Článek
Jsem moc ráda, že se dcera dobře vdala. Ale nikdy by mě nenapadlo, že právě tato hojnost jednou způsobí mezi námi propast. Na mé poměry chudé důchodkyně to působí jako úplně jiný svět. Mám vnoučata, která žijí v naprostém luxusu, a já si leckdy nemohu dovolit ani malou drobnost, o kterou by stála. Cítím kvůli tomu rozpaky a občas i stud.
Před několika týdny k mně děti přijely na část prázdnin, protože jejich rodiče pracovali. Už jsem tušila, že to nebude lehké. Hned první den bylo jasné, jak moc se liší náš život. Klára chtěla na večeři jít do drahé restaurace, já jí ale vysvětlila, že to nezvládnu zaplatit. „Ty na to nemáš?“ divila se, jako kdybych mluvila cizí řečí. Nebylo lehké sledovat její rozčarovaný výraz. Druhý den se Daniel domáhal nejnovější videohry, kterou viděl u kamarádů. Když jsem mu řekla, že tolik peněz z důchodu prostě dát nemůžu, odsekl: „Proč jsi tak neschopná? Jiné babičky přece dětem koupí, co chtějí!“
V okamžiku, kdy jsem jim oznámila, že doma nemám internet, se spustila hotová bouře. „Ty jsi vážně chudá,“ ušklíbl se Daniel. „Proč bysme k tobě jezdili? Tady se nedá dělat nic. Jsi taková… no, prostě socka.“ Zůstala jsem jako opařená. Nikdy by mě nenapadlo, že mě vnoučata budou takhle hodnotit podle peněz. Jenže jim rodiče očividně nastavili, že mít vše bez omezení je normální. A já jsem v jejich očích někdo, kdo nezvládá držet krok.
Dětem můj byt připadal staromódní a nezajímavý, bohužel se podle toho i chovaly. „Kdy pojedeme domů?“ ptali se znuděně. Po pár dnech se vnoučata rozhodla pobyt zkrátit. „Už jsme tady dlouho, není tu Wi-Fi ani pořádná televize. Stejně ti nic nekoupíš,“ prohlásila Klára otráveně a ani se nesnažila skrývat pohrdání. Když si pro ně dcera přijela, jen pokrčila rameny, popadla jejich kufry a odvezla je. Ani slovo o tom, co se stalo. Neobejmuli jsme se na rozloučenou, nedostala jsem dokonce ani úsměv.
Teď tu sedím, prohlížím si staré fotky, kde jsme všichni spolu, a říkám si, že jsem zřejmě nevychovala dceru dobře. Nebo se změnila až s bohatým mužem? Netušila jsem, že bude vychovávat svoje děti k takovému pohrdání. Nikdy jsem nechtěla víc než klidné stáří, ve kterém si budu s radostí užívat vnoučata. Místo toho mám prázdný byt a vzpomínky na to, že mě někdo, koho miluji, nazval sockou. Třeba se to časem změní, třeba pochopí, že skutečné bohatství není ve značkových věcech a exotických zájezdech, ale v lásce, úctě a rodinné soudržnosti. Do té doby mi zbývá jen doufat, že nezůstanu v jejich očích navždy jen tou neschopnou babičkou, co jim nic nedokáže koupit.
