Článek
Jmenuju se Jakub, za pár měsíců mi bude čtyřicet a jsem rozvedený. S bývalou ženou jsme spolu žili přes deset let. Máme dvě děti – čtrnáctiletého syna Dominika a pětiletou dceru Ladu. Náš vztah se rozpadl ve chvíli, kdy si Jana našla nového přítele z ciziny.
S Janou jsem se seznámil poměrně brzo, to mi bylo teprve dvacet. Ona byla o dva roky mladší, přitom už prožila velké rodinné zklamání: ztratila kontakt s rodiči, kteří odešli za hranice. Když jsme se brali, věřil jsem, že jí poskytnu jistotu, kterou tehdy postrádala. Pracoval jsem ve skladu, později mě povýšili a já se uchytil v solidní firmě. Jana byla pokladní a potom prodavačkou. Přišlo nám to dostatečné na pořízení vlastního bytu.
Syn se narodil brzy po svatbě. Hned jsme se stěhovali do trochu většího bytu a financovali to převážně úvěrem, plus mi pomáhali moji rodiče. Jana se starala o naše dítě a já nosil domů výplatu. Časem se Jana vrátila k práci v obchodě, když Dominik začal chodit do školy. Žili jsme střídavě mezi poklidnými rodinnými večery a kolotočem směn.
Pak se nám narodila Lada. Všechno ještě komplikovanější, ale i hezčí. Věřil jsem, že to nejhorší, co by nás mohlo potkat, je nedostatek času pro sebe. Bohužel Jana si v té době začala psát s cizincem, za kterého se později zamilovala. Byl tu v Čechách už řadu let, oficiálně se živil jako dělník, jenže se ukázalo, že v něm Jana viděla úplně jiný život. Když jsem se jednou nečekaně objevil u ní v práci, přistihl jsem je, jak se v obchodě domlouvají na společné budoucnosti.
Zůstal jsem stát zkoprnělý a Jana se mi pak doma přiznala, že s ním opravdu udržuje vztah a chce požádat o rozvod. Nezůstalo mi moc sil protestovat. Odešel jsem do podnájmu, děti zůstaly s ní. Dojednali jsme prodej bytu, vyrovnali úvěr, peníze rozdělili. Dostal jsem svoji část, abych si obstaral novou střechu nad hlavou. Přislíbila mi ale spravedlivé kontakty s oběma dětmi.
Zpočátku jsem se smiřoval sám se sebou, až mi syn naznačil, že je doma nespokojený. Víru a přístup svého nového. otce neschvaloval. „Máma se začala zahalovat, on říká, že to patří k jejich tradici,“ stěžoval si kluk. Cítil jsem, že musím zasáhnout, a s Janou jsem si promluvil. Chvíli trvalo, než svolila, aby Dominik bydlel u mě, ale dopadlo to. Dcera dál zůstává s ní, je ještě malá a Jana ji nechce pouštět. Já mám Ladu aspoň na každém druhém víkendu.
Jenže teď dorazila nová rána. Bývalá žena mi oznámila, že její cizinec ztratil práci a chce se odstěhovat do své rodné země. Ona to zvažuje se slovy: „Co tu máme dál dělat? Budeme tam mít lepší život, vyřešíme problémy s penězi, navíc tam prý je rodina, která nám pomůže.“ Rozumím, co tím myslí, ale nejsem ochotný se smířit s tím, že bych ztratil častý kontakt s dcerou. „Snad tu můžete zůstat, můžu mu pomoct něco sehnat,“ nadhodil jsem, ale Jana se brání: „Chci jít pryč, tady nás nic dobrého nečeká“
Nemůžu se s tím vypořádat. Přicházím o dceru, kterou mi chtějí odvléct do ciziny, kde bych se s ní viděl možná jednou za čas, pokud vůbec. Přiznávám, že mě drásá i fakt, že kluk ztratil iluzi o mámě a teď možná dcera začne žít pod vlivem jiné kultury, na kterou nejsem připraven ani já. Přesto Jany city nezavrhuju, jen žárlím a bojím se. Nedokážu si představit, jaké to je, když mě od dítěte dělí tisíce kilometrů. Doufám, že Jana zůstane a usoudí, že poměry se mohou zlepšit i tady, jenže ten její ji nahání k odjezdu.
Co když se rozhodne? Co když se jednou ladně sbalí, vezme dceru za ruku a já už budu jen vyřizovat papíry, abych se s Ladou aspoň občas uviděl?
