Článek
Náš vztah byl vždycky založený na partnerství. Byli jsme tým. Dva lidé, kteří se milují a kteří mají jasno v tom, co od života chtějí. A jednou z těch jasných věcí bylo, že nechceme děti. Nebylo to žádné tabu. Mluvili jsme o tom otevřeně, několikrát. Já jsem nikdy necítila mateřské pudy a on mě vždycky ujišťoval, že to cítí stejně. Že mu stačíme my dva, naše práce, naši přátelé, naše cestování.
A já jsem mu věřila. Koupě bytu měla být stvrzením toho našeho společného snu. Konec podnájmů, začátek něčeho vlastního. Byla jsem nadšená a plná plánů. Až do minulého úterý.
Byli jsme na prohlídce. Byl to byt, který na fotkách vypadal dobře, ale ve skutečnosti byl dokonalý. Vysoké stropy, velká okna, slunce zalévající parkety. Procházeli jsme místnostmi a já jsem si v hlavě už zařizovala. Tady bude naše obrovská knihovna, tady pracovní stůl.
Pak jsme vešli do nejmenšího pokoje. Malá, útulná místnost s oknem do tichého vnitrobloku. „Tohle by mohla být hezká pracovna nebo pokoj pro hosty,“ poznamenala realitní makléřka.
Lukáš se na mě podíval a usmál se. Tím svým známým, vřelým úsměvem. „Nebo tady by byl hezký dětský pokojíček, viď?“
V tu chvíli se pro mě zastavil svět. Zvuky z ulice zmizely, hlas makléřky se stal jen vzdáleným šumem. Cítila jsem, jak mi tuhne krev v žilách. Ledový šok. Podívala jsem se na Lukáše a on se stále usmíval. Čekal, že se usměju taky. Že přikývnu.
V hlavě mi běžela jediná myšlenka, dokola a dokola. My jsme se přece dohodli.
Najednou se mi začaly spojovat střípky z posledních let. To, jak se vždycky zastavil u hřiště plného dětí. Ten jeho pohled, když naše kamarádka přinesla ukázat své miminko.
Ty občasné poznámky o tom, jak jeho kolega chodí se synem na fotbal. Vždycky jsem to brala jako prosté pozorování. Ale teď jsem to viděla jinak. Nebylo to pozorování. Byla to touha. Tichá, nevyřčená touha.
Pochopila jsem, že on naši dohodu nikdy nebral jako definitivní. Bral ji jen jako dočasný stav. Jako něco, co se změní, až já „dostanu rozum“. Čekal.
Cítila jsem se podvedená. A neuvěřitelně sama. Stála jsem vedle muže, kterého miluju, a nikdy v životě jsem se necítila osamělejší. Protože jsem si uvědomila, že každý sníme o úplně jiném životě.
Dívala jsem se z okna do toho tichého vnitrobloku. A věděla jsem to s absolutní, bolestivou jistotou. Tady bydlet nebudeme.
To prozření bylo tiché, ale nemilosrdné. Problém nebyl v tom, že on chce děti. Je to přirozené a já mu to nemůžu mít za zlé. Problém byl v tom, že mi o tom neřekl.
Láska nemůže být založená na naději, že se ten druhý změní. To není láska, ale projekt. A zároveň jsem věděla, že se já změnit nedokážu a nechci. Nemůžete si pořídit půlku dítěte. V tomhle kompromisy neexistují.
Prohlídku jsem dokončila jako v transu. Poděkovala jsem makléřce, usmála jsem se. Cestou domů v autě bylo ticho. Lukáš byl veselý, plánoval, jak budeme vyjednávat o ceně. A já jsem jen mlčela.
