Článek
Tvář jí hořela ponížením a v očích pálily slzy, ale Míla Myslíková najednou pocítila i cosi jiného – chladný klid a rozhodnutí. Jedna facka stačila. Tenhle okamžik, bolestivý a mrazivě osvobozující zároveň, znamenal definitivní konec jejího prvního a jediného manželství.
Trvalo necelý rok. Psal se rok 1956 a Míle bylo třiadvacet, když si brala o pětadvacet let staršího hereckého kolegu Štěpána Zemánka. Na jevišti spolu hráli milenecké role a navenek tvořili krásný pár. Doma však žila v italském manželství plném žárlivých scén a hrubosti.
Zemánek hodně pil a v opilosti nešel pro ránu daleko. Tu jednou nakonec vlepil i své mladé ženě. Míla se nezhroutila – odešla od něj.
Už se nikdy znovu nevdala. Po jejím manželství jí zůstala jen malá svatební fotografie a hluboká jizva na duši, kterou si nesla celý život. V soukromí byla plachá a citlivá, přestože na plátně uměla ztvárnit sebevědomé a rázně komediální ženy. A co vlastní rodina?
Míla toužila po dětech, ale žádného potomka se nedočkala – ze zdravotních důvodů děti mít nemohla. Tato krutá skutečnost ji připravila o šanci na druhé manželství.
„Slávek byl o několik let mladší a myslím, že zatoužil po rodině. Našel si dívku, a to Miluška dost těžce nesla,“ prozradila hereččina kamarádka Naďa Vicenová o jednom z Míliných pozdějších vztahů, který ztroskotal právě kvůli jejímu nenaplněnému mateřství. Rodinné štěstí v reálném životě jí osud upřel – a tak ho hrála alespoň ve filmu.
Byla to hořká ironie: Míla Myslíková se stala národem milovanou „maminkou českého filmu“, přestože sama nikdy matkou nebyla. Hrála starostlivé maminy hrdinů v desítkách snímků a seriálů – a hrála je tak přesvědčivě, až se zdálo, že do těch rolí vkládá všechnu svou nenaplněnou lásku.
Diváci si dodnes pamatují dobrosrdečnou maminku Šafránkovou ze série komedií o Básnících či panovačnou vodnickou hospodyni z pohádky Jak utopit dr. Mráčka. Míla měla schopnost rozdávat z plátna hřejivé lidství, ačkoli v soukromí prožívala osamělost. Co jí asi běželo hlavou, když večer zhasínala lampu ve svém prázdném bytě po dalším dni, kdy neměla koho obejmout?
Ve skutečnosti vždy toužila úplně po něčem jiném. Narodila se roku 1933 v moravské Třebíči do rodiny, která s uměním neměla nic společného – otec pracoval jako správce, maminka však provozovala půjčovnu krojů, kostýmů a karnevalových masek.
Malá Bohumila, které doma všichni říkali Míla, ráda pomáhala v půjčovně a v převlecích za princezny a víly tam prožila své první sny. Původně chtěla být spisovatelkou, jenže místo vlastních příběhů zatím hltala cizí – celé dětství strávila schoulená s knížkou v koutku. Osud ji ale zavál jinam. Divadelní kostýmy vonící líčidly ji okouzlily, dodaly jí odvahu.
Jako dívka byla spíše stydlivá a při těle, přesto se po válce odhodlala: navzdory nesouhlasu rodičů si tajně podala přihlášku na brněnskou JAMU, herectví. U přijímacích zkoušek z ní nervozita vyloudila takové improvizované nesmysly, až si komise myslela, že jde o originální komediální výstup, a doporučila ji rovnou ke studiu herectví namísto zvolené dramaturgie. Rodičům nezbylo než souhlasit.
V jednadvaceti se talentovaná absolventka JAMU poprvé postavila před filmovou kameru – rovnou po boku legendárního komika Vlasty Buriana. Psal se rok 1954 a satirická komedie Nejlepší člověk odstartovala její filmovou dráhu. Divadlo ale neopustila.
Tehdy drobná tmavooká dívka s krásnou tváří nastoupila zároveň do brněnského Divadla bratří Mrštíků, odtud později přešla do Státního divadla v Brně. Sedm let stála na prknech, která znamenají svět – a třásla se trémou. Sama přiznala, že před publikem byla nervózní, zatímco před kamerou nikoli. Film milovala od prvního natáčení a byla ochotná vzít jakoukoli roli, jen aby mohla před objektiv.
„Brala jsem role velké i ty maličké jenom proto, abych byla u toho, protože film jsem vždycky milovala,“ vzpomínala později. Občas dokonce utekla z divadelní zkoušky na natáčení – pro ni bylo filmové světlo lákavější než divadelní reflektory.
Začínala jako půvabná naivka, ale s přibývajícími lety se z drobné dívky stala statnější žena a právě plné křivky i bezelstná laskavost ji předurčily pro komediální charakterní role. V 60. letech hrála temperamentní mladé dámy – třeba po boku Rudolfa Hrušínského v Rozmarném létě se blýskla jako prostořeká Káťa.
Když pak dozrála do středního věku, začali režiséři objevovat její mateřský typ. Zahrála si snad každou možnou podobu ženy z lidu: učitelky, kuchařky, ráznou vedoucí skladu v komedii Holky z porcelánu, pomlouvačné sousedky i přísné tety. I malou roli dokázala proměnit v nezapomenutelnou postavu.
Posted by Míla Myslíková on Sunday, July 12, 2015
Žádnou velkou hlavní roli sice nikdy nedostala, ale v těch vedlejších se zapsala do paměti celého národa. Normalizační kinematografie milovala její typ – dobrosrdečná korpulentní paní, která v každém filmu přinese jiskru humoru i laskavosti.
Přesto nepatřila ke komunistickým oblíbencům v pravém slova smyslu. Držela si spíše stranou od politiky a soustředila se na své. Několika filmovým projektům v 60. letech propůjčila svou tvář, a ty pak skončily v trezoru – například tragikomedie Skřivánci na niti nebo psychologický Spalovač mrtvol, ve kterém vytvořila drobnou, ale působivou roli. Nahlas na režim nikdy nenadávala, ale uměla říci ne, když se jí něco nezamlouvalo.
Roku 1977 opustila stálé angažmá v kladenském divadle a rozhodla se stát herečkou na volné noze. Od té chvíle hrála už jen před kamerou. Až do konce 80. let neměla o nabídky nouzi – šla z filmu do filmu a stala se jednou z nejobsazovanějších hereček Barrandova. Tehdy se o ní říkalo, že by dokázala zahrát i tmu a přebít ostatní svým přirozeným šarmem. Publikum ji milovalo.
Mladí režiséři jako Dušan Klein, Věra Plívová-Šimková či Hynek Bočan ji s oblibou obsazovali po boku hvězd jako Miloš Kopecký nebo Iva Janžurová. Slovům budovatelské propagandy se ve svých rolích vyhnula – snad s výjimkou televizního seriálu Vlak dětství a naděje, kde hrála prostou venkovanku. Jinak její usměvavé maminky a tety působily ideologicky neškodně a byly tak pro režim přijatelnou tváří.
V zákulisí filmových ateliérů ji kolegové zbožňovali pro její skromnost a dobrou náladu. Režisér Dušan Klein na ni vzpomínal se slzami v očích: „Byla skvělá nejen jako herečka, ale i jako člověk a vnášela takový klid a noblesu do svého jednání a chování,“ popsal.
Pro Pavla Kříže, který hrál jejího filmového syna Štěpána, se prý stala druhou matkou: „Ona se ke mně skutečně chovala jako maminka… dbala na to, abych během natáčení pravidelně jedl, abych se oblékal – ten vztah byl neuvěřitelně vřelý,“ vzpomínal herec.
Osobní život ale Mílu nešetřil ani po odchodu od manžela. Její osudovou láskou mohl být charismatický finský novinář Heikki, kterého potkala roku 1962 na filmovém festivalu v Karlových Varech. Ten jí otevřel nové obzory: začala se díky němu učit finsky a korespondence v cizím jazyce ji tak pohltila, že utekla i samotě.
Nějaký čas udržovali vztah na dálku a Míla se do Finska zamilovala – do země stejně hluboce jako do muže. Poprvé navštívila Helsinky v roce 1968, kdy tam jela uvést film Rozmarné léto. Doufala, že s Heikkim najde štěstí, ale pohádka se nekonala: ani jeden nechtěl opustit svou vlast a milenci se nakonec odloučili.
Ve svém nitru však herečka nalezla novou lásku: severskou kulturu a přírodu. Finsko se jí stalo osudem, místem snů, kam se v duchu vracela. Později přiznala, že kdyby se mohla znovu narodit, chtěla by, aby to bylo právě tam na severu. Takový sen je zdánlivě nesplnitelný – ale Míla Myslíková si jej po svém splnila.
Psal se rok 1982 a Míla vydala svou první knihu. Tím si tajně splnila dětské přání stát se spisovatelkou. Cestopisný román Finský maraton zachycoval zážitky z putování po zemi tisíce jezer. Kniha tehdy vyšla jen v malém nákladu a bez většího ohlasu – doba nepřála soukromým výpovědím. Jenže ona tím ukojila touhu psát a zároveň aspoň v mysli znovu navštívila milovaný sever.
Rok 1989 pak otevřel hranice a Míla se do Finska rozjela znova. Už nepotřebovala souhlas úřadů, mohla cestovat svobodně. Její láska k finským přátelům, tradicím a pověrám ji inspirovala k další knize V zemi Kalevově (1992), kde popisovala finské báje a vlastní postřehy. Po sametové revoluci se tak z herečky stala svobodná spisovatelka a cestovatelka.
Dokonce si oblíbila další vysněnou destinaci – Řecko, kvůli němuž si studovala i starověké báje v encyklopediích. Folklor a mýty ji fascinovaly. Postupně se tedy od severské exotiky vrátila v knihách k českým pohádkám a písním svého dětství. S výtvarníkem Josefem Kremláčkem vytvořila v roce 1998 krásnou publikaci Lásko, Bože, lásko – příběhy inspirované lidovými písněmi.
Za tuto knihu dokonce získala ocenění Zlatá stuha pro nejlepší dětskou knihu roku. Psaní bylo pro Mílu terapií – zklidňovalo ji a přinášelo radost, i když na něm nevydělala skoro nic. Její blízcí se shodovali, že psala hlavně proto, aby se nezbláznila z pocitu prázdnoty, který v sobě nosila.
Počátek 90. let znamenal i konec její herecké dráhy. Bylo jí 55 let, když řekla dost: cítila se unavená a přesycená herectvím. Na odpočinek odešla v nejlepších letech, kdy jiní ještě hrají hlavní role. Ona se stáhla. Na plátně se pak objevila až po pěti letech pauzy, naposledy, aby se stylově rozloučila – zopakovala si v roce 1993 svoji nejznámější postavu, maminku studenta-básníka Štěpána, ve filmu Konec básníků v Čechách.
Tím zároveň symbolicky uzavřela svou bohatou filmografii: básnická série i její kariéra došly cíle. Další pokračování Básníků už odmítla. Když se chystal pátý díl s podtitulem Jak básníci neztrácejí naději (2004), režisér Dušan Klein s obavami zjišťoval, jak Míle sdělit, že postava matky Šafránkové má v nové zápletce zemřít.
Nemusel nic říkat – paní Myslíková ho sama předběhla s omluvným úsměvem: už hrát nechce, necítí se na to a ať ji klidně ve scénáři nechají zemřít. Naplnilo se to nečekaně doslova: nejen filmová, ale brzy i skutečná smrt. O třináct měsíců později od premiéry oné komedie Míla Myslíková skutečně zemřela.
Ke konci života ji zradilo zdraví. Trápila se s cukrovkou, třásly se jí ruce při každém pohybu – lékaři jí diagnostikovali Parkinsonovu chorobu. Stáhla se do ústraní a přestala se téměř vídat s lidmi. Žila sama ve své maličké garsonce ve dvanáctém patře paneláku na pražské Pankráci. Neměla televizi, protože se na své filmy ani nechtěla dívat – prý byla herectvím už „nasycená“ a nelitovala toho, že se stáhla.
Rodinu odmítala vídat, nechtěla, aby ji příbuzní viděli starou a nemocnou. „Teta si to v posledních letech nepřála. Prý proto, že je stará a nemocná, a abychom si ji pamatovali jako dřív. Když zemřela, dozvěděli jsme se to z rádia,“ popsala později neteř Alena Šimáčková, jak Míla zpřetrhala rodinné vazby a příbuzné udržovala od sebe dál.
Společnost jí dělala jen její fenka, jezevčice jménem Betynka. Míla se o ni starala s láskou, zpívala jí ukolébavky před spaním a brala ji jako dítě, které nikdy neměla. Když pak Betynka na sklonku roku 2004 uhynula, herečka jako by ztratila poslední vůli žít.
Ve své samotě se upnula k víře, ale bohužel hledala útěchu na špatném místě. Stala se obětí náboženské sekty. Věřila na osud a reinkarnaci, celý život ji přitahovaly legendy a mýty – možná proto snadno uvěřila i falešným prorokům. V nemocnici se seznámila s jistou ženou, členkou duchovního společenství zvaného Hnutí Grálu, a otevřela jí své srdce.
Podvodníci využili její důvěřivosti a samoty. Míla se jich držela jako tonoucí stébla – a oni ji připravili o to málo, co ještě měla. Ve svých 70 letech darovala sektě většinu svých úspor a dokonce i některé cennosti, které jí zůstaly po rodičích.
Žila pak už jen z malé penze. Byla chudá a opuštěná, v bytě zůstaly holé stěny a police s několika výtisky jejích vlastních knížek. Do pekla zoufalství ji srážely i vleklé deprese, kterými trpěla v posledních letech. Když se blížil konec, odmítala návštěvy. V lednu 2005 ji těžká mrtvice připoutala na lůžko Geriatrické kliniky – ironicky to bylo jen pár ulic od jejího domova.
Míla Myslíková zemřela 11. února 2005, pouhé tři dny před svými 72. narozeninami. Její srdce se zastavilo po druhé mozkové příhodě a odešla tak, jak prožila velkou část svého života: sama.Rodina se o její smrti dozvěděla z rozhlasu. Žádný velký pohřeb se nekonal – na její vlastní přání. Rozloučila se s tímto světem bez obřadu, bez okázalosti. Poslední službu jí prokázala její věrná přítelkyně Myrna Skálová, která byla jednou z mála osob, jež Mílu v posledních letech pravidelně navštěvovala.
Urnu s popelem předala rodině a Míla byla uložena do rodinného hrobu v Polné u Jihlavy, vedle svých rodičů. Tam, v rodné Vysočině, našla svůj klid.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Míla_Myslíková
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/242080/smutny-osud-maminky-z-basniku-mily-myslikove-71-neplodnost-ji-znicila-zivot.html
https://www.vlasta.cz/clanek/mila-myslikova-nesmrtelna-filmova-mama-nasla-stesti-az-na-sklonku-zivota-2022052.html
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/zemrela-herecka-mila-myslikova_200502151528_mtaborska
https://zeny.iprima.cz/milu-myslikovou-manzel-mlatil-a-ponizoval-465786
https://www.krajskelisty.cz/praha/27335-nemilosrdny-osud-ji-pripravil-o-vse-na-co-vsadila-zivot-a-tak-alespon-psala-krasne-pohadky-pro-deti-jinych-tajnosti-slavnych.htm
https://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/6727/tajemstvi-mily-myslikove-tajila-manzela-mlatil-ji.html
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity/29363/zapomneli-na-ni-ted-chteji-dedit.html
https://www.dotyk.cz/magazin/mila-myslikova-mlada/
