Článek
Nedávno mě zaujala scéna na dětském hřišti: smích dětí, křik, barevné prolézačky. Ale taky mladá žena sedící na lavičce, doslova „jedna cigareta za druhou“, a vedle ní tříletá holčička.
Zápach, který cítíme všichni
Bylo mi jasné, že ta drobná dívenka je v oblaku cigaretového kouře. Nebyla tam žádná jiná dospělá osoba, jen tahle slečna, která s očima na mobilu neustále tahala z krabičky další a další cigarety. Malá si hrála s kyblíčkem, občas na slečnu zavolala: „Teto, pojď se mnou!“ a ona jen něco zamumlala a dál kouřila.
Nedalo mi to. Když jsem šla kolem, pozdravila jsem se s malou: „Ahoj, copak stavíš, bábovičku?“ a pak se obrátila na slečnu:
„Promiňte, nechci se plést, ale není vám líto, že ta malá dýchá všechen ten kouř?“
„Není moje, neřešte to.“
Čekala jsem, že třeba típne cigaretu nebo aspoň řekne, že se to pokusí omezit. Ale ne. Slečna se usmála, ale spíš posměšně:
„Hele, vy se nestarejte, jo? Ta holka není moje. Je to dcera mojí ségry. Hlídám ji jen jednou za čas.“
Zůstala jsem překvapená:
„Ale tak i tak, ona nemůže nikam utéct, pasivní kouření je pro děti dost nebezpečné…“
Slečna se opřela:
„Podívejte, ségra je úzkostlivá matka. Neměla by radost, kdyby mě viděla. Jenže co oči nevidí, to srdce nebolí, no ne? Malá to pár hodin přežije a pak bude zas v superzdravé domácnosti.“
Mlčeti zlato?
Chtěla jsem něco namítnout, ale cítila jsem, že to nemá smysl. Slečna vzala další cigaretu, zapálila a dodala:
„Jestli vám to vadí, tak se klidně otočte a jděte jinam, jo?“
V tu chvíli jsem se nadechla, chtěla poučovat, ale zarazila jsem se. Znám lidi, kterým vysvětlíte, že je to pro dítě špatné, a oni to pochopí, nebo se aspoň zamyslí. Ale tahle slečna? Měla jasno: není její dítě, tak co by se omezovala.
Odcházela jsem s těžkým pocitem
Nakonec jsem se otočila a odešla. Malá zůstala dál ve stínu bílého dýmu, který se zvedal kolem lavičky. Nemohla jsem pro ni nic udělat. Zasáhnout? Zavolat matku? Nemám její kontakt. Zavolat policii? To by bylo asi přehnané…
Odcházela jsem se smíšenými pocity. Společenské rady pro podobné situace říkají „nevměšovat se“. Ale je to tak správné? Tady jde o zdraví dítěte, které se nemůže ozvat. Tohle setkání mě nutí k zamyšlení, jestli takových situací venku nepotkáváme víc – a jestli by stálo za to se přece jen ozývat hlasitěji.
