Článek
Byl chladný listopadový večer roku 1951. V elegantní vile na okraji Prahy právě dozněla konverzace u čaje a na tvářích hostitelů hrál vlídný úsměv. Marie Zápotocká dolévala šálek vzácného sovětského čaje svému hostu a nenuceně ho pobízela, aby ještě zůstal. Náhle se ozvalo zabušení na dveře. Nelekla se.
Věděla přesně, kdo přichází – a proč. Rudolf Slánský, dlouholetý rodinný přítel a stranický kolega, ten večer vůbec neměl odejít domů. Manželé Zápotockých jej spolu s jeho ženou pozvali na zdánlivě přátelskou večeři, jen aby je zdrželi, dokud si pro Slánského nedorazí Státní bezpečnost. Za dveřmi už čekali tajní.
Několik hodin poté byl Slánský coby „nepřítel lidu“ ve vazbě a čekal ho osud, který se brzy naplnil na šibenici. Marie ani nemrkla. Necítila výčitky. Ve své víře považovala někdejšího přítele za odpadlíka, který si trest zasloužil.
Manželka revolucionáře
O více než čtyřicet let dříve stála tehdy osmnáctiletá Marie Skleničková uprostřed zaprášeného kladenského náměstí a s rozechvěním vzhlížela k radničnímu balkonu. Právě tam řečnil vysoký, tmavovlasý mladík s pečlivě zastřiženým knírkem. Mluvil s ohněm a jeho slovům o spravedlnosti dělníků naslouchaly stovky lidí.
Marie cítila, jak se jí podlamují kolena – nejen z hladu, který v její chudé rodině panoval, ale i z charismatu onoho řečníka. Ten elegantně oblečený muž byl Antonín Zápotocký. Tehdy ji ani ve snu nenapadlo, že ten „fešák z balkonu“ bude jednou prezidentem republiky, natož že ona se stane jeho ženou.
Za necelé dva roky se setkali znovu – tentokrát tváří v tvář na dělnickém plese. Protančili spolu celou noc a rychle mezi nimi vzplála hluboká náklonnost. V roce 1910, kdy Marii bylo pouhých devatenáct let, zjistila, že je těhotná. Její otec zuřil a hrozil ostudou - podle zákona nebyla dcera plnoletá a ke sňatku potřebovala povolení.
Antonín však nezaváhal. 22. září 1910 si svou milou vzal za ženu. Krátce nato se manželům narodila prvorozená dcera Marie (1911) a o rok později Jiřina (1912). Obě dívky přišly na svět drobné a neduživé, celý život je provázely zdravotní obtíže.
Mladá rodina žila skromně na Kladně, zatímco Antonín dojížděl za prací do Prahy. Už před první světovou válkou byl aktivní v sociálně demokratickém hnutí a pracoval jako novinář stranického tisku. Marie zatím pečovala o děti a domácnost – a ze všech sil podporovala svého Toníka v jeho politických aktivitách.
V roce 1914 však do jejich štěstí tvrdě zasáhla válka. Antonín musel narukovat na frontu a Marie zůstala doma sama se dvěma malými dcerkami. Bála se o něj čtyři dlouhé roky. Když se vrátil, byl nadšeným stoupencem bolševiků – ideály říjnové revoluce si přivezl přímo z bojiště východní fronty.
Marie se jeho zápalem nechala strhnout. Oba manželé začali horlivě šířit komunistické myšlenky i mezi československými dělníky. Antonín se dokonce koncem roku 1920 pokusil inspirovat Leninovým příkladem a násilně převzít moc – neúspěšně. Za organizování státního převratu byl zatčen a odsouzen na osmnáct měsíců vězení. Dočkal se amnestie od prezidenta Masaryka a po necelém roce vyšel na svobodu.
Marie na svého muže po celou dobu čekala. Byla oddaná. Ve vězení ho pravidelně navštěvovala, nosila mu jídlo a cigarety, předávala zprávy. Když 16. května 1921 v Praze probíhalo ustavující shromáždění nové Komunistické strany Československa, Antonín seděl za mřížemi – a tak na schůzi promluvila Marie, aby podpořila přijetí jeho i sebe do řad této radikální strany.
Krátce po propuštění byl Zápotocký zvolen generálním tajemníkem KSČ. Nová funkce ho však ještě více odváděla z domova. Trávil dlouhé týdny v Praze, zatímco Marie zůstávala s dcerami na Kladensku nebo ho vídala jen krátce. Samota ji trápila. „Kdo by se divil mladé ženě, která má, ale ve skutečnosti spíše nemá muže, že si někdy posteskla,“ komentovala později své pocity osamění a nenaplnění.
Chybělo jí, že už nemůže být svému muži partnerkou a spolupracovnicí, jak bývala dřív. Uvědomovala si, že její vlastní role v politickém soukolí je neoddělitelně spjata s tím, co dělá on. Manželskou krizi se nakonec podařilo překlenout – Marie se i s dětmi přestěhovala za manželem do Prahy, aby rodina mohla být pohromadě.
V meziválečné Praze je však nečekaly zrovna lehké časy. Zápotocký se neustále dostával do konfliktu se zákonem. Několikrát musel žít v ilegalitě, jindy ho hledala policie kvůli podvratné činnosti.
Marie zatím doma opakovaně zažila těžký život pronásledované rodiny: četné domovní prohlídky, zabavování letáků, ponižující výslechy. Nikdy se však nezlomila – manželovi i myšlence komunismu zůstala věrná. Antonín si její oddanosti vážil a dokázal ji ocenit.
Zapojil Marii do činnosti stranických spolků, družstev a ženských organizací, kde byla platnou silou. Všechny úkoly plnila svědomitě a s nasazením. Život plynul klidněji a rodina držela pohromadě. Pak ale přišla další bouře.
Roku 1939, když nacisté obsadili zbytek Československa, rozhodli se manželé Zápotockých uprchnout do SSSR. Doufali, že v „zemi dělníků a rolníků“ naleznou útočiště před hrozícím zatýkáním. Útěk se však nezdařil – ještě v roce 1939 je zatklo gestapo.
Antonín putoval do koncentračního tábora Sachsenhausen, Marii nacisté uvěznili nejprve v Terezíně a poté v ženském lágru Ravensbrück. Ocitla se v pekelných podmínkách. Místo jídla jen hlad, místo jména číslo na rukávu.
Přesto si statečná a vnitřně silná Marie mezi spoluvězeňkyněmi získala respekt – říkaly jí důvěrně „mámo“, protože pečovala o slabší a dodávala ostatním odvahu. Jako zázrakem se dočkala osvobození. Na jaře 1945, po více než čtyřech letech strávených v koncentračních táborech, vyšli Marie i Antonín na svobodu.
Oba přežili nacistické běsnění jen díky štěstí a nesmírné odolnosti. Z bran Ravensbrücku Marii nakonec vyvedli vojáci Rudé armády – ti samí, v jejichž ideály nikdy nepřestala doufat. Válka skončila. Manželé se znovu shledali a jejich osobní vítězství jako by symbolizovalo vítězství celého národa nad fašistickým peklem.
„Táto, budu první dáma!“
Po válce se svět kolem Marie Zápotocké dramaticky změnil. Komunisté se stali hlavní politickou silou – v roce 1945 vstoupili do vlády a o tři roky později po únorovém převratu uchvátili veškerou moc. Antonín Zápotocký na této nové mocenské šachovnici stoupal strmě vzhůru.
V roce 1948, kdy režim začal utahovat šrouby, stanul v čele vlády jako premiér. Marie se ocitla po boku jednoho z nejmocnějších mužů země. Přesto i nyní zůstávala nejraději tam, kde byla vždycky – stranou reflektorů, v zázemí domova, odkud pečovala o manželovo pohodlí.
Možná tu a tam v hloubi duše vnímala, že komunistická utopie má své trhliny. Ale manželovy úspěchy ji utvrzovaly v přesvědčení, že bojují za správnou věc. Věřila straně. Neotřásly jí ani kruté politické procesy počátku 50. let. Naopak – sama se do honu na „zrádce“ aktivně zapojila.
Dne 23. listopadu 1951 napomohla zatčení člověka, kterého kdysi považovala za přítele. Spolu s manželem pozvali k sobě domů náměstka předsedy vlády KSČ Rudolfa Slánského i s chotí na večerní posezení. Přátelská večeře to byla jen na oko – Zápotočtí totiž předem věděli, že v průběhu večera přijede tajná policie.
Slánský byl odveden přímo od stolu ve chvíli, kdy to nejméně čekal. Jeho následný proces a poprava se staly smutným vrcholem nezákonností 50. let – a Marie s Antonínem nesli svůj lví podíl na této komunistické tragédii. Pokud snad v té osudné chvíli v očích Zápotocké probleskl záblesk pochybností, spolkla ho. O mnoho let později tvrdila, že žádné výčitky necítila: pro ni byl Slánský zrádce, který dostal, co zasloužil.
V březnu 1953 usedl Antonín Zápotocký do nejvyšší ústavní funkce – stal se prezidentem republiky. Manželé se přestěhovali do reprezentační Lumbeho vily u Pražského hradu. „Táto, budu první dáma!“ zažertovala prý Marie s bezelstnou radostí, když byl její Tonda zvolen hlavou státu.
Na rozdíl od svých předchůdkyň v roli první dámy nepřemýšlela, jak se tvářit důstojně nebo vznešeně. Zůstala svá. Byla to jednoduchá, bodrá žena z lidu – a přesně tak se i chovala. Na veřejnosti manžela klidně oslovovala důvěrným „táto“ a jeho soudruhy třeba napomenula: „Nespěchejte tolik, kam byste chodili,“ když u nich seděli na návštěvě.
Svou spontánností a neokázalostí si získala srdce mnoha lidí. Zaměstnanci Hradu vzpomínali, že paní Zápotocká působila nenuceně a přátelsky. Ani v prezidentském sídle se nevzdala obyčejných zvyků, které si přinesla ze svého chudého mládí – chodila sypat slepicím a po chodbách Hradu občas běhala s koštětem v ruce.
Role první dámy však netrvala dlouho a štěstí v jejím životě opět vystřídal žal. V lednu 1954 nečekaně zemřela její starší dcera Marie na zákeřnou nemoc v pouhých 42 letech. Matka se z té rány nikdy zcela nevzpamatovala – jakoby se v ní cosi zlomilo.
Uzavřela se do sebe a trpěla hlubokými depresemi. Než bolest stihla odeznít, přišla další ztráta. Koncem roku 1957 dostal Antonín třetí infarkt a zemřel v úřadě prezidenta. Po boku Marie Zápotocké náhle nikdo nezůstal – během pouhých tří let přišla o prvorozené dítě i milovaného muže.
Zarmoucená vdova se potichu stáhla z veřejného života. Bylo jí teprve 66 let, ale za svůj život už stihla vyčerpat nejednu porci lidského trápení. Komunistická strana na svou někdejší „první soudružku“ samozřejmě nezapomněla – zajistila jí pohodlné dožití.
Marie Zápotocká obdržela vysokou prezidentskou penzi, k užívání dostala vilu a dokonce automobil s řidičem, protože sama nikdy nevlastnila řidičský průkaz. Žila v úkrytu své osamělosti a vděčně přijímala, že ji režim nechává na pokoji. Aura někdejší nedotknutelnosti ji chránila a možná jí dávala i zvláštní pocit zadostiučinění.
V bouřlivých 60. letech se na prezidentskou vdovu téměř zapomnělo. Pak však přišel rok 1968 a s ním Pražské jaro. A právě tehdy, ve svých 77 letech, Marie všechny překvapila. Jako by v ní znovu ožila ta stará rebelie z mládí – veřejně podpořila reformní směr Alexandra Dubčeka a vyjádřila sympatie k „socialismu s lidskou tváří“.
Dokonce poskytla odvážný rozhovor pro časopis Reportér, v němž pochválila snahu o demokratizaci poměrů v zemi. Když pak v srpnu 1968 přijely sovětské tanky, neváhala a v rozhlasovém projevu otevřeně odsoudila okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Ta slova pronesla s klidnou, vážnou rozhodností.
Bylo to poslední veřejné gesto Marie Zápotocké. Normalizační režim zvažoval, zda ji za tato „výstřelky“ vyloučit ze strany, ale nakonec si netroufl. Byla to přece vdova po hrdinovi komunistické revoluce. Když znovu upadla do ústraní a už se dál politicky neangažovala, raději ji nechali dožít v klidu.
Marie Zápotocká zemřela 7. června 1981 v Dobříši ve věku devadesáti let. Pohřbena byla žehem ve strašnickém krematoriu a její urna uložena na pražském Vinohradském hřbitově – odpočívá bok po boku se svým Antonínem, tak jako spolu kráčeli celý život.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Z%C3%A1potock%C3%A1
https://www.lidovky.cz/relax/lide/marie-zapotocka-lidova-mama-poslouzila-pri-likvidaci-slanskeho.A111201_215657_lide_sm
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/marie-zapotocka-zustala-zenou-v-domacnosti.A080130_091844_domaci_adb
https://www.reflex.cz/clanek/historie/106178/manzelky-prezidentu-tato-budu-prvni-dama-verna-manzelka-i-komunistka-marie-zapotocka-dozila-bez-muze.html
https://www.kdd.cz/index.php?page=zobrazeni-casopisu-zora&id=52199&o=6885
