Valtr Taub: z jeviště do lví klece a poté kamkoliv po Evropě, jako věrný agent STB

Bylo mu pětačtyřicet let, když stál sám u mříží lví klece. Po čele mu stékal pot, v dlaních svíral krvavé kusy masa. Toho rána roku 1952 nešlo o žádnou roli – hladová šelma za železem byla skutečná. Valtr Taub, kdysi respektovaný herec a režisér, se ocitl na samém dně.

Jeho každodenní realitou se stalo kydání hnoje a krmení cizokrajných šelem v zaprášeném cirkusovém stanu. Ještě patnáct let předtím se Taub ukláněl nadšenému publiku v pražském divadle. Byl charismatický, talentovaný a na vrcholu sil.

Teď místo aplausu slyšel jen nervózní oddech dravé šelmy a praskání surového masa. Ten bizarní obraz dokonale vystihoval propast, do níž jeho život spadl. Jak k tomu došlo?

Valtr Taub se narodil roku 1907 v Brně do zámožné židovské rodiny hluboce zakořeněné v tamní německé komunitě. Jeho otec Siegfried Taub byl významným sociálnědemokratickým politikem první republiky – působil jako poslanec, zastupoval německou menšinu v ČSR.

Matka vtiskla synům lásku k umění i jazykům. Doma se mluvilo převážně německy, avšak malý Valtr už od dětství plynně zvládal i češtinu. Byl bilingvní, pohyboval se mezi dvěma kulturami naprosto přirozeně. V dospělosti k tomu přidal angličtinu a další jazyky – stal se z něj kosmopolita s ohromným kulturním rozhledem.

Mládí prožil v atmosféře kaváren a divadel. Odmaturoval roku 1925, zkusil studovat práva, ale vábení jeviště bylo silnější. Už během gymnaziálních let psal divadelní recenze do časopisu Der Montag a večer co večer hrával menší role v Německém divadle v Brně. Hned po dvacítce se vydal na profesionální dráhu: roku 1927 nastoupil jako herec a dramaturg v městském divadle v Ostravě.

Následovala kočovná léta – na přelomu 20. a 30. let působil střídavě v divadlech v Teplicích, Karlových Varech a ve Vídni. Každou sezónu nové město, nové role, nové publikum. Učil se tím řemeslu i životu. V roce 1931 zakotvil v Praze: získal angažmá v Novém německém divadle, tehdejší prestižní scéně metropole.

Bylo mu teprve čtyřiadvacet, ale brzy se vypracoval mezi opory souboru – hrál, režíroval, žil divadlem. Zároveň se začal objevovat i v malých filmových rolích v českých snímcích. Jeho herecký rejstřík byl široký: od komických figurek po tragické intelektuály. Kolegové si všímali jeho pronikavé inteligence a nadhledu.

Uprostřed víru první republiky se formovaly i jeho politické ideály. Pod vlivem otce inklinoval k levici – ovšem zatímco starší Taub zůstal věrný umírněné sociální demokracii, mladý Valtr postupně propadl komunismu. V roce 1935 vstoupil do Komunistické strany Československa a v zákulisí divadla vedl ilegální stranickou buňku.

Věřil v ideu rovnosti a bratrství dělníků, která slibovala nový spravedlivý svět. Jako přesvědčený antifašista se také zapojil do mírových iniciativ – byl spoluzakládajícím členem Klubu českých a německých divadelních pracovníků, který sbližoval umělce obou národností v boji proti nacismu. Jenže události na obzoru byly silnější než všechny ideály.

V březnu 1939 se Prahou roznesla mrazivá zpráva: nacisté obsazují zbytek Čech a Moravy. Žid Valtr Taub věděl, co mu hrozí. Bylo mu jednatřicet, když s manželkou – herečkou Lux Rodenbergovou – na poslední chvíli uprchl před gestapem.

Cesta přes okupované Polsko do neutrálního Švédska byla riskantní a plná strachu. Prchali s minimem zavazadel, v nejistotě, zda se ještě někdy vrátí domů. V srdci Evropy se právě rozpoutalo peklo holokaustu a mladý pár měl štěstí, že mu unikl. Ve Švédsku našli azyl – alespoň prozatím.

Z Valtra se stal exulant. Začal nový život v cizí zemi a okamžitě se zapojil do odboje. Získal akreditaci zahraničního novináře a stal se zpravodajem Československé tiskové kanceláře. Podával zprávy o dění doma, pomáhal udržovat povědomí o okupované zemi.

Srdcem byl s londýnskou exilovou vládou prezidenta Beneše, pro niž sbíral informace. Nacistické úřady v Berlíně o něm však věděly a tlačily na Švédsko, aby nepohodlného Čecha umlčelo. Roku 1942 švédská policie Tauba skutečně zatkla a několik měsíců jej držela ve vazbě.

Byly to těžké chvíle – studená cela, výslechy, nejistota. Nakonec ho propustili a on mohl ve Skandinávii zůstat po zbytek války, avšak pod dozorem a s omezeními. Jeho pero však umlčet nedokázali.

Ani v exilu nezanevřel na divadlo. Ve Stockholmu se Taub spřátelil s německým dramatikem Bertoltem Brechtem, který tam rovněž pobýval jako uprchlík. Společně pořádali literární večery pro emigranty a válečné zajatce – recitovali Haškova Švejka, úryvky z Čapka, Kische či Kafky v češtině, němčině, angličtině i švédštině.

Byla to kulturní vzpruha pro lidi vykořeněné válkou. Taub tím prokazoval, že i v těžkých časech dokáže službou slovu a dramatickému umění bojovat proti zoufalství.

Když válka skončila, vrátil se v létě 1945 s nadějí domů. Československo bylo svobodné a Valtr Taub chtěl být u jeho obnovy. Pokračoval tam, kde ve Švédsku začal – jako novinář. Stal se redaktorem ČTK a už o dva roky později jej vyslali zpět na sever, aby vedl stockholmskou pobočku Československé informační kanceláře.

Byl opět v místě svého exilu, tentokrát oficiálně, jako zástupce nové ČSR. Jenže poválečné mocenské rošády mu opět zkřížily plány. Po komunistickém převratu v roce 1948 se situace převrátila – ze spojence západních demokracií se stal potenciální nepřítel. Švédsko ho vyhostilo ze země kvůli údajné špionáži pro Sovětský svaz.

Taub se vrátil do Prahy právě ve chvíli, kdy se z vlasti stával satelit Moskvy. Paradoxní osud – země, která mu za války poskytla útočiště, ho teď jako nežádoucího vypověděla.

Na přelomu 40. a 50. let se usadil v Praze a pracoval dál pro ČTK jako redaktor zahraniční rubriky. Netušil, že se blíží nová bouře. Komunistický režim, jemuž zprvu věřil, rozpoutal v roce 1952 rozsáhlé politické procesy a hledal vnitřní nepřátele. Taubův západní exil a židovský původ mu najednou byly přitěžujícím stigmatem.

V rámci čistek byl roku 1951 propuštěn z práce. Pověst „nespolehlivého“ člověka se s ním táhla. Jeho mladší bratr Kurt, který za války sloužil v armádě USA, mezitím figuroval v utajených hrách rozvědek a znal osobně kontroverzního šéfa československé špionáže Zdeňka Tomana.

I to proti Valtrovi přitížilo. V nejhorších chvílích to vypadalo, že i jeho zatknou jako údajného spiklence z „židovského spikleneckého centra“. Obával se, že skončí před soudem po boku Dr. Milady Horákové či Rudolfa Slánského. „Unikl jsem jen zázrakem,“ vyjádřil se později o tom, že nebyl vtažen do vykonstruovaných procesů, v nichž padaly hrdelní tresty.

Z vysoce postaveného novináře se rázem stal persona non grata – člověk bez uplatnění a bez milosti odstavený na vedlejší kolej. Aby uživil rodinu, musel vzít zavděk jakoukoli prací. V roce 1951 nastoupil jako referent do státního podniku Československé cirkusy a varieté.

Z administrativní pozice však byl brzy sesazen k manuálním činnostem. Následovaly měsíce trpkého ponižování: z někdejšího režiséra se stal technický pomocník v manéži, poskok pro artisty, a nakonec i ošetřovatel divokých zvířat.

Každé ráno čistil klece a připravoval potravu pro lvy a tygry. Pach pilin a trus mu nahradily vůni divadelních prken. Bylo to zoufalství – ale přežil i to. Když v říjnu 1952 krmil v zimovišti rozespalého lva, možná tušil, že nic horšího už ho potkat nemůže.

A skutečně – brzy se začalo blýskat na lepší časy. Po Stalinově smrti v březnu 1953 přišlo částečné uvolnění poměrů. Valtr Taub byl konečně zproštěn své nedobrovolné „klatby“ a mohl se vrátit k divadlu. Nastoupil jako režisér činohry v pohraničním Varnsdorfu, poté získal angažmá v krajském divadle v Plzni.

A už v roce 1954 se – takřka zázrakem – ocitl zpět v Praze, kde dostal místo v souboru Realistického divadla Zdeňka Nejedlého na Smíchově. Po třech letech vyhnanství na okraji se tak vrátil na velkou scénu mezi elitu českých herců. Zde pak působil nepřetržitě až do svého odchodu do důchodu v roce 1971.

Kolegové ho přivítali zpátky. Mnozí obdivovali, s jakou pokorou a profesionalitou navázal tam, kde musel před lety nedobrovolně přerušit kariéru. Na prknech Realistického divadla ztvárnil v následujících letech desítky postav – od Haškova dobrého vojáka Švejka po Shakespearova Hamleta.

Od druhé poloviny 50. let se začal objevovat i v českém filmu a televizi. Zpočátku znovu spíše ve vedlejších úlohách – soudce, úředníky, profesory. Ale i malé role v jeho podání měly hloubku. Dokázal několika větami vykreslit charakter, vtisknout postavě život.

Postupně dostal příležitosti i ve významných projektech tehdejší nové filmové vlny. Čeští diváci si ho pamatují například jako přísného prokurátora Hrádka v kriminálním dramatu Smrt černého krále (1971) po boku Vlastimila Brodského. S citem a suchým humorem ztvárňoval charakterní postavy – lidi z okraje společnosti i historické osobnosti.

Za své umění se dočkal uznání: v roce 1963 obdržel Řád práce a o dva roky později titul Zasloužilý umělec. Kromě domácích poct získal také Německou filmovou cenu v Západním Německu (1979) za roli v koprodukčním snímku David – vyvrcholení své pozdní filmové kariéry. Režim, který ho včera zatracoval, ho najednou vyznamenával. Pro Valtra to musela být hořká ironie.

Svých levicových ideálů se však nikdy nevzdal. Z přesvědčení spolupracoval s komunistickými bezpečnostními složkami. Už během války podával informace sovětské rozvědce a po návratu domů začal pracovat i pro obávanou československou Státní bezpečnost.

Dne 7. října 1959 podepsal vázací akt s StB a stal se tajným spolupracovníkem s krycím jménem „Vata“. Využívali jej jako informátora zejména při jeho častých cestách do zahraničí. Taub totiž patřil k nemnoha československým umělcům, kterým i během normalizace bylo dovoleno legálně a dlouhodobě působit na Západě.

Od poloviny 60. let hostoval v řadě divadel v obou částech rozděleného Německa – hrál ve východním Berlíně i v západním Frankfurtu, v Mnichově, Hannoveru či Hamburku. Jeho kontakty z exilu mu otevřely dveře k mezinárodní kariéře.

Ze švédských let se znal s budoucím západoněmeckým kancléřem Willym Brandtem či rakouským kancléřem Brunem Kreiským.

Roku 1978, ve svých sedmdesáti jednom letech, byl dokonce angažován jako stálý člen proslulého Burgtheatru ve Vídni. Na jedné z nejprestižnějších evropských scén tak zakončil svou uměleckou dráhu v plné tvůrčí síle.

Získané renomé nezištně využíval i ve prospěch druhých. Českého spisovatele Pavla Kohouta, kterého považoval za žáka i přítele, pomohl dostat na západní scény, když jeho hry doma komunisté zakázali.

A když se Kohout stal jedním ze zakladatelů disidentské Charty 77, byl to právě Taub, kdo ochotně dělal kurýra a převážel do ciziny vzkazy a dokumenty pronásledovaných umělců. Byla to paradoxní situace: muž vedený v seznamech StB i KGB jako agent se zároveň podílel na tiché podpoře demokratického odporu.

Hrál dvojí hru, balancoval na ostří nože. Ve skutečnosti ale vše, co dělal, činil s vědomím a souhlasem tajné služby – a snad i z jejího příkazu. Právě to mu totiž zachránilo život v padesátých letech a umožnilo volně dýchat v letech sedmdesátých.

Po pádu komunismu v roce 1989 vyšla pravda najevo. Archivy StB odhalily, že Valtr Taub nikdy nepřestal být konfidentem režimu. Na jeho jméno v seznamech agentů se pak mnozí dívali s hořkostí i hněvem. Byl hrdina, nebo zrádce? Příběh výjimečného herce rázem dostal i temný stín.

Jenže lidé, kteří jej znali osobně, nabídli jiný úhel pohledu. Dramatik Pavel Kohout ve svých pamětech smířlivě napsal: „Valtr Taub nikdy nevydal svědectví, které by příteli ublížilo“. A herec Josef Vinklář s odstupem vzpomínal, že přátelství s ním bylo nezapomenutelné – Taub podle něj patřil k nejvzdělanějším lidem, jaké kdy potkal, a na rozdíl od jiných se nepotřeboval předvádět. Měl v sobě klid a nadhled člověka, který ví, že každá vteřina na tomto světě je vzácná.

Dne 30. září 1982 vstoupil Valtr Taub naposledy na jeviště. V honosné budově vídeňského Burgtheateru právě probíhalo večerní představení, když pětasedmdesátiletý herec náhle zkolaboval. Kolegové i diváci strnuli – zpočátku si mysleli, že jde o součást role. Nebyla. Opona se neplánovaně zatáhla a tanec života Valtra Tauba se zastavil uprostřed taktu. Zemřel tam, kde to miloval nejvíc: na divadelních prknech, v oslnění světel ramp.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Valtr_Taub

https://www.csfd.cz/tvurce/1620-valtr-taub/biografie/

https://www.krajskelisty.cz/stredocesky-kraj/27839-proc-by-cesko-melo-prijmout-ruske-dezertery-i-kvuli-pribehu-herce-valtra-tauba-svet-tomase-koloce.htm

https://zivotopis.osobnosti.cz/walter-taub.php

https://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/srpen1968/cinnost-stb/srpen-68-stb-01.pdf

https://www.kinobox.cz/osobnosti/26936-valtr-taub