Článek
Karolína nikdy nevěřila, že se její svět obrátí naruby tak rychle. Když si brala Roberta, bylo to s velkou pompou v horské chatě na Šumavě. Sjeli se příbuzní od nejzazších strýčků až po vzdálené tety, které neviděla roky. „Cítila jsem se jako v pohádce, i když mi tehdy spousta lidí vnucovala že to nemusí být správná volba,“ poznamenala při vzpomínce. Přesto všechno klaplo na jedničku. Svatební den považovala za dokonalou předzvěst společného života.
V dalších měsících se zdálo, že se nic zásadního nepokazí, natož že by zahořela nenávistí vůči vlastnímu muži. Občas se pohádali, ale kdo by čekal idylu bez mráčků? Karolína byla přesvědčená, že drobné spory časem vyprchají. Dnes jen trpce konstatuje, že měla víc naslouchat varovným signálům a nedělat mrtvého brouka. Pravá krize dorazila ve chvíli, kdy Robert změnil práci. Ta událost je postupně poslala do vývrtky.
Zatímco dříve Robert působil vyrovnaně, s novým místem přišel zvláštní neklid. Karolína s ním plánovala dítě, ale on náhle ztratil zájem. „Pořád měl nějakou výmluvu. Na začátku prý byl vyčerpaný, pak zase tvrdil, že si chce užívat života. Něco bylo špatně,“ vyprávěla. Začala se zajímat o jeho kolegy, dokonce ho párkrát vyzvedla u sportovního centra, kde nově pracoval. Tam potkala Zuzanu, mladou trenérku, která měla upřený pohled a příliš nervózního Roberta vedle sebe.
Karolína se nedala oklamat. Doma vytáhla všechno na světlo. Robert se chvíli kroutil, ale nakonec přiznal poměr se Zuzanou. „Tvrdil, že to ukončí, že miluje jenom mě. Nevěřila jsem mu, ale chtěla jsem. Doufala jsem, že to bylo jenom chvilkové poblouznění,“ připustila Karolína. Zprvu se zdálo, že se manžel polepšil. Přislíbil, že opravdu rodinu založí, dokonce působil vzorněji než dřív.
Pak se ale vrátil jednou večer domů a nedokázal v klidu ani posedět. Když konečně promluvil, Karolína pochopila, že se v něm nic nezměnilo. „Vysypal ze sebe, že Zuzanu dál vídá a že ho napadlo, jak bychom mohli žít všichni společně. Prý nás má rád obě a ona to bere. Bylo mi nevolno,“ říkala znechuceně. Než se stihla vzpamatovat, začal rozvíjet představy o společném bydlení, kde se všichni podělí o soukromí i city.
Karolína zvládla jedinou věc: vyhodit ho z bytu. Ačkoli nemovitost vlastnil Robert, nakonec sám na noc zmizel. „Jako ve snu jsem na něj křičela, co si to vůbec dovoluje. Já se odstěhovala o pár týdnů později, on byl mimo, ale vlastně neprotestoval,“ líčila. S rozvodem teď oba postupují, co nejrychleji to jde.
Tečkou za tím vším se stal Robertův „poslední pokus“ o smíření. „Dorazil k mým rodičům s tím, jestli si to ještě nerozmyslím, že Zuzana je ochotná žít ve třech. Bylo to k uzoufání směšné. Věděla jsem, že tím je konec.“
