Antonie Nedošinská: hrála dobrosrdečné maminky z lidu a ve smlouvě měla podmínku, že nesmí zhubnout

Antonie Valečková (dívčí příjmení) se narodila v červnu 1885 na pražském Smíchově do rodiny tesaře a švadleny. Otec zpíval v Hlaholském pěveckém sboru, matka držela domácnost pevně v rukou a dceři určila jistý a „slušný“ osud krejčové.

Když Antonie jako dítě stála na prknech ochotnické scény, cítila se poprvé doma; když ale nadšeně o herectví mluvila s matkou, slyšela jen větu, že na prknech je „tolik krásných žen“ a ona mezi ně nepatří. Proto se tajně zapsala na hodiny herectví u Karla Želenského, šila u krejčího a večer zkoušela texty.

V devatenácti se odhodlala říct rodině pravdu: že krejčovina pro ni není dost, protože se jí ve snech stále vracejí divadelní kulisy a potlesk

Rozhodnutí odejít k herecké společnosti nebylo spontánní. Ve dvaceti třech se v dešti sbalila a odjela k putovnímu souboru; ve vlaku seděl i ztepilý bankovní úředník a amatérský herec Jiří Nedošinský.

Když jí při jedné zkoušce šeptal do ucha: „Slečno, když si mě vezmete, už nebudete muset hrát divadlo,“ odpověděla prchlavá dívka bez okolků: „Ale já ho musím hrát“. Ten dialog, slovo od slova zaznamenaný, je esencí jejího životního postoje: neuhnout ani před milovaným mužem, když jde o vlastní sen.

Jiří se nakonec pro ni vzdal jistoty práce v bance a stal se jejím hereckým partnerem i manželem. Společně projeli česká města s kočovnými společnostmi Karla Faltyse a Rudolfa Morávka, hráli v provizorních kulisách a spali v maringotkách – v těch letech se rodila budoucí slavná „herečka lidu“.

Po letech kočování přijali angažmá v pražském Švandově divadle na Smíchově. Antonie byla zralá osmadvacetiletá žena, když v roce 1913 porodila dceru Jiřinu, a přesto se její herecké ambice nezmenšily. Naopak – brzy nato dostala filmovou nabídku.

Debutovala v roce 1916 ve snímku Zlaté srdéčko jako starostova žena. Kamera zachytila její plné tváře a laskavý pohled; právě tehdy se poprvé seznámila s rolí, která ji bude doprovázet – rolí mateřské autority.

Tyto filmové „maminky“ zůstávaly stejné: dobrosrdečné, hádavé i důrazné, vždy však s humorem. Jiří se mezitím vypracoval na režiséra, ale nenáročný život v divadle a starost o dceru je spojoval.

Rok 1923 byl pro Antonii zlomový. Jiří, její životní láska, zemřel na anginu pectoris ve třiačtyřiceti a zůstala sama s třináctiletou dcerou. Smutek a zodpovědnost ji nezlomily; z její práce na jevišti se stalo jediné zajištění rodiny. Vzala každou nabídku a filmoví producenti si brzy uvědomili, jak silnou přitažlivost má její zavalitá postava a kulatý obličej.

Publicistka Joža Götzová popsala, že „její zavalitá postava, kulatý obličej, který se rozzáří, hlas plný něhy, přirozená gesta i široce pojatá charakteristika dělají z herečky Antonie Nedošinské výborný typ pro role z lidu“.

Ve filmech často hrála matky a tetičky a díky své popularitě podepisovala smlouvy se zvláštní klauzulí – nesměla zhubnout. Kostýmy si často šila sama, protože konfekce její oblé tvary neuspokojila, a v zákulisí nosila kolegům knedlíky či zvěřinové pečínky.

V roce 1928 vstoupila na prkna Národního divadla. Byla to pocta, ale i past. Její filmová popularita vyvolávala žárlivost – zatímco na jevišti dostávala převážně menší role, v kinech běžely filmy, kde byla hvězdou. Kritici oceňovali její „lidovost“ a schopnost drobnými gesty vytvořit charakterovou figuru.

Někteří kolegové však považovali film za „nižší umění“ a dávali jí najevo, že „herečka z lidu“ nepatří do svatyně divadla. Ona to snášela mlčky a místo stížností šila výpravy pro kolegy, háčkovala ubrusy a vyprávěla historky z maringotek.

Mezi roky 1916 až 1947 natočila devadesát filmů, z toho téměř čtyřicet němých. V komediích a venkovských dramatech vytvořila archetyp české matky – laskavé, hubaté, často finančně spořivé. Její filmové matky s dcerou či synem na prahu dospělosti se staly obrazem doby.

Historikové filmu připomínají, že se stala součástí „první populární herecké dvojice“ s Theodorem Pištěkem; ve třicátých letech je publikum „považovalo za nejpopulárnější a nejobsazovanější herce“. Hráli spolu manželské dvojice v řadě komedií, např. Otec Kondelík a ženich Vejvara, Matka Kráčmerka, Naši furianti, Dívka v modrém či Barbora řádí.

Její charaktery střídaly drsnost a něhu, a přitom mezi nimi zůstával odstup. Zajímavostí je, že Pištěk byl ženatý s mladou herečkou a jejich partnerství s Nedošinskou bylo čistě profesní – bulvární domněnky o románku tak neměly základ.

Přestože byla ztělesněním laskavé hospodyně, dokázala zahrát i postavy dramatické či negativní. V expresionistickém filmu Tonka šibenice si zahrála madam z nevěstince (bohužel u diváků to neprošlo a vysloužila si velkou kritiku), v sociálním dramatu Dům na předměstí despotickou domácí a ve filmu U snědeného krámu vypočítavou vdovu.

Tyto role ukázaly, že v ní dřímá i potenciál pro tragické role, a přesto se ke komediální poloze vždy vracela. Diváci ji totiž milovali pro humor i pro odvahu ukázat ženu z lidu bez příkras; producenti pro ni psali role s ohledem na její fyzický vzhled a z této škatulky se nevymanila.

Na jaře 1940 se Antonie rozhodla, že už nebude přijímat filmové nabídky. Oficiálně se odvolávala na zdraví – lékaři jí doporučovali méně stresu a více relaxace v lázních. Pravým důvodem však byla okupace. Protektorátní ministr K. H. Frank projevoval zájem obsadit oblíbenou českou herečku do německých filmů a tato představa ji děsila.

Raději se stáhla do ústraní, než by svou popularitu proměnila v nástroj propagandy. Z Národního divadla odešla, doprovázena pomluvami o „kapricích divy“ – ve skutečnosti to byl tichý akt odporu.

Po válce byla označena za průkopnici českého filmua spolu s Pištěkem oceněna ministrem. V roce 1947 přijala roli v povídkovém filmu Čapkovy povídky, kde jako stará služebná připomněla svou někdejší schopnost subtilní charakterové kresby.

Na natáčení už však často odpočívala – srdeční potíže, otoky a obtížné dýchání ji přivedly do lázní v Poděbradech. Stále nosila v kabelce nit a jehlu, aby nemarnila čas: po natáčení vyšívala a pletla, aby využila čas.

Léto 1950 přineslo vlnu veder, která nemocným srdcím neprospívá. Antonie Nedošinská odjela do Poděbrad, kde se v minulosti léčila. Každé ráno seděla na lavičce před kolonádou, popíjela minerálku a dívala se na děti sbírající kaštany. Věděla, že její srdce už není spolehlivý partner.

17. července uprostřed tichého lázeňského večera její tep ustal. Bylo jí pětašedesát let. Pohřeb proběhl v rodinném kruhu, na hřbitov na Smíchově se sjely herecké kolegyně a sousedky z dětství.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Antonie_Nedo%C5%A1insk%C3%A1

https://www.bkovarikova.cz/texty/herci/antonie-nedosinska/

https://zena-in.cz/clanek/nejoblibenejsi-maminka-prvorepublikove-kinematografie

https://zenysro.cz/blogy/vypis-se-z-toho/17-7-1950-zemrela-antonie-nedosinska/

https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=4092:nedosinska-antonie&Itemid=111&lang=cs

https://www.csfd.cz/tvurce/1428-antonie-nedosinska/biografie/

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/antonie-nedosinska-herecka-konec-film-kariera.A200712_173915_lidicky_rik

https://casjenprome.cz/rubrika/inspirace/osudy/antonie-nedosinska-65-kila-navic-byla-vyhodou/