Sid Vicious a Nancy Spungen: Romeo a Julie pod vlivem punku a heroinu

„Moje holčička je mrtvá, mrtvá!“ Zoufalý křik se rozléhá chodbou hotelu Chelsea. Je ráno 12. října 1978 a personál právě vtrhl do pokoje číslo 100. V koupelně leží mladá žena, napůl sedí zkroucená pod umyvadlem, na bledém těle jen zakrvácené spodní prádlo.

Z břicha jí trčí rukojeť loveckého nože. Vedle ní se na dlaždičkách rozlévá temně rudá kaluž. V posteli v hlavním pokoji ještě před chvílí bezvládně ležel její přítel – vyhaslá punková hvězda Sid Vicious. Teď bloudí chodbou, otupělý po noční dávce drog, naráží do zdí a něco nesrozumitelného mumlá.

Když zahlédne příchozí, naplno se z něho vydere onen hrdelní křik zvířete zahnaného do kouta. „Moje holčička je mrtvá!“ opakuje mladík, zatímco hotelový personál nehybně zírá na hrůznou scénu.

Sid Vicious a Nancy Spungen – skandální milenecká dvojice z kapely Sex Pistols – právě naplnili temné prokletí svého destruktivního vztahu.

On bude naživu už jen pár měsíců. Ona je mrtvá. Zbydou po nich otázky, na které dodnes nikdo nezná odpověď. Tou největší zůstává: zabil Sid svou Nancy, nebo byl konec jejich punkové lásky daleko zamotanější?

Nancy Laura Spungen spatřila světlo světa 27. února 1958 ve Filadelfii. Rodiče, vysokoškoláci Deborah a Frank Spungenovi, se na své první dítě těšili, ale hned při porodu nastal chaos.

Pupeční šňůra omotaná kolem novorozencova krku holčičku málem udusila. Malá Nancy se narodila cyanotická, musela být několikrát resuscitována a lékaři u ní zjistili těžkou novorozeneckou žloutenku. Ihned ji odnesli od matky a bojovali o její život – krevní transfuzí se jim ho podařilo zachránit.

Nikdo tehdy netušil, jaké následky mohla chvilková ztráta kyslíku na mozku zanechat. Matka Deborah později spekulovala, že právě porodní trauma odstartovalo u Nancy celoživotní problémy. „Vím, že je normální, že děti pláčou. Ale Nancy křičela a křičela. Celé dny, celé noci, neustále jen křičela…“ vzpomínala vyčerpaná Deborah.

Zoufalství rodiny bylo tak velké, že pediatr tříměsíčnímu, nepřetržitě ječícímu miminku předepsal silný barbiturát na uklidnění. Z Nancy se tak stalo „dítě na práškách“ – závislá byla prakticky od prvních dní života. Už jako batole v sobě nosila nekonečný neklid a vztek.

Pozdější dětství proměnilo Nancy v nevyzpytatelnou dívku, které se bálo okolí i rodina. Rodiče Spungenovi sice postupně přivítali další dvě děti, syna Davida a dcerku Susan, ale soužití s Nancy připomínalo peklo.

Nejmladší Susan museli před nezvladatelnou starší sestrou dokonce zamykat. Během školních let Nancy střídala několik zařízení pro problémové děti – z každé školy ji vyloučili kvůli agresivním výpadům. Násilí nešetřila na spolužácích ani učitelích; svého psychologa jednou ohrožovala nůžkami.

Od útlého věku polykala koktejl léků: „uklidňováky, nakopáváky, všechno možné – metodou pokus-omyl do ní doktoři doslova cpali vše, co šlo“, popisovala matka hořce situaci, kdy psychiatrie 60. let tápala v léčbě dětských poruch.

V patnácti letech Nancy spáchala téměř úspěšnou sebevraždu – své oblíbené nůžky obrátila proti sobě a podřezala si žíly, na poslední chvíli byla zachráněna. Teprve po tomto incidentu lékaři konečně stanovili diagnózu: paranoidní schizofrenie kombinovaná s depresivní poruchou.

Nancy přesto nebyla hloupá. Naopak – v inteligenčních testech vycházela výjimečně dobře. Její bystrý mozek však vždy převálcovaly psychické problémy a drogy. Dokázala se dokonce dostat na univerzitu, ovšem studovala jen krátce: brzy ji vyhodili za distribuci narkotik. V sedmnácti letech se tvrdohlavá dívka rozhodla opustit rodný domov. Utekla do New Yorku za vidinou volnosti. Rodiče ani sourozenci ji už nikdy neuvidí živou.

V ulicích New Yorku se Nancy rychle zapojila do bující punkové subkultury. Živila se prostitucí, brala drogy a nechávala se vydržovat kýmkoli, kdo nabídl dávku nebo místo na večírku. Tou dobou propadla rockové hudbě – milovala kapely jako The Ramones, New York Dolls či Aerosmith.

Jako „groupie“ pronikala do blízkosti muzikantů, spala s různými členy kapel a netajila se tím. „Abyste mohla být groupie, musela jste být vysoká a hubená a mít módní oblečení… A pak přichází Nancy. Nesnaží se být roztomilá ani okouzlující… Měla hnědé vlasy a trochu nadváhu. V podstatě řekla: ‚Jo, jsem ***** a je mi to jedno.‘ Byla hlučná, škaredá, otravná,“ popsala fotografka Eileen Polk, která Nancy znala z newyorské scény. Nancy svým zjevem i chováním dráždila okolí, ale sama si z toho nic nedělala.

V roce 1976 se kvůli potížím s pasáky a drogovými dealery rozhodla opustit Ameriku. Využila známosti s muzikanty kapely The Heartbreakers a odletěla s nimi na turné do Anglie. Utekla tak před svými démony přes oceán – do kolébky punku, kterému vládla kapela Sex Pistols. V Londýně Nancy změnila image: obarvila si vlasy na peroxidovou blond, nosila silné černé linky, bílý makeup, rudou rtěnku a kožené oblečení.

Její stylizace do role „punkové královny“ byla možná trochu pozérská, ale účinná. V Anglii už byla plně závislá na heroinu, kterému podřídila všechno. Pohybovala se okolo kapely Sex Pistols a údajně si dělala zálusk na samotného frontmana Johnnyho Rottena (vlastním jménem Johna Lydon).

Ten o ni ale nestál – Nancy byla v očích hudebníků spíše otravný hmyz než múza. Nakonec se však seznámila s basákem kapely, nenápadným, leč výstředním mladíkem přezdívaným Sid Vicious. Sid, opojený vlastní slávou i drogami, se do ordinérní, věčně zfetované a někdy naprosto děsivé Američanky okamžitě bláznivě zamiloval.

Podle některých se Sid a Nancy potkali už v den jejího příletu do Londýna. Sid v tom viděl osudové znamení, zatímco sotva osmnáctileté Nancy to bylo jedno – hlavně když byl slavný a zajistil jí dostatek heroinu.

Ona byla jeho první a jediná láska; on pro ni byl jen další vstupenka do extáze, přesto si ho kupodivu oblíbila. Ukázala mu totiž, jak chutná heroin – v její zvrácené logice to byla projevovaná „laskavost“.

Sid droze okamžitě a naplno propadl. Jejich intenzivní svazek od počátku připomínal roztáčející se kolo osudu, které nemůže skončit dobře. Nikdo z nich netušil, jak brzy se to proroctví vyplní.

Zatímco Nancy byla Američanka z dobré filadelfské rodiny, Sid Vicious byl Angličan, vlastním jménem John Simon Ritchie. Narodil se 10. května 1957 v Londýně do podivně nefunkční rodiny.

Otec John byl voják, dokonce gardista u Buckinghamského paláce; matka Anne, původně také příslušnice ženijního vojska, měla bohémské sklony. Krátce po Sidově narození však otec z jeho života zmizel. Anne Ritchie se v náhlém popudu sbalila a s několikaměsíčním synkem odjela na Ibizu – snad čekala, že se k nim manžel připojí, snad chtěla začít nanovo.

Opak byl pravdou. Sidův otec rodinu opustil a Anne zůstala s malým dítětem sama v cizině. Aby přežila, začala na ostrově prodávat drogy turistům. Původně dobře situovaná žena se ocitla na dně. Nakonec se s Johnem vrátila do Anglie, kde se usadila ve čtvrti Hackney.

Sid vyrůstal bez stabilního zázemí. Jeho matka, popisovaná známými jako „podivínská hippie“, později čelila závislosti na heroinu stejně jako její syn.

Právě Anne Beverley (znovu provdaná) prý byla ta, kdo malému Sidovi poprvé dal ochutnat drogy – už ve třinácti letech mu měla sehnat jeho první dávky a o několik let později i osudnou heroinovou injekci.

Sid Ritchie dospíval jako neurvalý puberťák s destruktivními sklony a odporem k autoritám. Z domova utekl ještě v teenagerském věku. Toulal se po Londýně, potloukal se kolem King’s Road a nasával rodící se punkovou revoltu.

Ze školy odešel – v punku koneckonců nikdo formální vzdělání neřešil. Mnohem důležitější bylo „žít rychle a navostro“. Sid pil hektolitry alkoholu, užíval LSD, amfetaminy a prášky. Patřil ke klanu mladých výtržníků, kteří svým hárem, hadry i postojem provokovali měšťáckou společnost.

S jeho věčně rozcuchanými vlasy, zlořádským škle­bem a koženou bundou byl Sid dokonalým ztělesněním rebelantského hnutí. Není divu, že padl do oka Malcolmovi McLarenovi, manažerovi nové provokativní kapely Sex Pistols.

Sid Ritchie se sice nikdy pořádně nenaučil hrát na žádný nástroj, ale svým „xichtem punku“ (jak se mu začalo přezdívat) se proslavil dřív, než poprvé stoupl na pódium.

Přezdívku Sid dostal od kamaráda Johna Lydona – podle jeho křečka Sida, který mladého Ritchieho jednoho dne pokousal. Ironické příjmení „Vicious“ znamená v angličtině „zlý, zvrhlý, zvrácený“.

Mladičký Sid Vicious tak vystupoval takřka jako komiksová postava – jako karikatura všeho, čeho se konvenční společnost děsila. Krásný a nebezpečný, směšný a tragický zároveň. V únoru 1977 McLaren přijal sotva dvacetiletého Sida do kapely Sex Pistols jako nového baskytaristu.

Sid nahradil talentovanějšího, ale spořádanějšího Glenna Matlocka a kapela tím získala ikonickou tvář punku, po jaké toužila. „Jestliže Rotten je hlas punku, pak Vicious je jeho vzhled,“ zaznělo tehdy trefně v jednom hudebním magazínu.

Sid mezi Pistole dokonale zapadl. Ba co víc – svými průšvihy kapele přihrával publicitu a utužoval image chaosu a neúcty ke všemu, o jakou Sex Pistols usilovali. V létě 1977 šokovali Británii singlem „God Save the Queen“, v němž John Rotten označil královnu za člověka s „fašistickým režimem“.

Pistols tím pobouřili veřejnost a vysloužili si mimo jiné i fyzické útoky, ale Sidovi taková kontroverze imponovala. Na koncertech začal testovat, kam až může zajít. Publikum doslova bažilo po Sidových skandálech – přišlo se bavit tím, co zase vyvede.

A Sid nezklamal. Během vystoupení mlátil fanoušky železným řetězem, vlastní krví plival do prvních řad a rozbíjel lahve o hlavy všech, kdo se mu znelíbili. Sám sebe řezal žiletkou do hrudi, dokud nevyryl nápis „Gimme a fix“ („Dejte mi dávku!“).

Jedné fanynce v hledišti mrštil skleněnou láhev přímo do obličeje – dívka po útoku navždy přišla o oko. Sid Vicious řádil jako pominutý a fanoušci ho za to zbožňovali. Veřejnost byla zděšená. Média psala o „šíleném punkerovi Sidovi“ – a Sid si svou legendu nihilistického ztroskotance užíval.

Punková pohádka však netrvala dlouho. Sex Pistols vydali jediné řadové album Never Mind the Bollocks (1977) a odehráli jen pár desítek koncertů – pak přišel neodvratný pád. Uvnitř skupiny narůstaly spory, které gradovaly i kvůli Sidově přítelkyni.

Závislost Sida na heroinu i jeho toxický vztah s Nancy všem lezly krkem. Manažer McLaren zuřil: po několika evropských štacích se Nancy nechtěla od Sida hnout ani na krok a dělala kolem kapely jen problémy.

Před americkým turné v lednu 1978 dokonce ostatní muzikanti plánovali, že Nancy unesou: že někam Sida zamknou a ji násilím pošlou prvním letadlem pryč. Zní to bláznivě, ale situace byla neúnosná.

Všichni tušili, že Sid a Nancy míří do záhuby a mohou stáhnout ke dnu i kapelu. Kapele se nakonec podařilo Nancy zakázat účast na turné po USA. Jenže Sid bez ní byl jako tělo bez duše – a navíc v těžkém absťáku.

Americké turné Sex Pistols začalo 5. ledna 1978 a od počátku bylo jedno velké fiasko. Nancy zůstala v Londýně (na letišti ji k letadlu skutečně nepustili) a Sid „se úplně pomátl“. Všude chodil sjetý heroinem – navzdory snaze manažera nacpat mu alespoň metadon Sid pokaždé tvrdé drogy nějak sehnal.

Koncerty na Jihu USA se měnily v bitky s publikem a demolice sálů. Sid po fanoušcích řval homofobní urážky, nechal se vyprovokovat k násilnostem. V Dallasu bez varování rozbil baskytaru o hlavu provokatéra pod pódiem.

O pár dní později ho v San Antoniu trefila plechovka piva – Sid se sápal do publika po viníkovi, až sám upadl a pořezal se o vlastní nůž na botě. Ze scény odkulhal zbrocený krví, kterou po cestě vyšplíchal na nic netušící diváky v prvních řadách.

Jeden večer si na břicho žiletkou do krvácejícího masa vyřezal provokativní nápis, jindy se popral s členem ochranky. Policie byla v permanentní pohotovosti. Frontman Johnny Rotten už to nemohl vydržet. „Nemáte takový pocit, že jste byli podvedeni?“ pronesl teatrálně k publiku 14. ledna 1978 po skončení koncertu v San Franciscu, čímž nepřímo ohlásil konec kapely.

Sid Vicious v té chvíli nedokázal vnímat důsledky – byl na dně sil. Po rozpadu Sex Pistols bloumal zmateně po San Franciscu, prázdnýma očima civěl do zdi a neustále prý opakoval jediné: „Chci Nancy… kde je Nancy?“. Nakonec prorazil hlavou zeď hotelového pokoje, kde bydlel, a zhroutil se.

Drogy, únava a psychické vypětí vykonaly své. Spolucestující ho museli vynést do letadla – Sid byl zfetovaný tak, že nedokázal sám chodit. Na palubě přeletu ze San Francisca do New Yorku zkolaboval a upadl do bezvědomí. Sanitka ho odvezla do nemocnice v Queensu. Probral se až po několikahodinovém kómatu.

Lékaři nechápali, jak je vůbec naživu – v těle mu koloval Diazepam, metadon, LSD, alkohol a další látky v dávkách, které by spolehlivě zabily i statného muže. Sid Vicious však měl nepředstavitelnou toleranci. Otočil se na personál nemocnice a podepsal revers. Hned po probuzení žadonil, ať ho pustí: musel zpátky za Nancy.

Dvojice se tak znovu sešla – a ihned si šlehla další heroinovou dávku. Sid a Nancy společně odjeli na pár dní do Paříže, kde se Sid na naléhání McLarena pokusil nahrát několik sólových písní pro filmový projekt (The Great Rock ‚n‘ Roll Swindle).

Práce ale vázly, Sid byl „mimo provoz“ a Nancy nesnesla, když se jí Sid byť na hodinu vzdálil z dohledu. „Pamatuju si, že jsem se jednou vrátil do hotelu a všude byla krev,“ vyprávěl režisér Julien Temple. „Nancy si podřezala zápěstí, nafingovala sebevraždu, jen aby Sida potrestala za to, že ji nechal samotnou“.

Když to Sid uviděl, zpanikařil – nejprve Nancy vrazil pár facek, pak si vše vyčítal a utěšoval ji, až se usmířili. Byl to jejich běžný cyklus. Milovali se v rauši a v abstinenční křeči se nenáviděli – tloukli jeden druhého hlava nehlava, házeli po sobě cokoli, co měli po ruce.

Jakoby se chtěli navzájem zničit, jen aby se pak mohli v dalším opojném milování znovu „zachránit“. Nancy opakovaně vyhrožovala sebevraždou, kdykoli cítila, že ji Sid opouští – bodla se nůžkami, podřezala si ruce, jen aby viděl, čeho je schopná. Jejich láska byla jedno velké, děsivé „přetahování o smrt“.

Koncem léta 1978 už pro Sida a Nancy nebylo v Anglii ani v Evropě místo. Přátelé se k nim otočili zády, kapela neexistovala. Společně se vrátili do New Yorku – do města, kde jejich příběh měl skončit. Ubytovali se v proslulém bohémském hotelu Chelsea na Manhattanu.

Pod falešnými jmény „pan a paní Ritchieovi“ si pronajali pokoj číslo 100. Chelsea Hotel byl zvyklý na lecjaké hosty – bydleli tam Bob Dylan, Iggy Pop, Janis Joplin či Andy Warhol.

Zaměstnance už nepřekvapil žádný večírek, žádný hluk ani výstřednost. Ale co v následujících týdnech předváděl Sid Vicious s Nancy Spungen, to přesahovalo i nejdivočejší legendy hotelu.

Sid a Nancy dva měsíce prakticky nevycházeli z hotelového pokoje. Celé dny a noci trávili v posteli, apaticky zírali na televizní šum nebo jen do prázdna. Jejich svět se smrskl na čtyři stěny – byl špinavý, prolezlý drogami a zoufalstvím.

Sem tam se u nich zastavili „známí“ – většinou další feťáci, dealery nevyjímaje. V pokoji 100 se konal jeden velký drogový večírek: dveře se netrhly, střídaly se desítky pochybných návštěvníků.

Na opraných prostěradlech se válely stříkačky, nedojedené jídlo a odpadky; vzduch byl prosycen cigaretovým dýmem a potem. Pokojské odmítaly uklízet – bály se tam vůbec vstoupit. Ze slavného hotelu se stal squat s cejchem pekla. Hotelovému vedení docházela trpělivost.

Držet pod střechou tak skandální dvojici se stá­va­lo neúnosným, přestože Sid řádně platil nájem (dodnes se neví, z jakých peněz – spekulovalo se dokonce o tajných podporovatelích z hudební branže). Když Nancy volala domů, nikdy se nezmínila, v jak otřesném prostředí žijí – matce Deborah jen opakovaně brečela do telefonu, že chtějí se Sidem „jít abstinovat“, a škemrala o peníze.

Deborah Spungen nakonec zoufale souhlasila, že přijede dceři pomoct. Když za ní ale dorazila do New Yorku, Nancy ji odmítla pustit na pokoj. Možná se styděla, možná se bála – věděla, že by matka tu zkaženou, páchnoucí jámu nevydržela a zavolala by policii nebo záchranku.

Koncem září 1978 se hoteliér rozhodl: ti dva musí pryč. Jenže dřív, než stačil Sida a Nancy oficiálně vystěhovat, stalo se něco, co s odstupem času všichni tak trochu čekali. Že jeden z nich, případně oba naráz, prostě zemřou.

Životní styl Sidovy a Nancyiny drogové romance k tomu neodvratně spěl. Paradoxně však nešlo o smrt předávkováním, jak by se nabízelo. Osud si připravil mnohem krutější finále.

V osudnou noc z 11. na 12. října 1978 uspořádali Sid a Nancy v hotelu Chelsea svůj poslední večírek. Poko­jem č. 100 prošla spousta lidí, mnozí zůstali do časných ranních hodin – jejich jména se později zjišťovala jen obtížně. Sid Vicious byl od začátku úplně mimo.

Během noci do sebe nasypal přes třicet tablet Tuinalu, silného barbiturátu na spaní. Taková dávka by běžného člověka spolehlivě zabila, Sida však uvedla jen do hlubokého několikahodinového bezvědomí. Sid se okolo třetí ráno zhroutil na postel a až do rána o sobě nevěděl.

Nancy byla vzhůru. Nejspíš popíjela pivo – všude se později našly prázdné lahve a plechovky. Kolem půl třetí ráno Nancy poslala známého dealer­ského poskoka jménem Rockets Redglare, aby sehnal Dilaudid, opioidní lék proti bolesti.

Redglare byl jedním z „ochránců“ a dodavatelů drog, kteří se kolem Sidova doprovodu motali. Odešel z hotelu někdy kolem čtvrté ranní; tvrdil, že pak zamířil rovnou domů. Nancy a Sid zůstali v pokoji sami.

Krátce poté se hotelovými chodbami rozlehly zvláštní zvuky. Kolem půl osmé ráno slyšelo několik ubytovaných hostů z po­ko­je 100 tlumené ženské sténání. Nikdo to však nechtěl řešit – mysleli si, že tam po další prohýřené noci zase někdo souloží, jak bylo u Sida a Nancy obvyklé.

Stenání pak utichlo. Kolem desáté dopoledne zazvonil na recepci telefon. Hlas volajícího byl zmatený a tichý, recepční mu nejprve nerozuměl ani slovo. Až po chvíli pochopil, že volá Sid Vicious, něco blekotá a dožaduje se pomoci. Recepční však neměl náladu s věčně zfetovaným hostem ztrácet čas. Zavěsil.

Teprve když mu to nedalo a uvědomil si, že v tom zastřeném mumlání zaznělo zoufalství, se rozhodl jednat. Necelou hodinu před polednem 12. října 1978 odemkl personál hotelu klíčem pokoj 100 – a objevil Nancyinu mrtvolu v kaluži krve na podlaze.

Nancy Spungenové bylo pouhých dvacet let. Utrpěla bodnou ránu do břicha, rána zasáhla důležitou tepnu a Nancy během několika minut vykrvácela. Vedle těla ležel nůž typu Jaguar K-11 – Sidův oblíbený lovecký nůž, který prý koupil kdysi jako dárek pro Nancy.

Sid sám byl nalezen, jak v pokoji zmateně pobíhá sem a tam. Byl bledý jako stěna a duchem nepřítomný. Když spatřil přivolané zaměstnance hotelu, „začal strašně řvát: ‘Moje holčička je mrtvá, mrtvá!’“. Všichni měli okamžitě jasno: Sid Vicious zabil svou přítelkyni. Přivolaní policisté mladíka na místě zadrželi a odvedli v poutech.

Sid Vicious byl odpoledne 12. října 1978 obviněn z vraždy druhého stupně a převezen na okrsek třetího oddělení NYPD. Policejní protokol uvádí, že hlášení o bodné události nahlásil v 11:00 přímo John Ritchie (Sidovým pravým jménem) – z toho důvodu se zprvu neuvažovalo o žádném dalším pachateli.

Sid na stanici zprvu mluvil zmateně a plácal páté přes deváté. Nebyl schopen souvislé věty – střídal výbuchy pláče, apatie a náhlého vzteku. Jako by ani nevnímal realitu. Byl stále pod vlivem drog.

Až po pár hodinách se dechově stabilizoval, dostal vodu a cigaretu. Policisté začali skládat mozaiku posledních událostí. Sid střídavě prosil strážníky, ať ho taky zabijí, a jindy zase tvrdil, že se s Nancy té noci pohádali, zmlátili se navzájem a šli spát.

Zpočátku tvrdil, že si nic nepamatuje – prý se probudil až ráno a našel Nancy v koupelně, ještě dýchala. Sid ji v panice nechal ležet a odběhl si na ulici sehnat další dávku metadonu na uklidnění absťáku.

Když se vrátil na hotel, Nancy už nedýchala. Proč jí tedy hned nezavolal pomoc? vyptávali se ho vyšetřovatelé. „Ou… protože jsem zvíře,“ odvětil Sid klidně. V tu chvíli jako by mu došlo, v jak bezvýchodné situaci se ocitl. Na policii byl skleslý jako zombie, pohlcen lítostí i hrůzou.

Sgt. Thomas Kilroy z newyorské kriminálky, který Vicio­use zatýkal, později potvrdil, že Sid během prvotního výslechu něco jako doznání skutečně pronesl. Údajně utrousil: „Udělal jsem to, protože jsem špinavej pes,“ když se sám sebe nahlas ptal, proč Nancy opustil v nejhorší chvíli.

Nebylo však jasné, zda tím myslel samotnou vraždu, nebo to, že ji nechal vykrvácet bez pomoci. Při dalším výslechu Sid najednou přišel s částečným přiznáním: „Bodl jsem ji, ale nechtěl jsem ji zabít. Miloval jsem ji, ale sr*la mě. Udělal jsem to, protože jsem špinavej pes.“ Tato slova kriminalisté brali jako doznání viny – Sid Vicious tedy putoval do cely pro obviněné z vraždy.

Ještě během prvních dní vyšetřování se objevily nečekané indicie, že všechno mohlo být jinak. Pitva stanovila čas Nancyiny smrti mezi 5:00 a 9:00 ráno. Pokud Sid v tom rozmezí ležel v kómatu (jak potvrdili svědci, kteří ho v noci viděli zfetovaného v posteli), nebyl by fyzicky schopný vraždit.

Navíc se zjistilo, že z pokoje zmizlo v přepočtu asi 24 000 dolarů v hotovosti, které měl Sid údajně v New Yorku schované jako honorář za svou hudbu. Nabízela se varianta, že vrah mohl být třetí osoba – někdo z návštěvníků večírku, kdo se pokusil Nancy okrást o Sidovy peníze.

Sid té verzi naprosto věřil. Uvedl, že Nancy v noci několikrát brebentila něco o jakýchsi „dolarových papírech“, které objevil dealer, a že ho přistihla při krádeži. Ani Sid, ani nikdo z přítomných však žádné peníze neviděl – nebyl důkaz.

Policie na verzi o vetřelci hleděla skepticky. Až mnohem později se přihlásilo několik pamětníků, kteří naznačili, že pachatelem mohl být zmíněný Rockets Redglare – Sidův pro­blé­mo­vý známý, jenž byl v hotelu oné noci spatřen.

Podle spisovatele Phila Strongmana Redglare v newyorském klubu CBGB přímo chvástal, že Nancy zabil a Sidovi sebral peníze i drogy. Redglare sám všechna obvinění odmítal. Už se ho ale nikdo nezeptá – zemřel v roce 2001 na cirhózu jater.

Zřejmě nejbizarnější teorií, která se objevila, byla ta o „sebevraždě omylem“. Sid a Nancy často mluvili o tom, že skončí společně – jejich nihilistická fascinace smrtí byla veřejným tajemstvím. Po čase tedy vyšetřovatelé připustili, že mohlo jít o součást mileneckého paktu: Nancy se mohla pobodat sama, aby Sidovi „ukázala“, že opravdu umře, když ji někdy opustí.

Možná čekala, že ji vyděšený Sid začne hrdinsky zachraňovat a jejich zvrácená láska to posílí. Tentokrát by to však přehnala – a vykrvácela dřív, než Sid vůbec procitl. „Taková Nancy skutečně byla a mohlo se to stát. Ale nikdy se to neprokázalo,“ poznamenal k tomu cynicky jeden z detektivů.

Pravdou zůstává, že Sid si nic nepamatoval. Soudní znalec později zdůraznil, že pokud měl v sobě tolik Tuinalu, byl „stěží s to se vůbec hýbat“, natož ubodat člověka – prý byl zázrak, že v takovém stavu ještě žil. Otázka stíhala otázku a mladík se sám zaplétal do svých výpovědí.

Při dalším pobytu na svobodě se bohužel neměl šanci očistit – stačil zase „vyvést hloupost“. Na podmínku propuštěný Sid Vicious 5. prosince 1978 napadl skleněnou lahví muže na rockovém večírku (jednalo se o Todda Smitha, bratra zpěvačky Patti Smith). Muže málem zabil.

Sid byl ihned zatčen za těžké ublížení na zdraví a putoval do věznice Rikers Island. Překvapivě i tentokrát dosáhl propuštění na kauci – a znovu mu prošlo to, co by jiný nepřežil. Během vazby musel podstoupit léčebnou detoxikaci, takže koncem ledna 1979 byl možná poprvé po dlouhých letech úplně „čistý“.

Sid Vicious byl na konci sil. Jeho milovaná Nancy byla po smrti, jeho život postrádal smysl. Z výšin idolizované rockové hvězdy se propadl do nejhlubší beznaděje. Pokaždé, když se probral z drogového omámení, dostihla ho mrazivá vzpomínka na zakrvácenou koupelnu hotelu Chelsea. Chtěl zemřít – jak sám přiznal, „pod zemí“ by mu bylo nejlépe.

1. února 1979 byl Sid Vicious propuštěn z Rikers Island poté, co dokončil detoxikační program. Doslova sotva opustil vězeňskou bránu, sháněl heroin. Někteří známí měli rozum a nic mu nedali, jiným to bylo jedno. Nakonec Sid přece jen sehnal svou obvyklou směs – pár tabletek, nějaký ten heroin a amfetaminy.

V té době si také našel novou dívku – mladou Michelle Robinson, se kterou se poznal během soudních řízení. Právě Michelle pořádala v noci z 1. na 2. února 1979 menší večírek na počest Sidova propuštění na svobodě. Dorazilo pár přátel a také Sidova matka Anne, která se k synovi po léta vždy ochotně přidala, ať se jednalo o jakkoli zhoubnou kratochvíli.

Kolem třetí hodiny ráno si Sid v kuchyni apartmánu připravil svou poslední dávku heroinu. Píchl si a krátce nato upadl do hlubokého bezvědomí. Na pohled to vypadalo jako běžné předávkování – Sid toho večera po dlouhé abstinenci zkrátka neodhadl dávku.

Jenže příběh Sida Vicio­use a Nancy Spungenové by nemohl skončit bez další dramatické zápletky. A tak se okamžitě vyrojily spekulace: co když to nebyla nehoda, ale promyšlená sebevražda? Vždyť Sid měl dávno v úmyslu „dodržet svou část dohody“ a odejít za Nancy. A co hůř – co když dokonce k tomu poslednímu kroku dostal od někoho pomocnou ruku?

Nabízela se jediná osoba: Sidova matka Anne Beverley. Bývalá hippie, z níž se časem stala zkušená dealerka, mohla synovi obstarat mimořádně čistý heroin, na který po detoxu neměl toleranci. Podle přátel byla Anne natolik „úspěšná“ ve shánění drog, že kdyby chtěla syna milosrdně „vysvobodit“ ze života, dokázala by to.

Ostatně to prý byla právě ona, kdo Sidovi sehnal onu silnou dávku, již pak neodhad. Policie později možnost úmyslu vyšetřovala, ale nepotvrdila ji. Zkrátka – Sid Vicious v jednadvaceti letech zemřel na předávkování heroinem. A s ním zemřela i poslední naděje na objasnění Nancyiny vraždy. Případ Nancy Spungenové byl zastaven a odložen – hlavní podezřelý se stal obětí a nikdo další oficiálně neexistoval.

Smrt mladého punkového páru vyvolala obrovský mediální ohlas. Z Nancy Spungenové, do té doby spíše nenáviděné „zlatokopky“, se rázem stala tragická rocková hrdinka a mučednice – zájem o její příběh po její smrti paradoxně ještě vzrostl.

Když zemřel i Sid, reportéři doslova tábořili před domy pozůstalých obou rodin. Jejich tváře plnily titulní strany novin. Sid Vicious a Nancy Spungen byli v jediné zimní noci povýšeni do legend popkultury – jako zvrácená variace na Romea a Julii, rocková dvojice milenců spojených v životě i ve smrti.

V průběhu let se případ Nancy Spungenové několikrát znovu otevřel a zase uzavřel. Naposledy v roce 2014. Tehdy se objevil celý tým soukromých vyšetřovatelů, kteří s pomocí moderních metod analyzovali důkazy ze 70. let. Výsledky nepotěšily nikoho – snad s výjimkou těch, kdo věřili v Sidovu nevinu.

Sid Vicious a Nancy Spungen – tragická milenecká dvojice, jejíž jména zůstávají navždy nerozlučně spojena. Milovali se bez zábran a beze strachu, jako by opravdu neměli žádnou budoucnost. A snad ani neměli.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Sid_Vicious

https://en.wikipedia.org/wiki/Nancy_Spungen

https://allthatsinteresting.com/nancy-spungen

https://musicserver.cz/clanek/45401/sid-vicious-byl-v-soudnim-sporu-kvuli-vrazde-nancy-spungen-podporovan-mickem-jaggerem/

https://refresher.cz/37044-Sid-Vicious-ze-Sex-Pistols-mel-jen-dve-lasky-blondynku-Nancy-a-heroin-Tu-prvni-udajne-zavrazdil-a-druhe-dobrovolne-podlehl

https://www.independent.co.uk/news/uk/crime/who-killed-nancy-not-sid-says-author-73043.html

https://www.independent.co.uk/arts-entertainment/music/features/sid-vicious-40th-anniversary-sex-pistols-nancy-spungen-murder-heroin-john-lydon-malcolm-mclaren-a8757761.html

https://www.theguardian.com/music/2013/oct/09/from-rocks-backpages-talk-talk-sid-vicious-nancy-spungen

https://www.biography.com/crime/sid-vicious-nancy-spungen-love-murder

https://www.biography.com/musicians/sid-vicious

https://medium.seznam.cz/clanek/petra-pavlickova-sid-vicious-a-nancy-spungen-punkova-lovestory-s-tragickym-koncem-47993

https://faroutmagazine.co.uk/john-lydon-feels-responsibility-death-sid-vicious/

https://www.eonline.com/news/1308442/the-jaw-dropping-story-behind-sid-and-nancy-punk-rocks-most-tragic-romance

https://www.bardachreports.com/another-break-for-sid

https://archive.org/details/andidontwanttol000spun

https://www.play.cz/rozhledna/kdo-zabil-nancy-novy-film-o-sidovi-viciousovi-ocistuje-jmeno-punkove-legendy/

https://listverse.com/2021/02/17/top-10-disturbing-facts-about-sid-nancys-doomed-relationship/

https://archives.law.virginia.edu/dengrove/writeup/sex-pistols-sid-vicious-trial-murder-girlfriend