Louis Armstrong: mladík z polepšovny se stal hvězdou jazzu, ty největší hity přidal až po šedesátce

Oslavy nového roku se v jediné ráně proměnily ve zděšené výkřiky. Brzy ucítil pevný stisk cizích rukou na svých pažích. V tu chvíli možná ještě netušil, že chyba kterou udělal, mu paradoxně zachrání život. Když toho chladného rána policejní pouta sklapla na jeho zápěstích, Louis Armstrong – vyděšený černošský kluk z nejdrsnějšího neworleanského ghetta – se ocitl na začátku dlouhé cesty, jež z něj neúprosně zformuje jednu z největších hudebních ikon 20. století.

Louis Daniel Armstrong se narodil 4. srpna 1901 v nejchudší čtvrti New Orleans přezdívané příznačně „Bitevní pole“. Už v kolébce poznal krutost světa, do něhož přišel – otec William ho opustil záhy po narození a matce Mayann, tehdy šestnáctileté, nezbývalo než se často uchylovat k prostituci, aby přežila.

Louis tak většinu útlého dětství trávil u babičky. Ulice „Bitevního pole“ však byly nemilosrdné a chudoba jeho obyvatele neúprosně svírala: v malých špinavých domech se tísnily početné rodiny a venku vládlo násilí, hlad a zoufalství.

Když se Louis v šesti letech pokusil chodit do školy, dlouho tam nevydržel – v páté třídě už musel školu opustit, aby pomáhal uživit rodinu. Prodával noviny, nosil uhlí, dělal poslíčka – cokoliv, jen aby doma měli aspoň na chleba. A přesto v té bezútěšné džungli našel záblesk laskavosti na nečekaném místě.

Jednoho dne se malý Louis nachomýtl k rodině Karnofských, židovským přistěhovalcům z Litvy, kteří ve městě jezdili s povozem a sbírali haraburdí a kosti, aby je prodali do sběru. Zaměstnali hladového chlapce na pár centů denně a otevřeli mu svůj skromný domov.

U Karnofských poprvé zažil, jak chutná každodenní teplé jídlo podávané s laskavostí a úsměvem. „Celá rodina měla v sobě takovou hřejivou dobrotu,“ vzpomínal po letech Armstrong v jedné ze svých pamětí.

Malý černý kluk, kterému okolní svět dával najevo, že pro něj nemá cenu, u Karnofských pocítil, že i jeho život má hodnotu. Společně s nimi zpíval ukolébavky malému miminku a učil se zpívat „od srdce“ – slyšel totiž poprvé v hlase dospělých lásku, nikoli hněv.

A když jednoho rána projížděli kolem zastavárny, zaujala Louise stará ošuntělá korneta (žesťový hudební nástroj, podobný trubce) ve výloze. Stála pět dolarů – nepředstavitelnou sumu. Morris Karnofsky (mladý chlapec), mu na ni se soucitným úsměvem hned dva dolary půjčil a zbytek si hoch střádal po padesáti centech z každé výplaty, až nástroj konečně zaplatil. V rukou třímal svůj vlastní hudební nástroj a netušil jak moc jeho koupě jednou změní jeho život.

Jenže realita rodného města byla neúprosná. Louis, sotva vstoupil do puberty, se snadno mohl stát další obětí „Bitevního pole“. V jedenácti letech se s partou pouličních kluků potuloval po ulicích a zpěvem zkoušel vydělat trochu peněz. Občas hrával v zapadlých tančírnách a putykách pro pochybné existence.

Přestože se snažil, lákaly ho i temné cestičky lidské duše – nějaký čas dokonce strávil ve společnosti starší prostitutky jménem Nootsy, pro niž „pasáčkoval“ zákazníky, než ho žena v záchvatu hádky bodla nožem do ramene a jeho matka málem útočnici uškrtila vzteky.

Takové bylo New Orleans, když jste se narodili s černou kůží a prázdnou kapsou. Není divu, že Louis občas udělal mladickou nerozvážnost – jako oné osudné silvestrovské noci, kdy na oslavu nového roku vypálil do vzduchu z otcova revolveru.

Za ten výstřel dostal tvrdou lekci. Soud ho 1. ledna 1913 shledal vinným a poslal ho do polepšovny – do Colored Waif’s Home, domova pro mladistvé delikventy na okraji města. Trestanecký výchovný ústav vedl kapitán Joseph Jones pevnou a krutou rukou, připomínal vojenský lágr.

Žádné matrace na postelích, k jídlu jen suchý chleba s melasou a časté rány rákoskou. Teprve na tomto místě nastal v Louisově životě nečekaný obrat. Do drsného programu polepšovny totiž patřila i hudební výchova – a tady se malý hříšník, teď už dvanáctiletý, poprvé učil systematicky hrát na kornet.

Zprvu prý sotva uměl pár not, ale pod vedením učitele Petera Davise cvičil zarputile každou volnou chvíli, až se z něj stal nejlepší hudebník v celém ústavu. Ještě než ho v červnu 1914 propustili, byl Armstrong hvězdou jejich dechové kapely a svými živočišnými sóly ohromoval všechny okolo.

Po návratu z polepšovny domů však Armstronga čekala stará známá bída. Matka nadále živořila ve špeluňce v „Bitevním poli“. Louis se však rozhodl nepodlehnout svodům života na špatné straně zákona a místo toho začal shánět práci jako muzikant. Brzy našel uplatnění v jedné tančírně, kde hrával k tanci.

V New Orleans tehdy vládl žánr zvaný jazz, novotou vonící směs černošských blues, pochodových rytmů a tance. Mladý Armstrong nasával zkušenosti od starších hudebníků jako houba. Zpočátku hrával v pochodových kapelách o nedělích na ulici a po nocích na parnících brázdících Mississippi.

Večer co večer stával na palubě lodi Sidney, kde v kapele klavíristy Fate Marableho bavil tančící pasažéry, a když loď kotvila, sedával u světla petrolejky a učil se noty – kapelník Marable trval na tom, že jeho hudebníci musejí umět číst notový zápis. Pro chlapce to byla dřina, ale on nejspíš tušil, že jde o víc.

Že hudba je jeho jedinou šancí vymanit se z bludného kruhu chudoby. V roce 1918 už byl tak dobrý, že zaskakoval v nejslavnější místní kapele Kidda Oryho a dokonce v ní nahradil na postu prvního kornetisty samotného Joea „Kinga“ Olivera, krále neworleanských jazzmanů.

Právě Joe „King“ Oliver se stal Louisovi mentorem a otcovskou figurou, kterou nikdy neměl. Zkušení muzikanti jako on dobře poznali, že ten urostlý mladík s širokým úsměvem a jiskrou v očích má výjimečný talent i duši. Oliver brával Armstronga pod svá křídla – učil ho finesám improvizace, cvičil s ním náročné duety a občas ho nechával hrát místo sebe.

Když pak Oliver odešel za lepším do Chicaga, na Armstronga nezapomněl. Jednoho letního dne roku 1922 Louis obdržel zprávu: King Oliver ho zve, aby se připojil k jeho kapele v Chicagu. Doma v New Orleans ho žádná velká sláva nečekala, ale Chicago dvacátých let – to byl pulsující svět velkoměsta plného nadějí i pro černošské obyvatele, kteří tam masově proudili z Jihu za prací.

A jazz v Chicagu jen kvetl. Dvaadvacetiletý Armstrong tedy neváhal, sbalil kufry a vyrazil vstříc neznámé budoucnosti. V černošském hudebním klubu Lincoln Gardens na jižní straně Chicaga se pak večer co večer přidával ke King Oliver’s Creole Jazz Band a společně roztáčeli hudební krásu, jakou město ještě neslyšelo.

Chicago mu změnilo i osobní život. V kapele si padl do oka s půvabnou klavíristkou Lillian „Lil“ Hardin. Vzali se v únoru 1924 a Lil se stala jeho neúnavnou poradkyní a manažerkou v jednom. Právě ona jej přesvědčila, aby se odpoutal od svého učitele Olivera a zkusil štěstí na vlastní pěst. Armstrong se dlouho ostýchal zradit mentora, kterého miloval jako otce. Nakonec ale poslechl. Krátce po svatbě přijal nabídku prestižního jazzového orchestru Fletchera Hendersona v New Yorku – a s Lil po boku se vypravil dobýt i východní pobřeží.

V Harlemu hrál Armstrong nejprve druhé housle (tedy trumpetu) v Hendersonově kapele, která tehdy udávala tón taneční hudbě v proslulém sálu Roseland Ballroom. Newyorčtí hudebníci na něj zpočátku hleděli skrz prsty – připadal jim jako venkovan, smáli se jeho obnošenému obleku a bodrému jižanskému vystupování.

Henderson dokonce zakazoval Armstrongovi zpívat, protože jeho drsný, hluboko posazený hlas podle něj nebyl dost „uhlazený“ pro nóbl publikum v Roselandu. Louis ale neopouštěl svou přirozenost. Když vystupoval, prokládal hraní i vyprávěním historek z rodného New Orleans a bavil obecenstvo svým spontánním humorem.

Už za pár měsíců kapelník Henderson i jeho dvorní aranžér Don Redman začali do orchestrálních skladeb vpisovat prvky Armstrongova swingového frázování. Louis zkrátka přivezl do New Yorku něco dosud neslýchaného – rytmickou volnost a vášeň, která proměnila strnulý taneční jazz v pulzující živou hudbu. Přesto ho srdce táhlo zpět na Středozápad, do města, které si zamiloval.

V roce 1925 se Armstrong vrátil do Chicaga, částečně i proto, že v Hendersonově orchestru nebyl šťastný. Lil pro něj měla připravený plán: postavit vlastní skupinu a dobýt nahrávací trh. Okolo OKeh Records tehdy kroužilo mnoho talentů, ale Armstrong dostal nevídanou příležitost – poprvé mohl na desky nahrávat jako hlavní kapelník pod svým jménem. Tak vznikly legendární Hot Five, později rozšířené na Hot Seven – studiové skupiny složené z vynikajících jazzmanů, s nimiž Armstrong v letech 1925–1928 natočil přes šedesát nahrávek, jež změnily dějiny hudby.

Stačil rok a půl intenzivní práce a svět měl před sebou něco, co do té doby neznal: jazz postavený na osobnosti sólisty, nikoliv jen na souhře kapely. Armstrong na těchto snímcích předvedl vše, co se v něm vařilo – ohromující virtuozitu, vynalézavost a improvizaci, která posouvala hranice možností. Jeho sóla ve skladbách jako „Cornet Chop Suey“ či „Potato Head Blues“ byla plná odvážných rytmických zlomů a vysokých tónů. Mladí muzikanti po celé Americe si ty gramodesky pouštěli do omrzení a snažili se napodobovat Armstrongovy finesy.

Z Armstronga se ke konci 20. let stala hvězda první velikosti. V roce 1929 odjel dobýt znovu New York, tentokrát již jako uznávaný sólista. Účinkoval na Broadwayi v revue Hot Chocolates, kde svým každonočním podáním písně „Ain’t Misbehavin’“ přiváděl obecenstvo do varu. V té době také rozšířil svůj repertoár – vedle čistě jazzových čísel začal nahrávat populární písně a šansony, kterým svým podáním vdechl novou duši.

Z obyčejných popěvků dokázal vykřesat emotivní perly; tak třeba zamilovanou baladu „Star Dust“ nebo revue hit „Body and Soul“ proměnil díky svému citu a virtuozitě v nezapomenutelné skladby. Jeho styl zpěvu inspiroval celou generaci – mladí zpěváci jako Bing Crosby či Billie Holiday se učili fráze a přístup právě od něj. A malý černý kluk z New Orleans se stal miláčkem Ameriky.

Jenže sláva měla i svou odvrácenou stranu. S příchodem 30. let se Armstrong ocitl v záři reflektorů mnohem širšího publika. Stal se jedním z prvních černošských umělců, který pronikl do filmu – už v roce 1936 si zahrál po boku Binga Crosbyho ve snímku Pennies from Heaven jako první Afroameričan v hlavní roli hollywoodského filmu.

Jeho bezbřehá energie, vtípky a optimismem sršící osobnost z něj udělaly nejen hudebníka, ale i milovaného baviče. Vystupoval v rádiu, točil další filmy, jezdil na nekonečná turné. Od roku 1935 vzal jeho kariéru pevně do rukou manažer Joe Glaser, prohnaný obchodník s kontakty na podsvětí.

Glaser zajistil Armstrongovi ty nejlepší smlouvy, ale ne vždy v rukavičkách – kdekdo si šeptal, že dotěrné konkurenty umí „odstranit“ po mafiánsku. Louis to raději nechtěl vědět. On sám ale nejraději říkal každému „Pops“ (táto) – měl prý špatnou paměť na jména, a tak na všechny volal tímhle familiárním oslovením, až nakonec přátelé začali jemu říkat „Pops“.

Ve 40. letech se Armstrongův styl stal doslova měřítkem kvality. Orchestry swingové éry zkoušely napodobit jeho zvonivá sóla a frázování. On sám po roce 1947 přešel od velkého big bandu k menší sestavě All Stars, s níž procestoval doslova celý svět. Jezdil hrát do Evropy, Jižní Ameriky, Afriky, dokonce i do tehdejšího Československa zavítal.

Americká vláda jej s oblibou vysílala na kulturní turné do zahraničí jako živoucí důkaz americké kreativity a svobody. Jenže doma, ve Spojených státech, se mezitím zvedala vlna boje za občanská práva černochů – a Armstrong se ocitl v nelehké pozici.

Starší generace Afroameričanů ho milovala jako průkopníka, ale mladší hudebníci a aktivisté mu začali vyčítat, že se svou věčně usměvavou tváří a ochotou bavit bílé publikum chová jako „Uncle Tom“ – přezdívka pro podbízivého černocha, který se tváří loajálně vůči bělochům.

Armstrong tyto výtky dlouho odmítal veřejně komentovat. Narodil se a vyrostl v dobách tvrdé segregace, kdy otevřený vzdor mohl znamenat konec kariéry, nebo i horší následky. Celý život se snažil lidi spojovat hudbou, ne rozdělovat politikou.

V září 1957 se z Arkansasu donesla zpráva o rasovém běsnění okolo tzv. Little Rock Nine – skupiny černošských studentů, jimž guvernér státu násilím bránil nastoupit na dříve bělošskou střední školu. Tehdy seděl Louis Armstrong v hotelovém pokoji v Severní Dakotě, kde zrovna koncertoval, a v novinách četl o tom, jak do sporu musel zasáhnout i prezident Dwight Eisenhower.

Svěsil hlavu. Celý život se veřejně nevyjadřoval k politice, ale tohle ho prý rozžhavilo do běla. Když jej pak při koncertě zastihl mladý reportér z místních novin, Armstrong neudržel emoce na uzdě. Do diktafonu otevřeně prohlásil, že guvernér Arkansasu Orval Faubus se chová jako gauner – a dokonce napadl i samotného prezidenta: „Eisenhower nemá koule, je to pokrytec, když dopustí tohle svinstvo,“ rozohnil se jazzman drsně.

Prohlásil také, že za těchto okolností ruší plánované turné kapely do Sovětského svazu, které mělo propagovat USA: „Jak mám před světem reprezentovat vládu, která se k mým lidem chová hůř než k dobytku? Ať jdou k čertu!“. Tahle nečekaně ostrá slova vyvolala senzaci – a šok.

Armstrong, bodrý muž s trumpetou, jak si ho Amerika zvykla vnímat, najednou říkal věci, které slyšet nechtěla. Bílí fanoušci i kritici oněměli. Některé jižanské rozhlasové stanice okamžitě zakázaly hrát jeho desky. Ale mnoho jiných ho podpořilo: slavný baseballista Jackie Robinson i herečka Lena Horne mu veřejně vyjádřili obdiv za odvahu.

Dokonce i prezident Eisenhower nakonec poslal do Arkansasu armádu na ochranu černošských studentů – a Armstrong, spokojený s tímto výsledkem, se po čase vrátil ke své úloze „ambasadora“. Veřejně se už pak do politiky nemíchal.

V 60. letech se jazz proměňoval a Armstrongovi táhlo na sedmdesát. Stále koncertoval bez oddechu; lékaři jen kroutili hlavou, kde se v tom postarším muži bere tolik sil a dech. Pravdou bylo, že nebralo – Armstrong dlouhá léta trpěl bolestmi rtů, které měl doslova zničené svým agresivním stylem hry a úzkým nátrubkem trubky zařezávajícím se do tkáně.

Hodně trpěl, ale ignoroval to, aby mohl hrát dál. Jeho laskavá čtvrtá žena Lucille, s níž žil od roku 1942 v malém domku ve čtvrti Corona v Queens, mu často domlouvala, ať zvolní. Ale on neuměl odpočívat – hudba byla jeho život.

V roce 1964 dokázal, že stále umí světu vytřít zrak: nazpíval svižnou písničku „Hello, Dolly!“, která nečekaně vystřelila na první místo americké hitparády a sesadila z trůnu samotné Beatles. V třiašedesáti letech se tak Armstrong stal nejstarším interpretem, který kdy dobyl vrchol hitparády.

Ve stejném roce vyprodal i sály v Praze.V roce 1967 s dojetím nahrál baladickou píseň „What a Wonderful World“. Paradoxně doma v USA píseň zpočátku zapadla, ale svět ji přijal za svou a po Armstrongově smrti se stala nesmrtelnou.

Koncem 60. let už Armstrongovi docházely síly. Roku 1968 se jeho zdraví výrazně zhoršilo – skončil v nemocnici s vážnými potížemi se srdcem a ledvinami. Lékaři mu důrazně zakázali koncertovat.

On však nevydržel nic nedělat: hrál a cvičil, i když sotva popadal dech. V dubnu 1971 se navzdory varování rozhodl splnit svůj slib a ještě jednou vystoupit naživo před publikem. V luxusním sále hotelu Waldorf-Astoria v New Yorku prý zahrál jen pár písní – unavený, pohublý, ale šťastný, že může stát před publikem, které ho milovalo už půl století. Pak se uklonil, naposledy. Dva dny nato dostal silný infarkt.

Zdroje:

https://stljewishlight.org/arts-entertainment/did-you-know-louis-armstong-wore-star-of-david/

https://en.wikipedia.org/wiki/Louis_Armstrong

https://www.louisarmstronghouse.org/biography/#:~:text=Louis%20Armstrong%20was%20born%20in,to%20purchase%20his%20first%20cornet

https://www.biography.com/musicians/louis-armstrong

https://www.britannica.com/biography/Louis-Armstrong

https://www.npr.org/2025/01/30/g-s1-45329/how-louis-armstrong-became-the-first-black-pop-star

https://www.nytimes.com/2018/11/16/arts/music/louis-armstrong-archive.html