Článek
Jenže tato role je vyčerpávající. To břemeno zodpovědnosti, ten tlak na výkon. Večer se vracím do svého prázdného, tichého bytu a cítím, jak mi ta tíha drtí ramena. Potřebuju ventil. Potřebuju místo, kde nemusím nic řídit. Místo, kde nemusím být ta silná.
A tak jsem ho našla. V anonymním suterénním klubu, o kterém nikdo z mého „skutečného“ světa neví. Tady nejsem paní manažerka. Tady jsem jen Silvie. A tady, v tomto přítmí, dobrovolně odevzdávám veškerou kontrolu do rukou jiného.
V submisivní roli, pod vedením zkušeného a důvěryhodného Dominanta, nacházím paradoxně ten největší klid. Tady nemusím nic. Jen poslouchat. A v tom odevzdání se je obrovská svoboda.
Seance skončila. Ležela jsem na zemi, tělo unavené, ale mysl naprosto čistá. Všechno napětí z celého týdne bylo pryč. On, můj Dominant, kterému říkám Pán, mi pomohl vstát. Jeho přístup byl jako vždy profesionální a plný respektu. Hra skončila.
Oblékala jsem se zpátky do svého civilního oblečení – do kostýmku, který představoval moje brnění pro denní svět. Když jsem si zapínala sako, Mistr ke mně přistoupil.
„Pro dnešek stačí,“ řekl klidným, věcným hlasem. „Teď se vraťte do svého skutečného života.“
Šla jsem nočními ulicemi Prahy a ta slova mi zněla v hlavě. Který život je ten skutečný? Ten nahoře, v prosklené kanceláři, kde mám moc, peníze a respekt, ale kde se cítím jako stroj? Kde hraju roli silné a neomylné šéfky.
Nebo je skutečnější ten život tady dole, v tom suterénu? Kde můžu odložit všechny masky, všechnu zodpovědnost. Kde můžu být zranitelná, poslušná. Kde nemusím nic předstírat.
Ale je to opravdu slabost? Nebo je to naopak zdroj mé síly? Kde bych brala energii na to, abych mohla být celý den tou rozhodnou manažerkou, kdybych neměla tenhle ventil? Kde bych se zbavovala toho obrovského tlaku?
Ta silná manažerka umožňuje té submisivní ženě mít prostředky a svobodu pro její tajný život. A ta submisivní žena dává té manažerce klid a vyčištěnou hlavu, aby mohla druhý den zase vládnout.
Došla jsem ke svému bytu. Odemkla jsem. A v tom tichu prázdného bytu, který byl jakýmsi přechodem mezi mými dvěma světy, mi to došlo.
To prozření bylo tiché, ale naprosto zásadní. Mistr se mýlil. A zároveň měl pravdu.
Nemám jeden skutečný život a jeden falešný. Mám dva skutečné životy. A oba jsou moje.
Společnost po nás chce, abychom byli jen jedna věc, jedna jasně definovaná role. Nutí nás, abychom si vybrali. Ale skutečná síla nespočívá v tom být konzistentní a jednoznační. Spočívá v tom, dovolit si být vším, čím potřebujeme být, abychom přežili. I když to znamená žít dva různé životy, které se navzájem udržují v rovnováze.
