Článek
Paní z druhého patra mi dokonce přinesla bábovku, prý na uvítanou. „Tady se lidé drží pospolu, však poznáte,“ tvářila se, jako bych byla dávná známá.
Zpočátku jsem byla vážně nadšená. Každý den mě na chodbě někdo zdravil, občas se někdo zeptal, jak se mi bydlí, a já si připadala, že jsem narazila na skvělé místo k životu. Začínala jsem mít dojem, že taková sousedská soudržnost existuje snad jen v seriálech nebo v malých vesnicích, ale tady byla zdánlivě na dosah.
Jeden večer jsem se vracela z práce později než obvykle, tahala jsem těžkou tašku s nákupem a hlavou mi běžely myšlenky na to, co si uvařím k večeři. Vešla jsem do chodby a najednou jsem zaslechla své jméno. Zůstala jsem stát na schodech, takový instinkt, když slyšíte lidi šeptat o vás. Za stěnou vedle výtahu se zastavili pan Prokop z přízemí a paní Pospíšilová z toho druhého patra.
„No, Jana, víš co, ta nová slečna…“ ozval se hlas pana Prokopa. „Ale jo, tváří se tak slušně, ale kdo ví, co má za lubem,“ přidala se paní Pospíšilová. „Přesně, všichni se tváří, jak je milá, ale já jsem slyšel, že včera táhla domů nějaké pofidérní krabice. Člověk neví, jestli tu nešmelí s nějakým zbožím,“ pronesl opovržlivě. Paní se zahihňala: „Ani se nám moc nepředstavila, že by se bála, aby nevylezlo najevo, odkud je? Kdoví, co je to za existenci…“
Nevěřila jsem vlastním uším. Tak tahle dvojice mě pokaždé zdravila s nejmilejším úsměvem, a ve skutečnosti mě pomlouvají doslova za rohem? Došlo mi, že ty „pofidérní krabice“ byly jen staré knihy, které jsem si přivezla z půdy mých rodičů, abych si je probrala. Netušila jsem, že to vyvolává nějaké pochybnosti. A docela mě srazilo, jak za mými zády přemýšlejí o mém původu, jako bych byla nějaká přivandrovalkyně. Přitom jsem dřív myslela, že je jen dobrý nápad držet si soukromí a nenutit se jim hned s celým životopisem.
Zůstala jsem tam stát s taškou v ruce a přemýšlela, jestli mám vyjít na světlo a dát najevo, že je slyším, nebo se prostě tiše vyplížit. Zvolila jsem druhou variantu. Se sevřeným žaludkem jsem se pomalu otočila, vyběhla schody a zabouchla za sebou dveře. Slyšela jsem, jak dole ztichli a tipuju, že si uvědomili, že jsem je mohla slyšet.
Nejvíc mě zabolelo, že ti dva se tváří vždycky tak vřele. Paní Pospíšilová mi v rámci milých gest naservírovala tu bábovku a pan Prokop mě několikrát ujišťoval, že stačí zaklepat, kdyby něco. Když jsem je ale slyšela, došlo mi, že to jen hrají. A najednou mi přišlo tak trapné se s nimi dál přetvařovat. Když jsem je další den na chodbě potkala, prohodili obligátní: „Dobrý den, copak, vy máte dnes nějak moc práce?“ Měla jsem chuť odseknout, ale jen jsem ledově kývla a šla dál.
Od té chvíle se můj pohled na celý dům změnil. Pořád si říkám, jestli to o mně šíří jen oni dva, nebo i ostatní. Není den, kdy bych se neptala: „Nad kým si teď zase šeptají?“ Ta faleš mě ničí, i když vím, že jsou to jen kecy. Jen to prostě bolí, když věříte, že jste v novém domově našli příjemné sousedské prostředí, a pak se ukáže, že realita je jiná. Nejspíš jen potřebuji víc času, abych si zvykla, že lidská tvářnost je někdy dvojaká. A taky abych si připomněla, že nemá cenu se snažit být za každou cenu středem pozornosti. Někdy je lepší si hledět svého a nepotřebovat jejich falešnou náklonnost.
