František Smolík žil Vyšší princip mravní po celý svůj život. Svou ženu nikdy neopustil

František Smolík se narodil 23. ledna 1891 v pražských Královských Vinohradech do skromných poměrů. Tatínek Ladislav byl původním povoláním krejčí, který si otevřel malé hokynářství.

Maminka Marie byla pradlena. František byl nejstarší ze tří dětí a rodina žila poctivě, ale skromně – „existence nevalná, ne však špatná“, jak později vzpomínal. Už jako klouček se zamiloval do kouzla loutkového divadla. Maminka jeho zalíbení tiše podporovala. Z brambor mu tajně vyřezávala jednoduché figurky a malý František s nimi sehrával představení pro děti ze sousedství. Bylo to jejich sladké tajemství – otec by takové „nesmysly“ neschválil.

Když maminka náhle zemřela, František se uzavřel do sebe. Ve škole najednou ztratil zájem, zhoršil se v prospěchu a doma ho čekal jen přísný otec. Ladislav Smolík byl tvrdý a zásadový muž. Nedokázal synovi dávat najevo něhu – místo toho na něj navalil povinnosti v obchodě.

Chtěl z něj vychovat řádného člověka, žádného komedianta. František brzy pochopil, že jeho dětský sen o divadle nebude mít doma na růžích ustláno. Když po základní škole odmítl převzít rodinný krám, otec naopak odmítl možnost, aby šel studovat herectví. Místo toho zapsal dospívajícího chlapce do učení na elektrotechnika – vždyť to je pořádné, moderní řemeslo!

František se podvolil, ale srdce mu tlouklo pro něco jiného. Každý večer usínal s představou, že stojí na jevišti před obecenstvem.

Mezi otcem a synem rostlo napětí. František cítil křivdu: otec mu zakázal zkoušky na konzervatoř, ba co hůř – brzy se znovu oženil, aby děti měly ženskou péči. Nová macecha sice byla hodná, ale maminku nahradit nedokázala.

Smolík junior to bral jako zradu. V patnácti, šestnácti letech býval tichý, zádumčivý kluk s dobrosrdečnýma očima. Uvnitř něj ale pomalu zrálo rozhodnutí vzepřít se. A pak přišel den, který sám později označil za počátek svého skutečného života: 6. červenec 1908. Ten den se sedmnáctiletý František sbalil a utekl za svým divadelním snem.

Mladý, hubený a trochu plachý František Smolík vsadil vše na jednu kartu. Opustil otcovo řemeslo a přidal se k kočovné herecké společnosti pana Josefa Faltyse. Poprvé stanul na jevišti v červenci 1908 – jako František ve hře Obětní beránek. Konečně okusil ten opojný pocit, když na něj z prken „co znamenají svět“ dopadají kužely světla a z hlediště stoupá napjaté očekávání.

Byl to skromný začátek, ale pro něj naprosté štěstí. Svůj nový život odstartoval s nadšením a mládím sobě vlastním, i když ho čekala bída a hlad. Vystřídal postupně několik dalších divadelních kočovných společností, potloukal se po zapadlých štacích v českém venkově. Často neměl ani na teplé jídlo, někdy obehrál milostnou scénu s partnerkou v chatrných botách, které sotva držely pohromadě. „V té mizérii mé ideály a nadšení visely na vlásku,“ přiznal upřímně o svých začátcích. Jenže mladická vášeň ho držela nad vodou. Byl odhodlaný vytrvat.

Jeho talent nezůstal nepovšimnut. Z nesmělého vysokého mladíka s pronikavým pohledem se časem stal vyhledávaný herec menších scén. Už v roce 1911 dostal angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích a pokračoval dál. Roku 1914 se Františkovi splnil první velký sen – získal stálé místo ve Švandově divadle v Praze. Jenže zrovna v tu chvíli se nad Evropou stáhla mračna.

První světová válka vytrhla mladého herce z divadelního opojení a poslala ho rovnou do zákopů. U odvodu prý zkusil ledacos předstírat – snad že je nemocný, snad bláznivý – jen aby nemusel na frontu.

Ale nic z toho nepomohlo a on tak musel narukovat. Bojoval v ruských stepích i v zákopech u italských hor. Tvrdil, že viděl věci, na které se nedá zapomenout. Ke konci války se znovu pokusil o lest: předstíral nervové zhroucení, doufal v propuštění do civilu. Skončil místo toho v ruském zajetí. Co přesně tam prožil, to nikdy nikomu neřekl. Hrůzy, jejichž svědkem byl, uzamkl kdesi hluboko v hlavě do pomyslného „válečného šuplíku“ a už ho nikdy neotevřel.

Když se v roce 1918 vrátil domů – vyhublý, se stopami trápení ve tváři – ani se prý nejdřív neukázal otci. Mířil rovnou za kamarády herci zjistit, kdo z nich přežil. Teprve pak stanul na prahu rodného domu. Otec Ladislav ho objal a dojatě vítal: syn se mu vrátil živý. V tu chvíli mezi nimi došlo ke smíření. Františkovy ztrhané oči prozradily, čím vším prošel, a tvrdý otec to zřejmě poznal beze slov. Od toho dne prý jejich staré spory utichly.

Po válce čekala na Františka jen jedna cesta – zpátky k divadlu. Od roku 1919 začal vystupovat v Intimním (Švandově) divadle na Smíchově a brzy i na dalších pražských scénách. V sezóně 1921/22 si pohledného, charismatického herce všimli ve Vinohradském divadle. Angažovali ho a František Smolík se tam rychle stal jednou z opor souboru. Měl vysokou štíhlou postavu, výrazné rysy a hlavně neobyčejnou skromnost a poctivost, která z něj přímo vyzařovala.

Režiséři ho zpočátku obsazovali do romantických rolí milovníků – v prvních letech hrál jednoho elegána za druhým. On sám tyto role považoval za své nejméně oblíbené, ale publikum ho milovalo. Na jevišti působil přirozeně, celým srdcem, radost pohledět, vzpomínali pamětníci. A v hledišti často nechyběl ani jeho kdysi nesmlouvavý otec. Sedával pod honosným lustrem a s dojetím sledoval syna v záři ramp. Byl na něj pyšný.

Ve Vinohradech Smolík zůstal až do roku 1934. Za tu dobu ztvárnil desítky rozmanitých postav – od lehkých konverzačních komedií až po těžké tragické role. Jeden osudový zlom v jeho divadelní kariéře nastal, když musel narychlo zaskočit za kolegu Bohuše Zakopala a nastudovat roli sluhy Osipa v Gogolově Revizorovi.

Přestože šlo o vedlejší postavu, František v ní okouzlil diváky i kritiky. Od té doby ho režiséři začali obsazovat i do vážných dramat a charakterních úloh. Ukázalo se, že v nitru toho skromného muže dříme herecká síla jako zvon.

Právě v časech vinohradského angažmá se do života Františka Smolíka vkradla také láska. A to láska tak osudová a silná, že ovlivnila každé jeho rozhodnutí – na jevišti i mimo něj.

Tou ženou byla Milada Ortová, herecká kolegyně. Pocházela z chudé truhlářské rodiny v Praze a na divadelní prkna se tvrdě vypracovala vlastní pílí a talentem. Osud je svedl dohromady už před válkou v Švandově divadle – tehdy mladičká Milada zaujala vysokého Františka svou energií. Pak ale přišla válka a odloučení. Když se Smolík po návratu z fronty vrátil k divadlu, vyhledal si Miladu znovu. A zjistil, že ta drobná, rázná dívka mu nedokáže zmizet z myšlenek.

Byli jeden druhému pravým opakem. On – vysoký, štíhlý elegán, zdrženlivý, mlčenlivý, s jemným vystupováním a věčně zamyšlený. Ona – maličká baculatá „sekernice“ s vysokým hlasem, upovídaná, vznětlivá, jako soudek se střelným prachem. Přesto (anebo právě proto) se do sebe bezhlavě zamilovali.

František, jindy tak rozvážný a plachý, úplně ztratil hlavu. Kolegové v souboru se tehdy divili: ten uhlazený princ z jeviště a tahle hlučná, temperamentní herečka? Ale protiklady se přitahují. „Kdyby byl svět nevím jak krásný, bez Tebe by pro mne nemusel vůbec existovat…,“ napsal jí František v jednom milostném dopisu. Nikdy předtím nic podobného necítil.

V říjnu 1920 se vzali. Na skromné svatbě působili trochu nesourodě – on ženich jako z pohádky, ona rozesmátá nevěsta sotva po jeho ramena. V oddacím listu přibyla za jméno Milada Ortová pomlčka a nové příjmení Smolíková. Novomanželé odjeli na svatební cestu k Baltu. František své ženě něžně přezdíval „paní Vozembouchová“, někdy také „Fuflice“ nebo „má nejmilejší Milčo“. Byli na sobě citově závislí, jeden bez druhého neudělal krok. Možná k sobě tak pevně lnuli i proto, že jejich manželství zůstalo bezdětné – nemohli mít děti.

Milada se zpočátku sama věnovala herecké dráze. Objevila se i v několika filmech – třeba v němé verzi Babičky (dokonce po boku svého muže, který tam hrál císaře Josefa II. v retrospektivě), později si zahrála i v populární komedii Škola základ života. Její kariéra se slibně rozjížděla. Jenže po svatbě dala přednost péči o domácnost a manžela. Smolík doma nacházel uklizeno, navařeno, vyžehleno, zkrátka dokonalé zázemí hodné umělce. Vážil si toho, ale mrzelo ho, že Milada kvůli němu obětovala vlastní herecké ambice. Moc dobře věděl, jaký talent v ní vězí.

Brzy se mu to rozhodl vynahradit. Už od konce 20. let totiž Františka Smolíka lákala první scéna – Národní divadlo. Ředitelé a šéfové činohry mu opakovaně posílali nabídky. On však dlouho odolával. Ve Vinohradském divadle měl své publikum i jistoty. A tak pokaždé slušně odmítl.

Soubor Národního divadla ho nakonec doslova lanařil celá léta. Až v roce 1934 nový šéf Karel Hugo Hilar neváhal a přijel za Smolíkem osobně. Chtěl ho získat stůj co stůj. Tu odpověď, kterou od Františka uslyšel, však nečekal. Prý půjde jedině se svojí manželkou.

Hilar prý nevěřil vlastním uším. Smolík trval pevně na svém: bez Milady do Národního nepřestoupí. Všichni kroutili hlavou – něco takového nebylo obvyklé. Jenže Národní divadlo chtělo Františka Smolíka opravdu hodně.

A tak vedení kývlo i na tuto nezvyklou podmínku. Manželé Smolíkovi společně nastoupili do Zlaté kapličky a strávili tam po boku jeden druhého třicet sezón. Ačkoli byla v angažmá, Milada se na jevišti objevovala už jen sporadicky a většinu čase se plně věnovala podpoře manželovy kariér

Na prknech Národního divadla se František Smolík ocitl ve společnosti hereckých legend – a brzy se jednou z nich sám stal. Během 52 let aktivní divadelní kariéry vytvořil přes šest stovek rolí, to je číslo téměř neuvěřitelné. Díky svému ušlechtilému zjevu byl zprvu obsazován hlavně do rolí vznešených pánů, aristokratů či moudrých starců. Sám s úsměvem říkal, že už od mládí hrál postavy mnohem starší, než byl on sám – tak seriózně a klidně působil.

Postupně ale ukázal, že má obrovský rozpětí: nevadily mu komediální figurky, tragikomické postavy ani vysloveně tragické role. Publikum si ho zamilovalo jako laskavého dědečka Dubského v Našich furiantech či hypochondra Argana ve Zdravém nemocném. Exceloval jako dr. Galén v Čapkově Bílé nemoci – lékař idealista bojující proti morové epidemii i válečnému běsnění.

V Gogolových, Dostojevského či Ostrovského dramatech dokázal strhnout diváky nefalšovanou vášní i strhující opravdovostí. Na jevišti v něm bylo cosi pastýřského i karatelského zároveň – noblesní přítomnost člověka, který jako by divákům předával i své vlastní morální kvality.

Nezaměnitelný byl také Smolíkův hlas. Měl sametově podmanivou barvu, byť trochu zastřenou a zpočátku nejistou. Když poprvé promluvil ze scény, působil nesmělým dojmem – ale s každou větou nabíral na důrazu a hloubce, až nakonec rezonoval celým hledištěm. Filmový režisér Jiří Krejčík o něm později prohlásil, že Smolík dokáže jediné slovo vyslovit tak, že z něj udělá příběh. Tato schopnost jej přímo předurčila k rolím vypravěčů, učitelů či kněžích.

Mezitím se začala psát i Smolíkova filmová kariéra. Před kamerou stál poprvé ještě za éry němého filmu. Jeho úplně prvním filmovým úkolem měla být úloha boha Peruna v burlesce Křest svatého Vladimíra (1920). Film se ale nikdy nedostal do kin, a tak se za skutečný debut považuje až role císaře Josefa II. v adaptaci Babičky (1921).

Od 30. let se pak František Smolík objevoval ve filmu pravidelně – a záhy patřil k vyhledávaným tvářím. Výrazně se prosadil například ve společenském dramatu Batalion (1937), kde zahrál alkoholického doktora Uhra s takovou pravdivostí, že mu to mnozí uvěřili i v civilu. Publiku utkvěl i jako přísný profesor Gábrlík ve školní komedii Škola, základ života (1938).

A samozřejmě jako pohádkový panovník – třeba král Hostivít v Princezně se zlatou hvězdou na čele (1959) nebo kouzelný dědeček v pohádce Obušku, z pytle ven! (1955). Nezapomenutelné jsou i jeho úsměvné role nábožných mužů: farář v Psohlavcích (1955) nebo nejmilejší poustevník Školastykus v čertovské pohádce Hrátky s čertem (1956).

Toho hrál s neodolatelnou chutí – bravurně hartusil, hladově žvýkal kobylky, a dokonce odháněl rajské polonahé ženské, které ho v pekle sváděly. Kdo by si pomyslel, že v dětské pohádce uvidí František Smolík mrskat rohatého čerta a hubovat nahým hříšnicím! Jeho poustevník je komická figurka, která ale měla v podání Františka Smolíka zvláštní lidskost a pokoru. Jako by se i pod maskou směšného starce odráželo hercovo vlastní dobrosrdečné srdce.

Klidná 30. léta vystřídalo válečné a poválečné období, které přineslo nové výzvy – lidské i umělecké. Během nacistické okupace se Smolík dál držel svých zásad. Odmítal se pod jakoukoli záminkou zapojit do německé filmové propagandy, i když jiní umělci k tomu byli nuceni či zlákaní.

Pokud hrál, pak jen v českých filmech, které neměly s oslavou režimu nic společného. Po válce byl za svou tichou vzdorovitost vážen – stal se jedním ze symbolů umělecké cti. Jeho slušnost a pevný charakter mu vynesly přízvisko „chodící mravnost“. Dokonce i komunistický režim, nastolený v roce 1948, k němu choval respekt. František Smolík vstoupil do komunistické strany, snad z přesvědčení, snad pro klid, ale nezůstal v ní dlouho.

Když se na počátku 50. let stal svědkem kruté reality – syn jeho kolegy, herec Stanislav Neumann ml., spáchal sebevraždu po nátlaku a beznaději – Smolík vrátil stranickou legitimaci. Nesnesl bezpráví a nespravedlnost. Byl klidný a laskavý, ale jakmile cítil křivdu, uměl se rázně postavit na odpor.

Jak řekl jeho přítel František Kovářík: „Byl klidný, laskavý, s nesmírným citem pro spravedlnost. Když cítil křivdu, nikdo ho nepoznával, jak rázně uměl obhájit sebe i druhé.“

František a Milada spolu prošli těžkými časy okupace i poválečných zmatků ruku v ruce. Ona se stáhla do ústraní a podporovala jeho práci; on si jí vážil nade vše. Přesto se občas nevyhnuli bouřlivým scénám – to když přišla ke slovu Miladina žárlivost. František byl od přírody charizmatický muž a měl kolem sebe mnoho krásných kolegyň.

Za války točila česká kinematografie filmy s takovými hvězdami jako Lída Baarová či Adina Mandlová a Smolík s nimi stál před kamerou. V poválečném filmu Prstýnek (1945) hrál po boku okouzlující Vlasty Fabianové. Pro Miladu byly všechny tyto ženy sokyněmi. A dávala to hlasitě najevo. Stačilo, aby se dočetla v novinách o nějaké roli vedle půvabné herečky, a doma spustila ohnivou scénu.

Křičela, nadávala na „všechny fifleny“, obviňovala ho, že na něj letí ženské z celého národa. František to snášel s shovívavým úsměvem. Nikdy jí nic nevyčetl. Věděl, že ho Milada ve skutečnosti oddaně miluje a jen si takhle ventiluje strach, aby o něj nepřišla.

Klidně ji nechal křičet a v životě by ji nepodvedl, ačkoliv příležitostí by měl víc než dost. Věrnost pro něj byla součástí onoho „vyššího principu mravního“, kterým se řídil v životě stejně neochvějně jako mnohé z jeho postav na jevišti.

Jediné, co manžele trápilo a co jejich štěstí kalilo, byla absence vlastních dětí. František miloval děti – s rozzářenýma očima se zastavoval na ulici u kočárků, v sousedství si získal drobotinu a rád je učil písničky či básničky. Stal se dokonce hrdým kmotrem synka od sousedů. O to víc ho bolelo, že s Miladou nemohli mít své.

Milada měla vrozenou zdravotní vadu, která jí znemožňovala mít dítě. Milada věděla jak po dítěti touží, a proto mu: nabídla rozvod. Řekla mu, že pokud touží po vlastním dítěti, ona ustoupí stranou, aby mohl najít ženu, s níž rodinu založí. To František nechtěl, tak moc ji miloval, že by ji nemohl opustit.

V roce 1960 čekala na Františka Smolíka role, která se vryla do paměti generací. Snad nejkrásnější a nejdojemnější role české kinematografie – středoškolský profesor latiny Jan Málek ve filmu Vyšší princip. Ten příběh ze doby heydrichiády, kdy nacisti popraví tři nevinné studenty a jejich starý profesor se musí postavit tváří v tvář absolutnímu zlu, jako by byl napsán Františku Smolíkovi přímo na tělo.

Ve svých téměř sedmdesáti letech vtiskl postavě profesora Málka veškerou moudrost, morální pevnost a lidskost, kterou v sobě nosil. Na plátně působí plaše a roztěkaně, ale když pak pozvedne hlas proti fašistickým vrahům, běhá mráz po zádech. Kdo viděl závěrečnou scénu filmu, ten nezapomene: Profesor Málek se po popravě svých žáků vrátí do třídy a rozechvělým hlasem pronese onen slavný monolog:

„Vražda na tyranu není zločinem!“ Celá třída se pomalu staví do pozoru a z rozhlasu zazní státní hymna – slzy se derou do očí studentům, do očí profesorovi i do očí diváků v kině. Režisér Jiří Krejčík později vzpomínal, že při natáčení toho monologu plakal celý štáb.

Smolík se stal sám sobě osudem – tou rolí jako by se završilo vše, co kdy představoval. Jeho tvář profesora Málka se pro mnohé stala symbolem vzdoru proti útlaku a víry v morální zákon, který stojí výš než příkazy tyranů. Za výkon v Vyšším principu získal František Smolík zvláštní cenu na filmovém festivalu v Benátkách. A hlavně získal nesmrtelnost v srdcích diváků.

František Smolík hrál v divadle až do svých téměř 75 let. Ještě počátkem 60. let ztvárnil třeba roli dědečka v televizní inscenaci Naši furianti. Pak už se ale čas herecké penze neodvratně přiblížil. Vedení Národního divadla tehdy řešilo generační obměnu souboru a veteráni dostávali nuceně výpovědi.

Nevyhnulo se to ani Františku Smolíkovi. Po padesáti letech na prknech obdržel dopis s uctivým poděkováním za dlouholetou činnost – a s oznámením o odchodu do důchodu. Bolestné loučení zmírnili nadřízení tím, že herci udělili titul národní umělec (1953). Jenže náplast v podobě vysokého ocenění tuhle ránu neutišila.

Ještě několik let po odchodu z divadla Smolík příležitostně hostoval v menších rolích, jak mu zdraví dovolilo. Občas se objevil i před filmovou kamerou – naposledy v roce 1967, kdy ve snímku Na Žižkově válečném voze ztvárnil potulného felčara přezdívaného „Sivá Hlava“.

Pak už se definitivně stáhl z veřejného života. Koupil pro sebe a Miladu malou chatu v Jílovišti u Prahy, obklopenou stromy. Trávil tam spokojeně dny v nuceném důchodu: štípal dříví, hrabal listí, staral se o zahrádku. Z divadelní legendy se stal tichý vesnický chalupář, který chodil pro rohlíky a usmíval se na celé okolí. Občas ještě zavítal na rozhlasové natáčení nebo vypomohl mladším kolegům radou. Ale jinak žil prostě a nenápadně – jako by ten někdejší slavný herec vůbec nepotřeboval potlesk.

Koncem 60. let však Smolíkovi začali bojovat s neúprosným nepřítelem: se stářím a nemocemi. Těsně před osmdesátými narozeninami lékaři Františku Smolíkovi diagnostikovali rakovinu. Statečně podstoupil léčbu, ale síly ubývaly. Milada sama měla nemocné srdce a její zdravotní stav se zhoršoval starostí o manžela.

Vrátili se zpět do Prahy. V jejich vinohradském bytě s nimi bydlela Miladina sestra Marta, která obětavě pomáhala s péčí. Přesto bolest a vyčerpání byly den ode dne znát víc. K 81. narozeninám poslal herci gratulaci dokonce prezident republiky Ludvík Svoboda – jako poděkování za vše, co pro české divadlo a film vykonal. František si toho považoval, ale mnohem víc než metály pro něj znamenalo, že v těch posledních dnech života může být u své lásky Milady.

26. ledna 1972, pouhé tři dny po svých jednaosmdesátých narozeninách, František Smolík navždy odešel. Jak už to u tak osudově spjatých dvojic bývá, Milada bez Františka dlouho nevydržela. Odešla za ním o několik měsíců později – 1. listopadu 1972. Bylo symbolické, že se narodili ve stejném roce a ve stejném roce také zemřeli.

Vedle sebe pak odpočívají na hřbitově, jména František a Milada vytesaná vedle sebe na kamenné desce. Příběh jejich životů se uzavřel a nerozdělila je ani smrt.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Smol%C3%ADk

https://www.praha12.cz/smolik-frantisek-z-hlediska-vyssiho-principu-mravniho/d-3340

https://www.vlasta.cz/celebrity/frantisek-smolik-mlady-filmy-manzelka/

https://www.lifee.cz/oddany-frantisek-smolik-manzelku-miladu-miloval-az-za-hrob-odmitl-bez-ni-prijmout-i-prestizni-angazma-461da

https://www.wikiwand.com/cs/articles/Franti%C5%A1ek_Smol%C3%ADk

https://valassky.denik.cz/spolecnost/frantisek-smolik-20201125.html

https://www.reflex.cz/clanek/causy/111358/poustevnik-skolastykus-nebo-profesor-malek-z-vyssiho-principu-pred-50-lety-zemrel-herec-frantisek-smolik.html

https://zeny.iprima.cz/pohadkovy-kral-herec-frantisek-smolik-se-deti-nedockal-bez-manzelky-odmital-hrat-423396

https://www.csfd.cz/tvurce/4795-frantisek-smolik/prehled/