Článek
Seděla jsem v obýváku, dívala se na své dva syny, jak dřepí s mobilem a notebookem, a říkala si: kdy se to stalo? Kde jsou ty doby, kdy si stačilo vyběhnout ven a najít klacek na hraní nebo obyčejný míč? Když jsem byla malá, měla jsem radost z nových tenisek obyčejné značky, o tabletu jsem ani neslyšela. Ale oni jako by brali všechno samozřejmě. Když si řeknou, dostanou, když něco chtějí, hned to objednají, a nad tím, kolik to stojí, nepřemýšlejí.
Zkoušela jsem si s nimi promluvit. Povídala jsem: „Vítek, nemůžeš pořád koukat do mobilu, k čemu to bude? Pojď mi pomoct s nádobím.“ On se jen ošil a namítl, že stejně nemám v myčce místo. Druhý syn, Lukáš, jen zakroutil očima, že prý musí být na chatu s kamarády. Byla jsem unavená, jako bych je v jednom kuse musela přesvědčovat, aby vůbec zvedli hlavu a udělali cokoliv. Snažila jsem se zavést nějaká pravidla, omezit čas u mobilu, a jak to dopadlo? Bouchali dveřmi a tvářili se, že jsem ta nejhorší matka na planetě.
Manžel se mě snažil chlácholit, že takhle dneska žijí všechny děti. Jenže mě pálilo, že kluci netuší, co znamená si na něco počkat nebo si zasloužit. Kam se vytratil respekt k penězům, k obyčejným věcem? Když jsem vyslovila slovo „babičce byste mohli pomoci na zahradě,“ ozvalo se jen frkání. Tohle pro ně nebylo atraktivní, nebyl to virtuální level, který by je lákal.
Zkusila jsem jim navrhnout, že každý měsíc dostanou menší kapesné, a co neutratí, mohou si našetřit na věci, které chtějí. Výsledek? Vzpírali se, jako bych jim kradla jejich lidská práva. Zvykli si, že když se jim starý mobil omrzel, dostali nový. Když se jim přestala líbit mikina, šlo se do obchodu pro další. Ani je nenapadlo, že by doma existovala debata typu „to si nejdřív vydělej“ nebo „počkej si na narozeniny“.
Jsem z toho rozmrzelá. Nechci dětem dělat peklo, vím, že doba se změnila, ale vadí mi, jak to prostupuje úplně vším. Když jsme se pokusili udělat rodinný výlet na hory, ani po cestě nevnímali přírodu, radši koukali do mobilu. Večer na chatě se otráveně dožadovali wifiny. A já se ptala sama sebe, co ještě zbývá z normálního dětství.
Neříkám, že dřív bylo všechno lepší. Jen mi chybí prostá radost z maličkostí, umět si vážit nových bot, cítit vděk za narozeninový dárek a třeba i chápat, že rodiče vydělávají peníze s určitým úsilím. Takhle je všechno snadné, až moc. Děti rostou v iluzi, že svět jim dluží pohodlí a uspokojení jakéhokoli přání. A já přemýšlím, co s tím.
Nemůžu najednou všechno vzít a zakázat, to by vyvolalo bouři. Snažím se alespoň postupně omezit přístup k technologiím, vyžadovat drobnou pomoc v domácnosti a trvat na tom, že jestli něco chtějí, musí se podílet. Je to boj, často vyčerpávající. Ale věřím, že aspoň kousek hodnot se mi tak povede zachránit. Chci mít děti, které vědí, co znamená vážit si věcí a nelítat jen v hlouposti rozmazleného pohodlí.
A možná jednou, až budou sami rodiči, vzpomenou si na má slova a pochopí, proč jsem do nich hučela, že nic není zadarmo a že vděk je cennější než všechny mobily světa.
