Článek
Seděla jsem na gauči, koukala do zdi a uvědomila si, že můj den se skládá jen z uklízení, vaření a stoprocentního servisu pro rodinu. Večer jsem ulehala vyčerpaná, abych ráno vstala ještě dřív než oni a připravila snídani, svačiny a hory úkolů, které na mě denně čekaly. Mezitím jsem zapomněla, že existuje svět i mimo domácí kroužek povinností. Kdy jsem si naposledy přečetla knihu, která mě baví? Kdy jsem si šla s kamarádkou sednout do kavárny? Kdy jsem se vůbec nadechla?
Ten zlom nastal ve chvíli, kdy jsem přišla o hlas. Doslova. Nachladila jsem se a čtrnáct dní nemohla pořádně mluvit. Zjistila jsem, jak to doma funguje beze mě. Tedy spíš nefunguje. Děti odbývaly úkoly, manžel kupoval mraženou pizzu a nikdo nenašel čas dát prát prádlo. Najednou mi došlo, že všichni spoléhají jen na mě, a já jim nikdy neřekla ne. Ten pocit, že jsem otrokem vlastní rodiny, mě začal dusit.
Když jsem se uzdravila, svolala jsem rodinnou poradu u kuchyňského stolu. Děti koukaly střídavě na sebe a na manžela, asi čekaly, že oznámím něco strašného, třeba další rodinný výlet, který se jim občas nelíbil. Ale já vzala do ruky zápisník a pronesla: „Potřebuju od vás pomoc. Potřebuju taky žít, nejen sloužit.“ Zarazili se, ale pak pomalu přikyvovali. Domluvili jsme si systém: každé dítě dostalo konkrétní úkoly v domácnosti, od mytí nádobí až po vynesení koše, a manžel se uvolil dvakrát týdně uvařit večeři. Já si vyhradila dva odpolední bloky týdně jen pro sebe – jednou na zumbu, jednou na kroužek keramiky. Všichni koukali zmateně, ale já konečně cítila malou jiskru radosti.
Zpočátku to drhlo. Děti frflaly, že nemají čas, manžel se vymlouval na práci, ale já trvala na svém. Kdykoliv někdo vynechal svůj úkol, suše jsem podotkla: „Pak si nedávej stížnosti, když nebudeš mít ponožky do školy, miláčku,“ a v klidu jsem si odešla lehnout s knížkou do ložnice. A ono to začalo fungovat. Najednou se ztratil odpadkový koš, protože syn ho odnesl sám, dceři došlo, že když si nepřipraví svačinu, nikdo to za ni neudělá. A manžel hrdě experimentoval s recepty, aby nám dokázal, že umí víc než jen ohřát párky.
Po pár týdnech jsem se probudila v sobotu v osm ráno, něco naprosto nevídaného. Nikdo mě nepotřeboval, děti se samy postaraly o snídani, manžel pletl bábovku v kuchyni. Cítila jsem, jak se mi do žil vrací energie. Najednou jsem věděla, že nejsem otrokem vlastních dětí, ale mám rodinu, kde se každý učí spolupracovat. A i když občas někdo zapomene na svůj díl, můžu to brát s nadhledem, protože vím, že to není jen na mně.
Vrátila jsem se ke svým koníčkům, začala jsem chodit na lekce malování a do knihovny. Děti mě teď vnímají i jinak než jen „servisní mámu“. A mě to naučilo říkat si o pomoc, říkat ne, a hlavně se neztrácet v jejich požadavcích. Stále jsem matka, ale už ne v pozici služebné, co nejí a nespí jen proto, aby uspokojila všechny kolem.
Rovnováha je křehká, ale stojí za to o ni bojovat. Cítím se konečně jako člověk, který má právo na vlastní přání, touhy i klid. Takže ne, nechci se vrátit k životu otroka. Já jsem máma, ne otrokyně. A to je rozdíl.
