Smrtící bonbony z Bradfordu: hamižnost výrobce stála dvacet mrtvých a nikdo nebyl potrestán.

Bylo brzy ráno posledního říjnového dne roku 1858. Mark Burran se chvěl, když konečky prstů pohladil tvář pětiletého synka. Ještě včera večer byla rozpálená horečkou a teď pod dlaní cítil jen ledový klid. O pár kroků dál leželo nehybné tělíčko jeho tříletého bratra.

Dva malé chlapce našel otec nad ránem bez známek života. Před očima se mu hroutil svět. Nechápal, jak mohly jeho zdravé děti během jediné noci zemřít. Ve vzduchu pokoje pořád slabě voněla máta – sladký dozvuk včerejšího pamlsku, který jim koupil na tržišti. Mohla tahle drobná radost způsobit tak nevýslovné neštěstí?

Na sklonku října 1858 zachvátila Bradford podivná vlna náhlých úmrtí. Byla to doba epidemií, a tak lékaři zpočátku přičítali první případy choleře. Během noci ale přibývalo dalších a dalších nemocných po celém městě. Lidé zvraceli, svíjeli se v křečích a trpěli prudkými bolestmi břicha.

Do ulic byli povoláni doktoři i policie. K jedné z prvních tragédií došlo v domě rodiny Burranových na Jowett Street. Mark Burran klečel na podlaze vedle postelí svých dvou synů, kteří zemřeli v rozmezí několika hodin.

V koutě pokoje ležel pomačkaný papírový sáček od cukrovinek. Když zdrcený otec policistům popisoval včerejší den, postupně v něm klíčilo děsivé podezření. Mátové bonbóny. To jediné spojovalo všechny nešťastníky, které lékaři od noci ošetřovali.

I Mark Burran si vzpomněl, že jeho synové si večer pochutnávali na černo-bílých mátových bonbonech, které jim koupil na trhu. Aby své tušení potvrdil, sáhl do sáčku a sám ještě před příchodem policie dva bonbóny snědl. Do několika minut se mu udělalo nevolno – stejné příznaky, jaké viděl u svých dětí.

Když to Burran policistům sdělil, rázem do sebe začaly zapadat dílky hrůzné skládačky. Všichni postižení měli společné to, že ochutnali onen druh mátových cukrovinek. Policejní konstábl okamžitě vyrazil hledat pouličního prodavače, u kterého Burran sladkosti koupil.

Na tržišti Green Market v srdci Bradfordu se dal takový stánek snadno najít – vedl ho William Hardaker, místními přezdívaný Humbug Billy. Policie Hardakera nalezla záhy, ale v žalostném stavu. Ležel doma, svíjel se v bolestech a zvracel.

Ukázalo se, že i on sám včera pár bonbónů ze své várky ochutnal a teď trpí stejnou otrávenou nemocí jako jeho zákazníci. Na otázky strážníků nedokázal zpočátku odpovídat – nevěděl, co se stalo. Když se konečně vzpamatoval, zoufale ukázal prstem výš po obchodním řetězci. Smrtící bonbóny prý sám nevyráběl, jen je koupil ve velkém od místního cukrářského velkoobchodníka. Jmenoval se Joseph Neal.

Zatímco se v ulicích šířila panika, příčina pomalu vycházela najevo. Joseph Neal patřil k mnoha výrobcům té doby, kteří se snažili ušetřit na drahých surovinách. V polovině 19. století byla cena cukru vysoká a z cukrovinek dělala luxusní zboží. Británie sice dovážela třtinový cukr z Karibiku, ale obchod byl zatížen vysokými daněmi a maržemi překupníků.

Cukru se tehdy přezdíval „bílé zlato“ – byl skoro tak cenný, že se zamykal do trezorů. Pro chudší vrstvy se proto sladkosti často falšovaly levnější náhražkou. Cukráři běžně část cukru v receptu nahradili sypkým plnidlem přezdívaným daft (nebo také multum či stuff).

Pod těmito nevinnými názvy se ukrývala směs sádry, drceného vápence a dalších levných prášků. Sádra místo cukru – nebylo to sice chutné, ale považovalo se to za neškodné. Ve viktoriánské Anglii nebylo podobné šizení potravin žádnou novinkou. Od nepaměti pekaři nastavovali mouku křídou a mlékaři ředili mléko vodou.

Ve 40. a 50. letech 19. století ale zacházelo šizení potravin stále dál a začalo ohrožovat zdraví. Do chleba se přidával kamenec a hlína, do bonbónů jedovatá barviva s obsahem olova či mědi. Dokonce vycházel populární spisek Death in the Pot („Smrt v hrnci“), který varoval veřejnost před všudypřítomnými jedy v jídle.

Jenže zákony pořád zaostávaly a obchodníci s potravinami si dělali, co chtěli. Cukrovinky byly obzvlášť zranitelné – děti lákala pestrobarevná veselost sladkostí, ale nikdo netušil, co se skrývá uvnitř.

Joseph Neal nebyl výjimka. Jeho recept na mátové bonbóny počítal s tím, že část drahého cukru nahradí daftem, tedy sádrovým práškem. Taková praxe byla tehdy legální a rozšířená. Honba za ziskem zaslepila výrobce natolik, že je ani nenapadlo přemýšlet o rizicích.

Neal běžně nakupoval sádrovou náhražku u místního lékárníka v nedalekém městečku Shipley. Když mu na konci října 1858 došly zásoby, poslal svého mladého asistenta, jednadvacetiletého Jamese Archera, aby obstaral další pytel „bílého prášku“.

James Archer dorazil 28. října do lékárny Charlese Hodgsona na Baildon Bridge v Shipley s jasným úkolem: koupit dvanáct liber daftu. Jenže všechno se proti němu spiklo. Lékárník Hodgson ležel doma s horečkou a obchod místo něj vedl jeho pomocník, teprve dvacetiletý učeň William Goddard.

Ten v krámě pracoval teprve pár týdnů a doufal, že ho Hodgson časem vezme do učení natrvalo. Když Archer požadoval sádrový prášek, Goddard znervózněl – o pančování potravin toho moc nevěděl a nechtěl udělat chybu. Zprvu se zdráhal mu zboží vydat. Dokonce zašel za ležícím Hodgsonem domů pro radu. Zřejmě tušil, že prodávat takové náhražky cukrářům není úplně košer.

Hodgson Goddarda důrazně instruoval, aby zástupci cukráře nic nevydával a požádal ho, ať přijdou později, až bude zdravý a zase v práci. Archer ale odmítl odejít s prázdnou – Neal naléhal, že bonbóny musí mít hotové co nejdřív. Po naléhání zákazníka Hodgson nakonec neochotně souhlasil. Z postele Goddardovi popsal, kde daft najde: „Nahoře v podkroví, v rohu místnosti, je velká dřevěná káď s bílým práškem.“

Mladík pospíchal zpátky do obchodu a zamířil do potemnělé půdy. V koutě tam stály dvě velké otevřené kádě vedle sebe. Obě plné stejného bílého prášku. Osudová záměna na sebe nenechala čekat. William Goddard sáhl do nesprávné nádoby – a ani v nejhorším snu by ho nenapadlo, že místo neškodné sádry nabírá do pytle čistý arsenik.

Dvanáct liber práškového oxidu arsenitého (arseniku) předal Goddard nic netušícímu Archerovi. Ten se s těžkým balíkem vrátil do Bradfordu za šéfem. Josephu Nealovi ani jeho zaměstnanci nenapadlo, jakou tragédii právě přinesli do své dílny. Arsenik byl ve viktoriánské Anglii běžně dostupný jed – prodával se volně jako prostředek na hubení krys a hmyzu.

V lékárnách stával často hned vedle jiných chemikálií. Oba prášky, sádra i arsenik, vypadaly téměř identicky: jemný bílý prach bez zápachu. Goddard netušil, že káď, ze které nabral, byla označena jako jedovatý arsenik pouze zespodu, na dně nádoby. Cedulka nebyla vidět a jediný člověk, který o nebezpečí věděl – lékárník Hodgson – u toho nebyl. Nikdo si proto ničeho nevšiml.

Ve velkoobchodě v Bradfordu zatím James Appleton, zkušený cukrářský mistr zaměstnaný u Neala, začal míchat těsto na bonbóny. Do kotle vsypal obrovskou dávku bílého prášku, o němž si myslel, že je to sádrové plnidlo. Arsenik se beze zbytku rozpustil v sirupové hmotě.

Appleton pak přidal cukr, arabskou gumu, mátový olej a přivedl směs k varu. Výroba pokračovala jako obvykle – jen s jedním znepokojivým rozdílem. Appleton si povšiml, že hmota je tentokrát mnohem hladší a tekutější než obvykle. Neal zaregistroval i nezvykle tmavší odstín hotových bonbónů. Oba muži nad tím pokrčili rameny. Appletonovi se brzy udělalo nevolno; začal zvracet přímo u kotle.

Arsenik je silný jed i při pouhém vdechování výparů a Appleton ho nadýchal víc než dost. On i jeho šéf to však přičítali obyčejné viróze. Appleton si otřel ústa a pokračoval v práci, aby zakázku dokončil včas. Neal mezitím zkusil ochutnat několik kousků, jestli se povedly. Krátce poté pocítil palčivou bolest břicha, ale ani jemu se jed nespojil s cukrovím, které právě políbil jazykem.

Celkem vyrobili kolem čtyřiceti liber (asi 18 kilogramů) peprmintových bonbónů – měly černobílé proužky a vypadaly téměř stejně jako obvykle, jen o tón tmavší. Druhý den ráno, v sobotu 30. října, si pro hotovou várku přijel prodavač Hardaker. Také jemu neušlo, že tentokrát jsou cukrovinky nějaké jiné.

Barva byla mírně došeda a cukrovinky nebyly tak lesklé. Hardaker zbystřil, ale spíš z obchodních důvodů – obával se, že zákazníkům se méně povedená várka nebude líbit. Začal si u Neala stěžovat na kvalitu a usmlouval slevu.

Namísto běžné ceny osm pencí za libru zboží mu Neal snížil cenu na sedm a půl pence. Hardaker tak ušetřil půl penny na libře bonbónů. Předal Nealovi peníze, naložil pytle cukrovinek na vůz a odjel na tržiště. Nikdo z nich netušil, že ta půlpenny sleva stála lidské životy.

Hardakerův stánek na Green Marketu praskal toho dne ve švech. Byla sobota, lidé po výplatě mířili na trh nakoupit dobroty pro rodiny. Humbug Billy jim nabízel „výhodné“ mátové bonbóny – možná i vysvětloval, že jsou dnes trochu levnější, protože se nepovedly barvou.

Některým zákazníkům prý přišly bonbony nahořklé, ale sladká chuť máty dočasně maskovala blížící se hrozbu. Hardaker sám během odpoledne pár kousků snědl, aby zahnal chuť na sladké. K večeru se mu udělalo nevolno. Dostala ho prudká bolest břicha a začal zvracet. Netušil, že právě pozřel smrtelnou dávku jedu.

Otrava arsenikem se projevuje rychle – Hardaker proto raději přenechal prodej svému pomocníkovi a odebral se domů lehnout si. Stánek nechal otevřený do půl dvanácté v noci. Za ten den se prodalo asi pět liber cukrovinek, tedy zhruba tisíc bonbónů putovalo do kapes bradfordských dělníků, žen a dětí.

Každý z nich v sobě nesl dost arseniku na usmrcení dvou dospělých lidí. Na rušné tržnici se však zavíralo s úsměvy – netušili, že si právě odnesli domů jedovatý suvenýr. Bradford se pomalu ukládal ke spánku, zatímco jed začal tiše účinkovat v tělech nic netušících obětí.

První oběti zemřely ještě během noci ze soboty na neděli. Brzy nad ránem vydechl naposled devítiletý chlapec Elijah Wright. O pár hodin později čtrnáctiletý Joseph Scott, kterého otec nestihl dopravit k lékaři včas. Do nedělního rána se v různých čtvrtích města objevilo několik mrtvých a desítky lidí s těžkou nevolností.

Zpočátku se lékaři domnívali, že město zachvátilo infekční onemocnění – symptomy prudkého zvracení, průjmu a křečí připomínaly choleru, která v té době v Anglii řádila. Jenže počet případů narůstal příliš rychle a zdánlivě nahodile. V nemocnicích i v domech pacientů panoval chaos.

Až odpoledne 31. října se začaly spojovat nitky dohromady. Doktor John Henry Bell, který ošetřoval několik pacientů v ulici Jowett Street, si všiml, že všichni postižení – dospělí i děti – jedli den předtím mátové cukrovinky z tržiště. Okamžitě uvědomil policii. Ta už měla od Marka Burrana stejnou informaci, a navíc v rukou poloprázdný sáček bonbónů od Hardakera.

Jeden z konstáblů vyrazil přímo k Hardakerovi domů a našel ho, jak zápasí se stejnými příznaky otravy. Hardaker přes bolesti potvrdil, že včera prodal takřka celou zásobu – přibližně tisíc kusů – těchto mátových sladkostí. Bylo jasné, že v oběhu je smrtící náklad.

Bradfordská policie spolu s městskými úředníky zahájila zoufalý noční závod o životy. Už v neděli večer, 31. října, rozeslal policejní šéf William Leverett do ulic hlídky s varováním. Strážní vyzváněli zvonci na nárožích a volali do oken domů: „Nejezte ty bonbóny, jsou otrávené!“

Obcházeli hospody a nálevny, kde upozorňovali obecenstvo, aby se vyvarovalo mátových bonbonů. Krátce před půlnocí byli probuzeni ze spánku obyvatelé snad všech ulic. Městem se rozléhal zvuk zvonků a naléhavý křik posla špatných zpráv. Úřady nechaly přes noc také vytisknout a rozvěsit plakáty s oficiálním varováním.

Městské zdi se pokryly výstražnými plakáty, které informovaly občany o jedovatých cukrovinkách. Tato horečnatá akce pravděpodobně zachránila nespočet životů – mnozí lidé už měli bonbóny doma a chystali se je s rodinami sníst až v neděli nebo v následujících dnech. Díky včasnému varování je vyhodili. Přišlo však příliš pozdě pro sedm dospělých a třináct dětí, kteří v důsledku otravy zemřeli ještě před rozedněním. Nejmladší oběti bylo pouhých 17 měsíců.

V pondělí 1. listopadu ráno už celý Bradford věděl, jaké nebezpečí se skrývalo v obyčejném cukroví. Úřady nechaly sepsat seznam všech těžce nemocných a zemřelých. Místní noviny Bradford Observer otiskly zdrcující zprávu o „nejstrašnější pohromě, jaká kdy okres postihla… která zasévá utrpení, smutek a bědování do nesčetných rodin“.

Oficiální bilance se zastavila u dvaceti mrtvých (z toho víc než polovina byly děti) a necelých dvou stovek přiotrávených. Ve skutečnosti možná obětí bylo více – někteří lidé totiž dovezli bonbony i příbuzným mimo Bradford, a tamní lékaři pak léčili záhadné otravy, aniž tušili jejich souvislost.

Po odhalení zdroje bylo jasné, že nejde o úmyslný zločin, ale o otřesný řetězec lidského selhání. Policie vyslechla Hardakera, Neala i mladého Goddarda. Všechny tři muže následně zatkla a obvinila z neúmyslného zabití z nedbalosti. Veřejnost volala po spravedlnosti – tragédie vyvolala obrovské pobouření v celé zemi.

Případ zamířil ke soudu v prosinci 1858 a novináři ho sledovali s pozorností. Jenže právní rámec byl tehdy neúprosný: žádný zákon vlastně nebyl přímo porušen. Soudce na tribunálu v Yorku vyslechl fakta a došel k závěru, že to byla nešťastná náhoda. Joseph Neal sice používal ošidné praktiky, ale prodával náhražku cukru legálně – sádra nebyla zakázaná.

William Goddard jen poslechl příkaz zaměstnavatele a spletl si barely, což se dalo těžko kvalifikovat jako zločin. A lékárník Charles Hodgson? Ten svého učně varoval, ať obchod neprovádí, a sám arsenik nevydal – byť jeho nedbalost při skladování jedu byla zjevná. Porota byla nakonec instruována, že pro uznání viny není dost podkladů. Všichni tři obžalovaní byli osvobozeni. Nikdo nebyl za smrt dvaceti obyvatel Bradfordu potrestán.

Mnozí tuhle zprávu přijali s hořkostí. V novinách se objevily rozhořčené komentáře: Kdyby prý Joseph Neal poctivě míchal do bonbónů jen cukr, k žádné otravě by nedošlo. Veřejnost začala tlačit na politiky, aby zajistili, že se nic podobného už nebude opakovat.

Událost navíc poukázala i na nutnost lépe kontrolovat jedy v oběhu. Hardaker, Hodgson i Neal sice vyvázli bez trestu, ale stín viny je provázel dál. William Hardaker se po zotavení z vlastní otravy vrátil ke svému stánku na tržišti – potřeboval se opět živit.

Mnozí zákazníci se mu však začali vyhýbat a říkali, že má ruce od krve, třebaže on sám byl obětí špatné série náhod. Marku Burranovi a dalším rodičům, kteří přišli o děti, se nedostalo žádného zadostiučinění. Nezbylo než tiše oplakávat ztráty.

Bradfordská tragédie v roce 1858 otřásla viktoriánskou společností a stala se odstrašujícím symbolem důsledků potravinářského šizení. Ještě v následujícím roce parlament narychlo přijal první Zákon o falšování potravin a nápojů (1860). Byl to krok správným směrem – zakázal prodávat potraviny se škodlivými příměsmi a také klamavé vydávání pančovaných výrobků za čisté. Jenže zákon měl slabé zuby.

Postihy byly směšně nízké (pokuta maximálně pět liber) a vymáhání vágních ustanovení v praxi pokulhávalo. Skutečnou změnu přinesla až další léta. Otravné cukrovinky z Bradfordu naštěstí nezapadly. Veřejný tlak sílil a nakonec vedl k zásadní reformě: Pharmacy Act 1868 – přelomový zákon o farmacii – zavedl přísnější pravidla pro nakládání s jedy.

Od té doby směly jedovaté látky prodávat jen kvalifikované osoby a musely být uchovávány v řádně označených lahvích se zvláštním vroubkováním a barevným sklem, aby se nedaly splést s ničím jiným. Prodávající měli povinnost vést evidenci všech nákupů jedů a zapisovat jména kupujících. Arsenik, opium a další nebezpečné látky se tak ocitly pod dozorem státu.

K úplnému vymýcení potravinových podvodů však vedla ještě dlouhá cesta. Teprve Zákon o prodeji potravin a léků z roku 1875 důsledně zakázal veškeré nepřiznané příměsi v jídle a nastavil soustavu kontrol, čímž položil základy moderní potravinové inspekce. I důvody k falšování postupně slábly – roku 1874 byla v Británii zrušena daň z cukru, takže sladidlo výrazně zlevnilo a výrobci už nemuseli sahat k sádrovým náhražkám.

Přesto se podobná neštěstí objevovala dál. Stačilo jediné pochybení a jed se mohl dostat mezi lidi znovu. V roce 1900 postihla Anglii další katastrofa: přes šest tisíc lidí se otrávilo arsenikem z kontaminovaného piva, které obsahovalo vadný cukr znečištěný při výrobě kyselinou. Zemřelo tehdy nejméně sedmdesát nicnetušících pijáků.

I dvacáté století znalo kauzy jedovatých potravin, a dokonce výbušných cukrovinek – tak jako v roce 1955, kdy ve městě Sunderland vybuchly v kapse čistírenského dělníka pastilky s chloristanem, protože přišly do kontaktu s chemikálií v čistírně. Tyto bizarní případy jako by připomínaly, že lidská nedbalost a chamtivost mohou mít tragické následky v každé době.

Trpký vtip vystihoval smutnou pravdu. Malá sladká radost se v Bradfordu proměnila v jed. Na město se snesl smutek, který nevyvážilo žádné pozdější pokání ani nové zákony. Na hřbitově Undercliffe přibyla roku 1858 řada malých náhrobků se jmény dětí, které zemřely po požití bonbonů. Kousek opodál byl později pohřben i William Hardaker, nešťastný obchodník, kterému lidé začali říkat bonbónový travič. Leží tedy navěky nedaleko svých někdejších zákazníků.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/1858_Bradford_sweets_poisoning

https://www.bbc.com/news/uk-england-leeds-67067171

https://www.historic-uk.com/HistoryUK/HistoryofBritain/Dying-for-Humbug-the-Bradford-Sweets-Poisoning-1858/

https://www.morticianinthekitchen.com/recipe-blog/1858-the-bradford-humbug-poisoning

https://www.atlasobscura.com/articles/poisoned-candy

https://www.thecryptchick.co.uk/2024/10/the-case-of-humbug-billy-bradford-sweet.html

https://chronicleflask.com/2013/04/05/bronze-humbugs-wallpaper-and-electronics-whats-your-favourite-element/

https://www.yorkshire.com/history/the-haunting-tale-of-bradfords-halloween-poisonings-a-lesson-from-history/

https://www.alacep.org/halloween-sadism-a-review-of-poisoned-halloween-candy/

https://www.on-magazine.co.uk/yorkshire/history/bradford-sweets-poisoning-1858/