Článek
„Mě každej zmlátí, není tady někde nějakej box nebo něco?“ Špinavý, ubrečený klučina vzhlíží k pražskému strážníkovi. V očích má směs zoufalství a odhodlání. Je mu teprve sedm, ale už ví, jak bolí rány pěstí a posměch spolužáků.
Ještě včera si ten tichý chlapec Zdeněk hrál sám v koutě; dnes stojí na chodníku a chce změnit svůj život. Policista na Letné si malé kulaté dítě změřil – a poslal ho do místního boxerského klubu. Netušil, že tím právě odstartoval životní dráhu budoucího olympionika, filmového kaskadéra a národního baviče.
Zdeněk Srstka našel v zaprášené tělocvičně útočiště před světem, který mu do té doby jen ubližoval. Narodil se v roce 1935 do pražské rodiny řezníka. Po dědečkovi a tátovi zdědil statnou postavu – a jak se ukázalo, také dobré srdce a lásku ke zvířatům.
Jako dítě byl obézní samotář, snadno přehlédnutelná oběť pro zlomyslné spolužáky. Až díky radě policisty a návštěvě boxerského klubu se to změnilo. Tvrdý trénink a přísný režim ho rychle proměnily. „To vám byla škola života! Tam jsem se naučil disciplíně a tvrdosti,“ vzpomínal po letech na drsný boxerský dril, kterým prošel jako malý tlouštík. Pěstmi brzy začal vracet světu všechna příkoří. Už nebyl otloukánek, který by se bál.
Jenže obyčejný školák z pražské Letné měl nakročeno ještě mnohem dál než do rohu ringu. Vyučil se elektromechanikem v továrně ČKD Stalingrad, kde ovšem žádný boxerský kroužek nefungoval. Mladého Srstky si tam ale povšiml slavný vzpěrač Václav Pšenička – všiml si širokých ramen a svalů učně, který po večerech tajně posiloval.
Zdeněk tedy vyměnil boxerské rukavice za činku. Kouzlo vzpírání ho zcela pohltilo: „Vyhrál jsem pak dělnické hry ve Vídni a v pětapadesátém roce jsem jel na mistrovství světa. Skončil jsem sice devátý, ale naučil jsem se nový styl,“ líčil své vzpěračské začátky.
Brzy patřil mezi československou špičku. V roce 1957 zvedl dohromady 382,5 kilogramu a vybojoval bronz na mistrovství Evropy. O tři roky později se kvalifikoval na olympiádu v Římě, kde obsadil úctyhodné 9. místo v kategorii do 90 kilo. Stal se z něj silák, na kterého doma čekala medaile – a prázdný pokoj.
Vrcholový sport v sobě nosil i stín, kterého si všiml brzy. „Na mezinárodních závodech jsme skoro všechny poráželi, ale pak najednou ti samí lidi začali bejt lepší než my… Říkali: to jsou nový tréninkový metody a výživový doplňky. Bylo mi jasný, že jde o doping. My jedli tak akorát pangamin a celaskon. Já už pak ani nechtěl pokračovat,“přiznal po letech trpce.
Do cesty mu však vstoupil osudový zvrat: díky své mohutné síle a mrštnosti dostal nabídku, jakou nečekal – zúčastnit se natáčení filmu. Psal se rok 1962 a režisér se ptal neznámého sporťáka Srstky, jestli by si nezkusil nebezpečnou filmovou rvačku. Mladý Zdeněk neváhal.
Na place se potkal s legendárním hercem Rudolfem Hrušínským a hned při první scéně se mu snažil vysvětlit aranžmá bitky: zprava přijde rána, pak zleva… Hrušínský, tehdy o generaci starší a slavný člen Národního divadla, se na urostlého nováčka nervózně podíval: „Víš, že hraju v Národním divadle? Víš, že se mi nesmí nic stát?“ strachoval se žertem.
Srstka ho chlácholil, ale Hrušínský si jistý nebyl: navrhl, aby si tykali, „alespoň na mě budeš hodnější.“ Oba muži se ten den spřátelili – a Zdeněk Srstka si poprvé vydobyl respekt nejen silou, ale i srdcem a vtipem.
Film Tarzanova smrt, kde se tehdy „mydlili“ s Hrušínským, odstartoval Srstkovu druhou kariéru. Už o dva roky později na něj čekala slavná role pistolníka v komedii Limonádový Joe. Režisér Oldřich Lipský obsadil do hospodské rvačky partu sportovců a kaskadérů. Srstka mezi nimi vynikal robustní postavou a nadšením pro každou šarvátku.
„My jsme se tam mydlili… Nešetřili jsme se, protože každý z nás měl z toho boje radost,“ smál se. Český film tehdy získal generaci odvážných kaskadérů, kteří se nebáli ohně, pádů ani rychlé jízdy. Zdeněk Srstka patřil k průkopníkům – vrhal se z oken do připravených matrací, hořel v plamenech, nejednou „padl“ v uniformě německého vojáka.
„Každý se mě ptal, jestli jsem neměl strach. Samozřejmě, když jste ve 25 metrech a máte spadnout do krabic a podíváte se dolů, to je jako krabička od sirek,“ popisoval onen prchavý moment, kdy člověk stojí vysoko na lešení, pod ním se na dlažbě chvěje jen malá hromada krabic, a on musí skočit. Strach překonával žertem a tvrdošíjností.
Příkladem jeho nebojácnosti byla i práce na legendární pohádce Tři oříšky pro Popelku. Byl to právě Srstka, nikoliv Pavel Trávníček, kdo v roli prince absolvoval nebezpečný pád z koně do ledové řeky. Přesně takové momenty definovaly jeho kariéru: spojení fyzické připravenosti a odvahy udělat to, co hlavní hvězdy nemohly.
Nikdy se vážně nezranil – i když nejednou musel rozdýchávat naražené kosti. „Když něco nevyjde, zůstanu v předklonu, pomalu se narovnávám a čekám, kde to rupne,“ říkal s úsměvem pravý kaskadér. V téhle branži se totiž bolest prostě „rozchodí“.
Tvrdých pádů zažil bezpočet, ale žádný ho neodradil. Naopak, režiséři v něm objevili nejen nebojácného dubléra, ale také svérázného komika pro menší role. Srstka se tak postupně objevoval ve filmech, kde mohl okořenit scénu svým osobitým humorem a výrazem drsňáka. Diváci si zamilovali každou jeho hlášku.
Ve filmu Marečku, podejte mi pero! (1976) pronese jako nemotorný večerní student Mužík jedinou větu – a ta vešla do dějin. „Hliník se odstěhoval do Humpolce!“hlásí bodře u tabule. Kino se tehdy smálo, ale nikdo netušil, že tahle věta začne žít vlastním životem. V Humpolci nakonec fiktivnímu Hliníkovi odhalili pamětní desku; a herci, který repliku pronesl, zajistila nesmrtelnost.
Sám Srstka se tomu vždycky podivoval. Jako by nechápal, co lidé na jeho prostých větách tolik milují. Podobně dopadla i scéna v detektivní komedii Rozpuštěný a vypuštěný, kde Srstkova postava hospitalizovaného pacienta neustále blouzní o kachnách. „Kachny… kachny… kachny…“ opakuje tím svým nezaměnitelným chraplavým hlasem tak sugestivně, že tahle nesmyslná hláška zlidověla také.
„To mě provází dodnes,“ přiznal po letech a přidal úsměvnou historku ze zákulisí: při natáčení té jediné repliky ho režisér Ladislav Smoljak nutil opakovat slovo „kachny“ pořád dokola, s větším důrazem. Srstka tehdy čekal v hospodě s kolegou Hrušínským, zrovna hráli karty, když za nimi Smoljak přišel:
„Pane Srstko, umíte text?“ – „Vždyť tam mám jen jedno slovo: kachny,“ odvětil kaskadér pobaveně. Režisér ho ale vzápětí hnal, ať si jde „text“ raději cvičit stranou v klidu. „Moc mi to nebylo po chuti, raději bych tenkrát dál mastil ty karty,“vzpomínal se smíchem. Podobných drobných rolí sehrál desítky, ať už ve filmech či seriálech – ale pokaždé v nich zanechal nezapomenutelnou stopu.
O přelom v kariéře se mu postarala i televize. V 80. letech bavil publikum v populární estrádě Možná přijde i kouzelník po boku Jiřího Lábuse, Oldřicha Kaisera či Jaroslavy Hanušové. V jedné scénce zpíval operetní duet s korpulentní „Jaruš“ Hanušovou, jindy se převlékal do bláznivých kostýmů.
Především však před kamerou předváděl fenomenální kousky své síly – třeba trhal tlustý telefonní seznam Zlatých stránek holýma rukama, jako by to byl obyčejný sešit. Diváci šíleli nadšením. Srstka s kamennou tváří nosil na pódium tak těžké předměty, že by je nikdo jiný ani nezvedl, a vzápětí ještě dokázal vykouzlit vtip.
Byl to silák s vlídnou povahou, na kterého se hodilo rčení „hromotluk s duší dítěte“. Role filmových tvrďáků hrál, ale v civilu působil laskavě a trochu plachě. Nikdy se nestal hercem z povolání – více než tři dekády si udržel obyčejné zaměstnání správce vysokoškolských kolejí v pražském Strahově.
Každé ráno procházel areál s hrnkem černé kávy a dohlížel, zda topení topí a světla svítí, zatímco po večerech skákal z oken na Barrandově. „Štětím se, když mi někdo říká herec nebo moderátor. Nejsem žádný herec, jsem kluk z ulice. A tohle je taková náhoda, jako jak jde život,“ říkával upřímně. I když stál před kamerou s těmi největšími filmovými mistry své doby, nikdy se nepovažoval za jednoho z nich. Raději dál opravoval kotle, trénoval mladé kaskadéry a udržoval si kondici.
Nesnášel podvádění, sport miloval a zůstal mu věrný do posledních chvil. Každé ráno cvičil. Doma si zřídil malou posilovnu a v osmdesáti letech stále zvedal činky, jako by to nic nebylo. „Mám to rozdělené – jeden den posiluji spodní část těla, druhý den hořejšek. A pak se každý den otužuji ledovou vodou… Člověk se pak cítí jako na novém světě,“ popisoval svůj každodenní rituál.
Díky tomu byl i ve stáří neuvěřitelně čilý. Ještě jako devětašedesátiletý veterán vyhrál mistrovství Evropy v bench-pressu – mezi soupeři o generace mladšími. Za své zásluhy byl v roce 2010 uveden do Síně slávy českého vzpírání.
Na obrazovce ale proslul zejména jako laskavý patron opuštěných zvířat. V 90. letech se totiž Zdeněk Srstka stal tváří pořadu Chcete mě?, který pomáhal najít nový domov týraným a nechtěným psům a kočkám. Každou neděli vystupoval po boku zpěvačky Marty Kubišové a svým nezaměnitelným hlasem představoval televizním divákům smutné psí oči z útulků.
Robustní chlapík se skřípavým hlasem hladil v náručí drobná štěňata a dojal tisíce lidí před obrazovkami. Jeho partnerství s Martou Kubišovou se stalo legendární. Byli dokonalým protikladem: on, drsný silák se srdcem na dlani, a ona, elegantní dáma s jemným hlasem.
Přesto je spojovala tak upřímná a neochvějná láska ke zvířatům, že na obrazovce vytvořili jedinečnou harmonii. Diváci si zamilovali nejen jejich přátelské pošťuchování, ale i hluboký vzájemný respekt. Nebyli to jen moderátoři, ale skuteční parťáci na misi za záchranu opuštěných duší.
On sám nabídl domov nejednomu čtyřnohému nalezenci a pořad Chcete mě? považoval za „srdeční záležitost“. Není divu – lásku ke zvířatům měl v krvi. Jeho otec, ačkoli vyrostl mezi řeznickými půlkami masa, vždy vedl syna k úctě ke všemu živému. Srstka tohle poselství předával dál jemným humorem i naléhavostí.
Divákům vštěpoval, že „ženská se nemlátí a pes se nevykopne na ulici – to se prostě nedělá.“ Vydržel to dělat neuvěřitelných čtyřiadvacet let. Až v roce 2019, kdy už mu bylo 83 let, musel ze zdravotních důvodů skončit. „Už pořad moderovat nebudu,“ oznámil tiše. Nikdo tehdy netušil, že se tím uzavírá jedna éra – a pomalu i jeho životní příběh.
Veřejně o svém soukromí skoro nemluvil, ale jeho osobní život byl stejně barvitý jako ten profesní. Málokdo ví, že poprvé se oženil už v 50. letech. Z tohoto raného manželství vzešel jeho jediný syn Jiří Srstka, který se později stal významnou postavou české kultury a v 90. letech dokonce ředitelem Národního divadla.
Vztah se synem byl však po rozvodu komplikovaný a Zdeněk o něm na veřejnosti nikdy nemluvil. Právě po tomto prvním manželském nezdaru strávil dlouhých pětačtyřicet let jako svobodný mládenec. Nikdy nežil sám – vždy po jeho boku nějaká partnerka byla – ale jakmile přišla řeč na svatbu, jen se smál a mával rukou.
Zdeněk Srstka v plné síle a chvíli před jeho odchodem. V jaké roli máte tohoto báječného člověka nejraději?
Posted by Milujeme český film on Tuesday, February 25, 2020
Nikdy nežil sám – vždy po jeho boku nějaká partnerka byla – ale jakmile přišla řeč na svatbu, jen se smál a mával rukou. Trvalo mu skoro půl století, než se k tomu znovu odhodlal. Drobnou blondýnku Alenu poznal už v 80. letech a léta spolu ti dva jednoduše „jen“ žili pod jednou střechou.
Jejich vztah byl příběhem tiché oddanosti. Zatímco on před přáteli pěstoval image soběstačného morouse, ve skutečnosti byla Alena jeho životní oporou. Pečovala o domácnost i o něj s trpělivostí, která nakonec prolomila i jeho desítky let trvající nechuť k dalšímu sňatku.
„Dlouho jsem žil jako svobodný mládenec, asi ta moje svatba někoho překvapila, ale já věděl, že dělám správnou věc. Alenka je báječná. Skvělej člověk, navíc skvěle vaří i peče. K tomu je ještě šikovná malířka,“ pochvaloval si blaženě, když se ve svých 72 letech po druhé oženil.
Psal se rok 2008 a na radnici v Újezdě nad Lesy stál ženich Srstka s bílou růží v klopě po boku o šestnáct let mladší nevěsty. Mezi svatebčany tehdy nechyběla celá plejáda jeho přátel – olympijská šampionka Dana Zátopková, boxer Rostislav Osička, silácká kapela Maxim Turbulenc v maskáčích, i herečtí kolegové v čele s Jiřím Krampolem.
Novomanžel Srstka se spokojeně usmíval a hostům rovnou splnil jeden sen: na hostinu si vyžádal pravou vesnickou zabijačku. Prasátko, jitrnice, gulášek a pivo – to všechno má přece chlap rád. Uprostřed bujarého veselí se však Zdeněk na moment vzdálil stranou. Sedl si venku na lavici a rozhlédl se po kraji, kde zapadalo zimní slunce. „Uvědomil jsem si, že jsem vlastně prožil celý život jakoby v rychlíku, takže je nejvyšší čas na chvilku si sednout třeba na zahradě, dát si kafe a pozorovat přírodu,“ řekl pak tiše a jeho hlas zněl téměř dojatě.
O jedenáct let později se ten čas naplnil. Zdeněk Srstka zestárnul a stáhl se z veřejného života, ale neutichal v něm ani humor, ani bojovnost. Po dlouhé nemoci zeslábl, až se doslova „ztrácel před očima“, jak popisovali jeho blízcí. Když nemohl chodit, pečovala o něj oddaně manželka Alena.
S hrůzou v srdci čekala, kdy přijde to nejhorší – ale on sám se smrti nebál. Vždyť kolikrát se jí jako kaskadér v minulosti podíval do tváře a zasmál se?
Dne 29. července 2019 se Zdeněk Srstka z tohoto světa potichu vytratil. Bylo mu 83 let.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zdeněk_Srstka#
https://www.csfd.cz/tvurce/1676-zdenek-srstka/prehled/
https://www.krajskelisty.cz/praha/obvod-praha-9/18843-byl-jsem-tlustej-vsichni-me-mlatili-zdenek-srstka-o-boxu-dopingu-kaskaderech-a-schwarzeneggerovi.htm
https://isport.blesk.cz/clanek/blesk-sport/366654/zdenek-srstka-83-byl-i-sportovec-mel-bronz-z-me-vzpiral-i-na-olympiade.html
https://cnn.iprima.cz/show-time/zdenek-srstka-se-ozenil-ve-svych-72-letech-co-sve-manzelce-pred-smrti-odkazal-443760
https://www.irozhlas.cz/kultura/televize/zdenek-srstka-smrt-zemrel-chcete-me-2019_1907291402_ako
https://zeny.iprima.cz/zdenek-srstka-pred-smrti-prepsal-dum-na-zenu-443671
https://www.krajskelisty.cz/praha/22401-mohl-se-stat-klavirnim-virtuosem-misto-toho-prozil-zivot-jako-v-rychliku-v-nemz-rozdaval-rany-tajnosti-slavnych.htm
https://www.dotyk.cz/magazin/srstka-hadanka/
