Článek
Místnost sociálního odboru páchla směsí zatuchlých šanonů, přepálené instantní kávy a povinného soucitu, který tu všichni jen předstírali. Na zdech vybledlé plakáty s andělsky se usmívajícími dětmi, zatímco hodiny, jejichž ručičky se hýbaly podezřele pomalu, hlasitě odtikávaly moji nervozitu.
Bylo mi třiačtyřicet, nahromaděné úspory jsem vysypala do potřebné výbavy domácnosti a kurzů rodičovských dovedností, ale o mém právu stát se matkou rozhodovala žena naproti mně. Jmenovala se Dvořáková – vlasy omotané do přísného uzlu, rtěnka barvy vybledlé cihly a úsměv, který nikdy nepřekročil hranici povinné zdvořilosti. V očích jasně svítilo: „Já jsem tady pánem.“
Dva roky jsem poslušně skákala, jak pískali. Z jejich dotazníků jsem se získala nové pocity hanby – zda jsem někdy kouřila, jací byli moji rodiče a jaký má postoj k dalším tisícům věcí. Pustila jsem je do každého šuplíku svého života i do nejtmavších koutů duše. A pak přišla ta chvíle, kdy měly příjit podpisy a vše je hotovo.
Paní Dvořáková otáčela listy mé megasložky a já její pohyby sledovala jako odsouzenec sleduje kata. Otázky s chirurgickou přesností: Proč nemáte manžela? Neplánovala jste raději pejska, když jste tak sama? Do kolika let si myslíte, že budete mít sílu běhat za batoletem? Přesto jsem vydržela s kamennou tváří. Nakonec zpod stohu papírů vytáhla jediný list – obyčejný formulář z tiskárny, bez razítka i záhlaví.
„Obdrželi jsme toto,“ pronesla. Na stůl dopadl anonym – psaný jedovatou slinou. Kariéristka, extravagantní single žena, co si chce pořídit dítě místo chanelky. Alkohol, nahodilí milenci, údajné antidepresiva. S každou větou se mi stahoval žaludek; s každou větou se jí v koutku rtů rozrůstal vítězný stín. Nehledala pravdu, hledala záminku.
„Tohle je směšné,“ zachraptěla jsem, hlas se mi zlomil jen nepatrně. „Bez podpisu to nemá žádnou právní váhu.“
Usmála se, tentokrát upřímně, ale bylo to úsměv supa. „Kde je kouř, bývá oheň. A já nesmím riskovat, aby dítě doplatilo na vaše… životní volby.“
Ta věta byla roznětka. Vstala jsem tak prudce, až židle narazila do stěny. „Dva roky mě pitváte jak laboratorní krysu a teď vám stačí kus papíru, abyste pohřbila můj sen? Okamžitě chci nadřízeného. A tenhle rozhovor si mimochodem nahrávám,“ sykla jsem a vytáhla telefon, aby se mohla sama přesvědčit. Její suverenita se ve vteřině rozplynula. V očích jí poprvé probleskl stín paniky – tohle nebyla zdeptaná žadatelka, ale protivnice s ostrými lokty.
Následovalo devadesát dní pekla: stížnosti, odvolání, právní boje a nekonečné schůzky, kde se vzduch dal krájet nožem. Anonymní dopis nakonec úřad oficiálně označil za zlovolný. Můj spis převzal nový referent, který se choval jako člověk, ne jako bůh s razítkem. A pak, jednoho deštivého úterního rána, mi do schránky spadl dopis se souhlasem k adopci.
Před půl rokem jsem si přivezla domů dívku s velkýma očima. Pojmenovala jsem ji Viktorie. Když teď v noci oddechuje v postýlce, jsem šťastná jako nikdy v životě předtím.
