Článek
Je to místo, kde se zastavil čas a kde logika trpí. Každý, kdo někdy něco stavěl, to zná. Bludiště chodeb, úřední hodiny, které se nikdy nepotkají s vašimi pracovními. A za těmi dveřmi sedí lidé, jejichž hlavní náplní práce je, jak se zdá, hledání důvodů, proč něco nejde.
Už půl roku se snažím získat povolení na stavbu jednoduchého rodinného domu pro mladou rodinu. Půl roku papírování, kolkování, běhání od jedněch dveří ke druhým. A pokaždé narazím na ni. Na paní Věru od přepážky číslo tři. Ženu, pro kterou je každé razítko projevem její moci nad osudy ostatních.
Bylo to pošesté, co jsem tam seděl. Pošesté jsem přinesl tu tlustou složku, pokaždé opravenou přesně podle jejích předchozích pokynů. Po hodině čekání na chodbě konečně na tabuli zablikalo moje číslo.
Paní Věra si ode mě vzala složku s výrazem hlubokého opovržení. Listovala v ní pomalu, s neskrývaným potěšením. Pak se zastavila. Zvedla oči a na její tváři se objevil vítězný úsměv.
„Tady,“ řekla a prstem poklepala na jeden z dokumentů. „Tady vám chybí razítko od projektanta. Žádost se zamítá.“
Zhluboka jsem se nadechl. „Ale paní Věro, to razítko tam podle novely vyhlášky už být nemusí. Stačí autorizovaný podpis, který tam je.“
Usmála se ještě víc. „Zákony platí pro všechny, pane podnikateli,“ řekla a to oslovení znělo jako urážka. „Přijďte, až to budete mít v pořádku.“
Chtělo se mi zařvat. Říct jí, že kvůli jejímu razítku stojí práce deseti mých lidí. Že jedna mladá rodina platí zbytečně nájem, protože ona si tu léčí své komplexy.
Ale věděl jsem, že je to zbytečné. Hádka by nikam nevedla. Jen by si mě zapamatovala a příště by si našla něco jiného. A já jsem se tam díval na tu ženu a přemýšlel, jestli to mám ještě zapotřebí.
Jestli mám prodat firmu a jít dělat něco, u čeho se nebudu muset každý den ponižovat před takovými lidmi. Ten pocit, že bojujete s větrnými mlýny, vás pomalu, ale jistě ničí.
A jak jsem tam tak seděl, poražený a ponížený, ten horký vztek najednou vychladl.
„Máte pravdu,“ řekl jsem a můj hlas byl naprosto klidný. „Zákony platí pro všechny.“
Udělal jsem malou pauzu. „A když už jsme u těch zákonů. Mohl bych se zeptat, kdy v této budově proběhla poslední revize bezbariérového přístupu podle vyhlášky 398 z roku 2009?“
Paní Věra na mě nechápavě zírala.
„Protože sklon té nájezdové rampy u vchodu,“ pokračoval jsem věcně, jako bych mluvil o počasí, „se mi zdá na první pohled strmější než povolených osm procent pro rampy delší než tři metry. A umístění toho hasicího přístroje, co máte na chodbě, prokazatelně zužuje minimální šířku únikové cesty pod zákonnou mez. To je docela vážné porušení protipožárních předpisů, nemyslíte?“
Použil jsem její zbraně. Jazyk vyhlášek, paragrafů a norem. Jazyk, kterému ona sama nerozuměla, ale kterým se tak ráda oháněla.
Její samolibý úsměv zmizel. Zbledla. Dívala se na mě, pak na dveře na chodbu a pak zase na mě. V jejích očích byla panika. Věděla, že já vím, o čem mluvím. A věděla, že ona ne.
„Já… já se musím zeptat pana vedoucího,“ vykoktala.
„Jistě,“ řekl jsem a pohodlně se opřel. „Zeptejte se. Já mám čas. A tu složku si zatím nechám tady u vás. Věřím, že to razítko nakonec nebude takový problém.“
