou scénu k nácviku: „Poslyš, Mirku, co kdybys v té příští scéně zkusil stoupnout na židli?“
Tichánková vzpomínala, jak Sovák takto s láskou držel Horníčka nad vodou během nejtěžších dní. Zachránit přítele před zoufalstvím – to byla Sovákova tichá role v pozadí.
Pro Miroslava Horníčka tímto tragickým předělem skončila jedna éra života. Kdo vlastně byl muž, jehož humor milovaly celé generace, zatímco v soukromí ho tížil nezměrný smutek? Abychom to pochopili, musíme se vrátit o pár desetiletí zpět.
Narodil se 10. listopadu 1918 v Plzni, jen pár dní po vzniku samostatného Československa. Sám s oblibou žertoval, že kdyby přišel na svět o dva týdny dřív, byl by ještě Rakušan. Vyrostl v rodině Bedřicha a Marie Horníčkových, kteří obchodovali s textilem.
Po matce zdědil lásku k divadlu; po otci zase zvídavost a fantazii. Už jako školák hltal němé grotesky a ve třídě bavil spolužáky. Na plzeňské reálce spoluzaložil studentský avantgardní kroužek a poprvé okusil kouzlo jeviště.
Psal první fejetony do novin (byť s trochu nejistou gramatikou) a snil o světlech ramp. Po maturitě v roce 1937 sice nastoupil jako úředník v nemocnici, ale divadlo ho volalo příliš silně.
Za okupace získal první angažmá v Městském divadle v Plzni a naplno se ponořil do herectví i režie. Mladý Miroslav oplýval nakažlivou energií a hravostí – chtěl nejen hrát role, ale „dělat divadlo“ ve všech směrech, jak později podotkli kritici. Po válce se vydal do Prahy za velkými sny.
Byla to doba naděje i chaosu. V Praze se Horníček připojil k avantgardnímu Divadlu Větrník a našel tam přátele na celý život: Vlastimila Brodského, Stellu Zázvorkovou, Miloše Kopeckého. Společně si užívali poválečnou euforii a objevovali nové formy humoru.
Mladý herec Horníček záhy získal pověst inteligentního glosátora – na jevišti nehýřil lacinou komikou, ale promyšleným, laskavým humorem, který pohladil po duši a zároveň přiměl k zamyšlení. V roce 1951 zamířil do činohry Národního divadla. Tam strávil šest let, sehrál desítky rolí, ale upřímně řečeno – klasická dramata ho příliš nenaplňovala. V srdci byl klaun a filozof v jednom, ne herec tragických rolí. Ale skutečný průlom na něj teprve čekal.
Přišel v roce 1955. Tehdy legendární Jan Werich hledal náhradu za Jiřího Voskovce, který emigroval. Horníčka zprvu přehlížel – prý ho jeho herecký projev moc neoslovil. Nakonec však padla volba právě na něj a zrodila se pozoruhodná dvojice. Na prknech Divadla ABC stanul Miroslav Horníček po boku svého idolu Jana Wericha.
Společně nazkoušeli hry jako Těžká Barbora či Husaři a jejich souhra byla jako ohnivá jiskra. Werichova moudrost se snoubila s Horníčkovým pohotovým šarmem a publikum je milovalo. Improvizovali, poťouchle komentovali svět okolo a předávali si slovní smeče s lehkostí akrobatů. Horníček zažíval vrchol štěstí: stal se uznávaným mistrem humoru po boku legendy, kterou kdysi jako kluk obdivoval z hlediště.
Kolem roku 1960 se však jejich cesty rozdělily. Werich odešel z divadla a Horníček se krátce spojil na scéně s Milošem Kopeckým. Sehráli spolu stovky představení (například vlastní hru Tvrďák hráli bezmála třistakrát) a i tato dvojice měla úspěch.
Když se ji pokusili přesunout do většího Karlínského divadla, kouzlo se vytratilo – publikum v obřím sále už tak nespolupracovalo. Dvojice se rozpadla, ale Horníček a Kopecký zůstali přáteli, přestože se tehdy bulvárem šířily různé klepy. Přátelství stavěl Horníček vždy nad pomíjivé rozepře.
Jeho kariéra mezitím plynule pokračovala. Od konce padesátých let pronikl i na filmové plátno. Zazářil v komedii Kam čert nemůže (1959) jako roztomile neodolatelný doktor Faust, hrál starostlivého tatínka ve filmu Táto, sežeň štěně!(1964) a objevil se v řadě dalších snímků. Publikum si oblíbilo jeho civilní projev a jemný humor.
A pak přišla televizní éra. V roce 1967 reprezentoval Československo na světové výstavě Expo v Montrealu coby průvodce prvního interaktivního filmu na světě – legendárního Kinoautomatu. Neuměl anglicky ani slovo, a přesto dokázal před vyprodaným mezinárodním publikem improvizovat, jen s pomocí foneticky naučených frází. Byl nepřehlédnutelný showman.
Právě díky Montrealu objevil něco, co v Československu ještě nikdo nezkusil: formát talk show. Jeho televizní pořad Hovory H od roku 1969 přivedl na obrazovky spontánní besedy s hosty a publikem – úplně novou formu zábavy. U stolku s karafou vína sedával Horníček naproti svým hostům a rozprávěli, jako by kolem ani nebyly kamery.
Smích se mísil s hlubokými myšlenkami. Lidé u televizí žasli, jak nadčasový a kultivovaný humor to byl. Hovory H měly obrovský ohlas – Horníček se díky nim stal fenoménem. Mladí ho milovali; v roce 1966 si ho studenti zvolili dokonce králem Majálesu.
On sám si přitom důsledně udržoval skromnost. Nesnášel označení „bavič“ – to slovo mu znělo lacině. Byl mistr slova a myslitel vtipu. Jak jednou výstižně poznamenal jeho přítel Jiří Sovák: „Horníček je fantastický koncert pro mozek.“
Jenže pak nadešla normalizace a uvolněný smích začal režimu vadit. Hovory H byly v roce 1971 náhle zastaveny a zbylé odvysílané díly putovaly do trezoru. Miroslav Horníček se stáhl z obrazovky, aby nemusel dělat kompromisy s vlastními zásadami. Psát mu však nezakázali – a on psal hodně.
Jeho knihy (Dobře utajené housle, Listy z Provence, Chvála pohybu a mnohé další) byly plné fejetonů, úvah a osobitých metafor. Právě v nich člověk mohl zahlédnout do jeho nitra.
„Dny bolesti se podobají lávkám. Nechceš-li, aby chvilková závrať ohrozila tvůj život, dívej se vždycky o několik kroků vpřed,“ napsal v jednom ze svých textů o překonávání těžkých chvil. Svůj život prožil v duchu tohoto kréda. Věděl, že se nesmí zastavit na místě, jinak by ho bolesti minulosti strhly dolů.
Ještě předtím, než se plně oddal vlastním pořadům, protnula se jeho dráha s dalším velikánem – Jiřím Suchým. Koncem 60. let tak zakotvil v divadle Semafor, kde jejich společné pořady, jako například slavný Recitál H+S, patřily k vrcholům pražské divadelní scény.
Tam pořádal slavné Hovory přes rampu – volné improvizované večery, kde odpovídal na všetečné dotazy diváků z publika. Přesně tak, jak to kdysi zkoušel v kavárně Vltava ještě před televizní kariérou.
Lidé ho neměli šanci přestat milovat. Když se v roce 1972 rozjel projekt Byli jednou dva písaři, zdálo se, že Horníček má v rukou další triumf: skvělou komediální roli a scénář Jaroslava Dietla. Tento populární komediální seriál, natočený podle francouzské předlohy, postavil Horníčka a Sováka do hlavních rolí dvou hašteřivých venkovských úředníků, jejichž humorné eskapády miloval celý národ.
Byl na vrcholu sil, obklopen slavnými přáteli a milující rodinou. Navenek dokonalé štěstí. Právě proto působí onen tragický zásah osudu tak nepochopitelně.
Po Janově smrti Horníček už nikdy nebyl úplně týmž člověkem. Přesto se nevzdal své masky klauna – musel to tak udělat, aby přežil. „Smích je jediný způsob, jak propašovat mládí do pozdního věku,“ říkával. Humor pro něj nebyl jen povrchní zábava; byl to způsob, jak si uchovat životní jiskru i tváří v tvář bolesti.
A tak hrál dál, psal dál, žil dál. Ke svým filmům už prý necítil velkou hrdost – výjimkou byl právě seriál Písaři, který navzdory tragickému pozadí dotočil a považoval ho za svou srdeční záležitost. Po zbytek 70. let se soustředil hlavně na divadlo, příležitostně režíroval a pokračoval v literární tvorbě. Jeho múzy – humor a poezie – ho neopouštěly.
Pokud něco Horníčkovi poskytovalo skutečnou útěchu, byla to jeho manželka Běla. S touto elegantní ženou se seznámil v 50. letech v budově Národního divadla. Jednou ji zahlédl u pokladny a okouzlila ho natolik, že se odhodlal k malému galantnímu gestu: po pokladní jí poslal lísteček se žádostí o adresu, prý že „vše vysvětlí později“.
Běla – možná překvapená, možná polichocená – adresu skutečně napsala. Začali se scházet a brzy byli nerozlučná dvojice. Vzali se a jejich manželství vydrželo po celý život. Byla to láska plná vzájemné úcty a něhy.
Horníček o své ženě vždy mluvil v superlativech. Jen jedno jim dlouho chybělo ke štěstí: dítě. Po letech marného čekání se už smiřovali s tím, že jim potomek nebude souzen. A právě tehdy, jakoby zázrakem, Běla otěhotněla. Roku 1950 přišel na svět vytoužený syn Jan – vymodlené dítě. Horníček byl v sedmém nebi.
Pyšně sledoval, jak chlapeček roste a už od dětství projevuje umělecké nadání. Jan po otci zdědil cit pro svět filmu i smysl pro humor. Když se po maturitě dostal na FAMU ke studiu dokumentaristiky, otec dojetím plakal. Viděl v synovi své pokračování. Netušil, jak krátce to potrvá.
Osud jejich rodinné štěstí nemilosrdně ukončil. Ztráta jediného dítěte paradoxně Bělu a Miroslava ještě více sblížila. V hlubokém žalu se uzavřeli před světem a žili jeden pro druhého. Každý další den byl pro ně smysluplný jen proto, že ho sdíleli spolu. Běla manžela podržela v nejtěžších chvílích a on jí za to zůstal navždy vděčný.
Když po dlouhých letech smích utichl a veřejnost na rodinné drama skoro zapomněla, Horníček s Bělou se stáhli do ústraní. Jezdili na svou chalupu v Kytlici na Lužických horách, kde za starou zahradou zurčel potok.
Tam Horníček často mlčky sedával a vzpomínal na Jana – připomínalo mu ho snad všechno, i zpěv ptáků u malé kamenné nádrže na zahradě, kterou kdysi syn vlastnoručně dovlekl z nedalekého mlýna. Čas rány zhojit nedokázal, pouze je tiše obrostl mechem.
Když Běla Horníčková po roce 2000 zemřela, byla to pro Miroslava poslední zdrcující úder. Odešla jeho životní láska, poslední opora. Zůstal sám. Na sklonku života, bez syna a bez manželky, jako by mu došly síly vzdorovat osamění. Stárnoucí herec se propadal do lítostivých nálad, trápila ho psychická labilita.
Navíc se začaly ozývat i zdravotní potíže a bolesti těla. Nakonec už nemohl vůbec chodit – upoután na lůžko, vydaný napospas svým nočním běsům. Tehdy mu nezištnou pomoc nabídl člověk, který začínal jako jeho fanoušek a skončil jako blízký přítel: primář liberecké nemocnice Vladimír Mareš.
Už v 80. letech poslal Mareš Horníčkovi obdivný dopis a oni se poté spřátelili. Marešova rodina si starého pána zcela osvojila. Dokonce při stavbě vlastního rodinného domu v Liberci manželé Marešovi předem naplánovali pro Horníčkovy samostatný pokoj se vším pohodlím – až přijde čas, kdy se umělec nebude moci o sebe postarat sám.
Ten čas nadešel. Běla se toho sice už nedožila, ale Miroslav se nakonec do oné přichystané hostinské světničky opravdu nastěhoval. Strávil tam poslední rok a půl svého života, obklopen pečující rodinou Marešových.
Navzdory veškeré péči se poslední měsíce proměnily spíše v tiché utrpení. Někdejší vitální bavič byl prakticky nepohyblivý a v nocích se bál zůstávat sám. Nemohl spát – děsil se, že v temnotě zemře opuštěný. A tak s ním Marešovi střídavě noc co noc bděli, drželi ho za ruku ve tmě a tiše uklidňovali.
Miroslav Horníček se smrti bránil zuby nehty; nechtěl odejít. A stále v sobě nosil tu jiskru humoru, která ho provázela celým životem. Přestože trpěl, občas na lůžku pohlédl na své opatrovníky a uštědřil jim ironický bonmot na vlastní účet.
„Poslední rok byl velmi špatný. Byl nepohyblivý, trvale závislý na naší péči. Dokonce jsme s ním museli i spát, aby se v noci nebál. Nebyl to šťastný rok. Miroslav zemřít nechtěl. Když byl ještě schopný, žertoval a říkal: ‚Prosil bych bezbolestně utratit,‘“ dodal s trpkým úsměvem Vladimír Mareš, který po boku Horníčka bděl až do konce.
Miroslav Horníček zemřel 15. února 2003 v Liberci, ve věku 84 let. Odešel tiše, v pokoji pro hosty, který byl připraven s láskou – a do poslední chvíle neztratil to, co ho činilo výjimečným. Byl to herec, který uměl rozesmát národ, a přitom v duši nosil těžký kříž smutku.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Horníček
https://dvojka.rozhlas.cz/rodinna-tragedie-behem-nataceni-pisaru-pribehy-slavnych-miroslav-hornicek-7492031
https://www.kafe.cz/celebrity/miroslav-hornicek-vyroci-smrti.html
https://www.databazeknih.cz/citaty/miroslav-hornicek-562
https://nasregion.cz/soukromi-popularniho-komika-miroslava-hornicka-co-mel-spolecneho-s-karlem-capkem-35495/
https://zeny.iprima.cz/miroslav-hornicek-prozil-hruzu-syn-zemrel-v-jeho-blizkosti-pred-smrti-se-v-noci-sam-bal-200546
https://www.csfd.cz/tvurce/2335-miroslav-hornicek/prehled/
https://zivotopis.osobnosti.cz/miroslav-hornicek.php
https://dvojka.rozhlas.cz/miroslav-hornicek-komik-ktery-privedl-na-ceske-obrazovky-prvni-talkshow-8614315
https://budejovice.rozhlas.cz/miroslav-hornicek-humor-je-jednim-z-nejvetsich-pokladu-na-svete-8358140
