Článek
Zažila jsem si jedno nevydařené manželství, dlouhé čekání na miminko a také boj s těžkou nemocí, která mi podle lékařů měla navždy bránit v otěhotnění. Ve svých šestatřiceti jsem se zamilovala do Patrika, znovu stála před oltářem a věřila, že tohle je ta správná cesta k rodinnému štěstí.
„Bude to láska na celý život,“ slýchala jsem od jeho příbuzných, kteří mě měli rádi. Jenže mé tělo prošlo mnoha zkouškami, takže jsem v duchu prosila osud, aby nám dopřál aspoň jedno dítě. A on dopřál. V necelých osmatřiceti jsem téměř zázrakem otěhotněla a narodil se nám zdravý chlapeček. Nemohla jsem být šťastnější. Patrik zářil jako slunce, pečoval o mě a chodil do práce s nadšením, že uživí naši malou rodinu.
Rok s miminkem uběhl rychle a mně se blížily narozeniny. Tehdy mi Patrik řekl, že už to dál nevydrží a musí se mi k něčemu přiznat. „Doufám, že mě pochopíš…“ spustil a já cítila, jak se mi v hrudi svírá strach. Povzdechl si a vyprávěl mi o románku s bývalou kolegyní, který se stal jen pár měsíců před narozením našeho syna.
Údajně to byl jediný úlet na jedné firemní akci, kdy byli oba opilí. Po té noci se mu prý vyhýbala a brzy z práce odešla. Já jsem tu dívku párkrát viděla, zdála se mi sympatická a byla navíc věřící, zasnoubená… nikdy by mě nenapadlo podezírat je z takové zrady.
Pro Patrika by to prý zůstalo tajemstvím, nebýt toho, že z onoho jediného setkání vzniklo dítě. Dotyčná slečna otěhotněla, před mým porodem sama porodila chlapečka a přiznala snoubenci pravdu. Ten jí navzdory všemu odpustil a stal se oficiálně otcem toho malého. Ale chce, aby ten hoch jednou zjistil, kdo je jeho pokrevný táta – prý to považuje za fér.
Stála jsem tam s ročním synem v náručí a hlavou mi vířilo tisíc emocí. Od hnusu až po pochopení. Ten jediný krátký románek byl devastující, ale nezlehčovala jsem ho. „Jak jsi to mohl dopustit,“ ptala jsem se ho zoufale a cítila obrovskou bolest. Můj muž klečel přede mnou a prosil za odpuštění. Věděl, že mi zasadil těžkou ránu. Já sama nevěděla, jestli dokážu žít s vědomím, že Patrik má tam někde jiného syna. Chtělo se mi utéct, nechat ho vytrestat a zmizet.
Pár dní jsem odjela i s malým k sestře na venkov, kde jsem se chodila dlouhé hodiny procházet kolem potoka a přemítala, jestli má naše manželství ještě nějakou cenu. Patrik mi pořád volal, skoro brečel do telefonu, a já neustále přemýšlela, jestli se jednorázové selhání dá skutečně odpustit. Nakonec jsem se vrátila. Cítila jsem, že nechci rozbít rodinu kvůli něčemu, co se stalo jednou, byť s tak obrovskými následky.
Jenže moje trable tím neskončily. Patrikovi rodiče, když se dozvěděli o jeho cizím dítěti, otočili vše proti mně. „Jsi nevěrnice a to dítě je jistě i tvoje vina,“ naznačili. Nikdy jsem nezjistila, odkud se jim dostala do hlavy tahle představa, ale začali roztrubovat, že jsem to určitě manželovi oplatila jiným mužem a tak dále. Nejdřív jsem se s nimi hádala, potom jsem to vzdala. Bolí mě, že mě obviňují z činu, který spáchal jejich vlastní syn. Ale zřejmě pro ně je lepší ukázat prstem na někoho jiného.
Dnes se snažím žít s Patrikem dál. Vyrovnávám se s tím, že můj syn má někde nevlastního bratříčka, kterého možná jednou pozná. Třeba spolu vyrostou a dokážou si být oporou. Ať už to v budoucnu dopadne jakkoliv, je to realita a já se jí musím postavit. Dávno jsem pochopila, že život nebývá spravedlivý a jednoduchý, ale aspoň se snažím, aby láska zvítězila. I když to někdy znamená žít se stínem, který se jen tak neztratí.
