Démoni Vladimíra Menšíka: 80 cigaret denně, několikadenní flámy, workoholismus a k tomu astma

Teď, sotva lapá po dechu, přichází ke slovu jeho starý známý: nikotin. A zanedlouho i sklenka alkoholu na uklidněnou.

Z pódia i obrazovky rozdával smích a energii na všechny strany. Nikdy neodmítal publikum. Když byl někdo v jeho blízkosti zticha, bral to jako svou chybu. Před kamerou působil nezničitelně: rychlá mluva, živá gestikulace – jako by ani nepotřeboval dýchat.

Při slavnostech a silvestrovských estrádách dokázal bavit miliony diváků, zatímco v zákulisí se tajně spoléhal na kyslíkový přístroj. Plíce ho zrazovaly každý den. Astma ho sužovalo od mládí, v obličejích opuchlých námahou a dušností to bylo patrné. Každý dech ho stál úsilí – a přesto na sebe bral další a další role či estrády.

V 60. letech stíhal tři besedy denně, k tomu natáčení. Z lásky k herectví a možná i z nutnosti: měl čtyři děti a velmi bohémský život. Menšík byl proslulý svou štědrostí a pohostinností. Známá je příhoda z natáčení seriálu Arabela, kde Menšík po skončení jednoho natáčecího dne pozval všechny herce malého vzrůstu představující trpaslíky na panáka. Z jednoho panáka se stal celovečerní flám, který skončil tím, že Menšík za všechny platil.

Únavu však přehlížel. Léky na astma polykal jako bonbóny a brzy přešel na injekce. Ty mu později píchali i kolegové – jen aby vůbec ustál svůj vražedný program.

Narodil se roku 1929 v moravských Ivančicích jako Vladislav Menšík. Jako kluk miloval jarmarky, cirkusy a loutková divadla. Rodiče v něm brzy rozpoznali talent bavit lidi. Co nevidět ale vystrčily růžky jeho démoni. Od sedmi let tajně kouřil – zvědavost zvítězila nad zdravím.

V dospělosti dokázal vykouřit i 80 cigaret denně. Když mu bylo šestnáct, zkolaboval při astmatickém záchvatu. Život s cigaretou si však odpustit neuměl: „Nebýt nemocný, kouřil bych pořád,“ přiznal kdysi s hořkým humorem.

Trápilo ho také nízké sebevědomí. Připadal si nepřitažlivý, nesnášel své zuby. Uvažoval dokonce o jejich chirurgické úpravě, ale nenašel odvahu – a tak své komplexy raději přebíjel šaškováním. V humoru a vyprávění našel únik. Když po válce studoval brněnskou JAMU, okamžitě vynikal.

Ne snad brilantní technikou, spíš bezprostředností: při zkouškách porotu odboural komickým přednesem básně a hýřil improvizací. Brzy získal angažmá u filmu a stal se nezaměnitelnou tváří československé kinematografie.

Změnu jména z Vladislava na Vladimíra mu prý doporučil komik Burian. Důvody, které ho k tomu vedly se v různých zdrojích liší, snad bylo Vladislavů moc a Vladimír mu měl pomoci se odlišit.

Jenže sláva a pracovní shon přiživily i jeho skryté démony – a nejen ty zdravotní. Vladimír miloval společnost, rád si přihnul a bavil se dlouho do noci. Vždyť co by to bylo za komika, který neposedí s kolegy u skleničky? Alkohol byl zpočátku neodmyslitelnou součástí jeho bohémského života.

Začalo to nevinně, jednou sklenkou po představení. Jenže u jedné to nezůstalo. Menšík byl od přírody nezměrně společenský – a míru neznal, bohužel ani u pití. Postupně se z něj stal chronický flamendr. Přátelé ho vídali, jak si po vydařených večírcích ospravedlňuje excesy a snaží se usmířit manželku.

Často se s kumpány „ztratil“ na několik dní. Stávalo se, že opilý herec zkazil záběr nebo nepřišel včas. Při natáčení pohádky Tři oříšky pro Popelku museli některé scény opakovat, protože Menšík byl pod vlivem a pletl si repliky.

Jednou dokonce ve finální scéně omylem zařval naprosto nesmyslnou hlášku, kterou filmaři museli vystřihnout. Jeho neukázněnost s sebou nesla následky – zlobil kolegy, přišel o pár vytoužených rolí a doma zažíval dusno.

Přišlo procitnutí, a to přímo z hlediště. „Vždyť on je úplně opilý!“ – tahle věta zazněla jedním večerem sálem jako výkřik z čistého nebe. Divák v prvních řadách nevěřil vlastním očím. Vladimír se zapotácel uprostřed scény a maska baviče spadla.

Publikum vidělo pravdu: jejich milovaný komik je namol. Nastalo hrobové ticho. Menšík, celý zahanbený, prchl z jeviště do šatny. Psal se rok 1963 a on měl teprve 33 let – ale právě dostal lekci od nejpřísnějšího kritika, kterého znal: od vlastního publika. Tahle ostuda ho probrala. Poprvé v životě si musel přiznat, že nad pitím ztratil kontrolu.

Za pár dní dobrovolně zaklepal na dveře vyhlášené protialkoholní léčebny docenta Jaroslava Skály. „Vás tu čekáme už dobrých pět let,“ ušklíbla se prý uvítací sestra. Menšíkova pověst ho předcházela. Léčba nebyla snadná – pevný řád, skupinová terapie, žádné úlevy ani pro jeho slavné jméno.

Herec se držel, co mohl. Vydržel abstinovat několik let a domů se vrátil jako nový člověk. Dokonce o svém vítězství nad alkoholem hovořil veřejně. Jenže démon alkohol trpělivě číhal opodál. Vladimír se znovu začal objevovat ve společnosti se skleničkou v ruce. Nejprve výjimečně, pak stále častěji – až zjistil, že je zpátky tam, odkud utekl.

Přátelé, kteří ho viděli během nočních tahů po barech, nechápali, jak je možné, že druhý den ráno dokáže stát před kamerou a rozdávat vtipy na všechny strany. Dvojí život dokázal Menšík udržet dlouho. A zároveň si svého selhání bolestně uvědomoval.

Sám sobě si psal upřímné zpovědi. V povídkovém souboru Alkohol, kam si ukládal prožitky a myšlenky, otevřeně přiznává svoji touhu i bezmoc: „Tak jako si někdo přeje mít chatu, auto nebo milou a málomluvnou ženu, přál jsem si od jisté doby přestat pít“.

Jenže hned dodává, že si vůbec neuměl představit život bez alkoholu – pořád nacházel důvody, proč „teď ještě ne“. Tahle vnitřní rozpolcenost ho pronásledovala další roky. Abstinence střídala recidiva, odhodlání se mísilo s omluvami. Na léčení u Skály se opakovaně vracel, ale vytrvat nedokázal.

Herec, který neznal míru, se stal otrokem svého těla. Roky holdování alkoholu a cigaretám si vybíraly daň: začal mít potíže s koordinací a dokonce přestával rozeznávat barvy. Když mu lékařka důrazně řekla, že jde do tuhého, Vladimír se zděsil.

Dočasně byl barvoslepý – svět ztratil svou krásu, zbyla jen šeď. Poznal, že jde do tuhého. Znovu tedy nastoupil léčbu, podle dostupných svědectví zůstal poté asi čtyři roky zcela střízlivý. Ovšem definitivní vítězství to nebylo. Touha pít nezmizela a Menšík už věděl, že jeho démon se ho jen tak nevzdá.

Zato astma ho trápilo stále víc. Dusil se v přímém přenosu – každý večer, když před televizními kamerami vyprávěl vtipy. Diváci viděli, jak ve skečích stěží popadá dech, občas zachraptí a zalapá po kyslíku, ale přesto neúnavně mluví dál. Neuvěřitelná vůle ho neopouštěla.

Byl bojovník. V době, kdy už pro své astma musel vozit kufřík plný léků a kyslíkovou masku, pořád hrál v filmech a účinkovat v estrádách v televizi. Jeho ošetřující lékařka s ním jezdila po natáčeních po celém Československu. On sám si píchal injekce s antiastmatikem, kdykoli ho popadl záchvat. A hned nato si klidně zapálil cigaretu.

Na jaře 1983 se tenhle přístup krutě vymstil. Při natáčení televizního dramatu Tažní ptáci (volné pokračování Ikarova pádu) došlo k scéně jako vystřižené z Menšíkových nočních můr. Vladimír tehdy hrál pianistu závislého na alkoholu – a mnozí říkali, že hraje sám sebe.

Během jednoho záběru přišla prudká slabost. Astmatický záchvat, úzkost, třes rukou. Menšík zničehonic utekl z placu a zamkl se na toaletě. Odmítal dveře otevřít, navzdory přemlouvání kolegů. Těžko říct, co se mu honilo hlavou v oné minutě absolutní paniky.

Bál se, že před kamerou umře? Že už nemůže dál? Jisté je, že zoufalý štáb nakonec zavolal specialistu – vyhlášeného psychiatra MUDr. Plzáka. Ten však neměl čas přijet, a tak pro herce přijeli zřízenci.

Odvezli ho rovnou na psychiatrii. Tam nastal tragický omyl: omámeného Menšíka uložili na pokoj mezi drogově závislé pacienty. Když viděli vpichy na jeho rukou (od vlastních injekcí s léky), považovali ho za narkomana a pro jistotu mu sebrali všechny astmatické medikamenty.

Probral se až o něco později – zmatený, pod sedativy, bez dechu. „Nezapomenu na ten pohled. Ležel tam v žalostném stavu, sotva vnímal,“ popsala kolegyně Alena Horáková-Fonová, která ho na psychiatrii navštívila. Trvalo hodiny, než doktorům vysvětlila, že sem nepatří. Že Vladimír Menšík není žádný toxikoman, ale vážně nemocný člověk, který potřebuje své léky. Nakonec dosáhla toho, že ho propustili domů.

To ponížení však Menšíka poznamenalo. Tažné ptáky dokončil, film šel do kin – a on věděl, že mu zbývá málo času. V jeho nitru se cosi zlomilo. Dál se rval s osudem, hrál a vystupoval, ale smrt byla blízko.

Posledních pár let života připomínalo závod s chronickým vyčerpáním. Vladimír bojoval s každým nádechem, srdce vynechávalo, žaludek sužovaly bolestivé vředy. Několikrát zkolaboval, vždycky se zvedl zpátky na nohy. Nevzdal to.

Ještě v květnu 1988 kývl na vystoupení v televizním pořadu Abeceda. 27. května 1988 stanul naposledy před publikem – usměvavý, vlídný a nezlomný. Snad jen rodina v zákulisí viděla, co ho to stojí sil. O dva dny později, brzy ráno 29. května, se jeho oslabené tělo vzdalo. Prasklý žaludeční vřed a astmatický záchvat společně připravily Vladimíra Menšíka o život. Bylo mu pouhých 58 let.

Zdroje:

https://www.dotyk.cz/magazin/vladimir-mensik-alkohol/

https://www.dotyk.cz/magazin/z-tajnosti-vladimira-mensika-z-nataceni-putoval-rovnou-na-psychiatrii-20200909.html

https://is.muni.cz/th/mgmgq/Bakalarska_diplomova_prace_final_3nagd.pdf

https://www.abstinencia.sk/ved-on-je-uplne-opity-vladimir-mensik-a-jeho-trapenia/

https://www.extra.cz/kruty-osud-vladimira-mensika-trpel-zavislosti-na-alkoholu-i-cigaretach-zemrel-v-bolestech-8a882

https://www.kafe.cz/celebrity/vladimir-mensik-herec-film-smrt-alkohol-rodina-deti-bavic-hazena-20200101.html

https://www.ctidoma.cz/clanek/osobnosti/tajemstvi-vladimira-mensika-kvuli-duchodu-zfalsoval-obcanku-na-jeho-fintu-neprisli-ani-v-husakove-prezidentske-kancelari-67366