„Tati, promiň mi, už nemůžu dál.“ Miroslava Šternová byla nádherná, ale zažila až příliš utrpení

Jediným svědkem jejích posledních myšlenek byl tento dopis na rozloučenou adresovaný milovanému otci a několik prázdných lahviček od prášků. Tak skončil život Miroslavy Šternové, filmové hvězdy mexického stříbrného plátna. Bylo jí pouhých dvacet devět let.

Úsměv a jiskřivé oči, s nimiž kdysi okouzlovala publikum, už zůstaly navždy zavřené. A přesto v té strnulé scéně zůstalo cosi dojemného: mladá žena odešla dobrovolně, smířená, pečlivě naaranžovaná „jako by i ve chvíli smrti zůstala profesionálkou“.

Své poslední povinnosti splnila – dotočila nový film, vše dokončila – a teprve pak se odhodlala tiše odejít ze světa. Zřejmě nechtěla nikoho obtěžovat: své hospodyni večer předtím klidným hlasem řekla, aby ji nechala o samotě a nikoho k ní nepouštěla. Zamkla za sebou dveře.

Potom napsala několik řádků na rozloučenou, vyskládala si do dlaně hrst silných barbiturátů a jeden po druhém je polykala. Na stolku zanechala dopis a na prsou si položila fotografii svého posledního milence – muže, který jí zlomil srdce.

Miroslava Šternová však nezačínala svůj život v žádné mexické haciendě pod palmami. Narodila se chladného únorového dne roku 1926 v Praze. Osud jí do vínku nadělil nemalé paradoxy – krása a talent se u ní pojily s křehkou duší, která už od dětství čelila těžkým zkouškám.

Její matka, Miroslava rozená Bečková, pocházela z vážené rodiny – byla dcerou prvorepublikového ministra financí Bohdana Bečky. O biologickém otci dcery se toho mnoho neví; archivní záznamy zmiňují jméno Vladimír Štancl z Brna, který ovšem mladou těhotnou ženu záhy opustil.

Ještě než malá Miroslava přišla na svět, měla však štěstí v neštěstí – matku si totiž vzal za ženu známý lékař Oskar Leo Stern. Dr. Stern, úspěšný židovský kardiolog, dal holčičce své příjmení a stal se jejím milujícím otcem.

Rodina se roku 1931 přestěhovala na Moravu, když Stern získal prestižní místo hlavního lázeňského lékaře v Teplicích nad Bečvou. Právě tam, v malebném lázeňském městečku, prožila Miroslava zdánlivě idylické dětství.

Byla to živá, energií nabitá dívenka. Ráda zpívala a recitovala na školních akademiích, hrála divadlo a těšilo ji vystupovat před publikem. Ve škole excelovala – docházela na české gymnázium v nedalekých Hranicích, kde patřila k premiantům a vynikala v jazycích a humanitních oborech.

Její rodiče, doktor Stern a paní Sternová, byli uznávanými osobnostmi místní společnosti; rodině se dařilo finančně i společensky. Koncem 30. let dokonce Stern investoval do výstavby moderní funkcionalistické vily přímo v Teplicích – domova pro jejich šťastnou rodinu. Jenže do osudů této rodiny brzy nevybíravě zasáhly dějiny.

V březnu 1939 obsadila Československo nacistická vojska a do poklidného lázeňského kraje začal prosakovat jedovatý antisemitismus. Sternovi byli židovského původu a rázem pocítili, co to znamená být terčem nenávisti. Doktor přišel k 1. dubnu 1939 o své místo – okupační úřady jej zbavily funkce a zakázaly mu vykonávat lékařskou praxi.

Rodina byla ponížena a připravena o veškerý majetek. Čtrnáctileté Miroslavě se zhroutil svět. Do jejího dosud bezstarostného života pronikaly konflikty a strach, které zanechaly stopy na křehké dívčí duši. Každým dnem hrozilo nebezpečí, že je čeká ještě horší osud. A skutečně – koncem roku 1939 se Sternovi ocitli v hle­dáč­ku gestapa.

Namísto slavnostního stěhování do nové vily čekalo rodinu nařízení k nástupu do transportu. Měli být deportováni do koncentračního tábora. V ten moment Oskar Stern pochopil, že už není kam ustupovat: rozhodl se riskovat vše a pokusit se s rodinou uprchnout.

Byl to zoufalý krok do neznáma – útěk přes půl světa. Nacisté už mnohé jiné židovské rodiny z Teplic odvlekli neznámo kam; Sternovi však jako zázrakem unikli. Po ponižujících jednáních s okupačními úřady dostal Stern povolení k emigraci. Jako jedněm z posledních jim Němci v létě 1940 dovolili vycestovat.

Cesta to byla dlouhá a strastiplná. Místo západním směrem volili únik na východ – 26. srpna 1940 nasedli v Praze na vlak mířící přes Berlín až do Moskvy, pokračovali transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku a odsud lodí přes Japonsko do Ameriky.

Teprve koncem října 1940, po více než dvou měsících na cestě, stanuli na půdě Mexika. Utekli nacistickému teroru. Zachránili si život. Miroslava i její blízcí tehdy netušili, jaké peklo zoufalství je přesto v budoucnu čeká.

Nový svět je přivítal s otevřenou náručí. Mexická vláda uprchlíky z Evropy celkem vstřícně vítala a fungovala tu i malá komunita Čechoslováků, do níž vážený lékař Stern snadno zapadl. Byl to schopný, vzdělaný muž a brzy si v Mexiku vybudoval novou kariéru – jako internista a kardiolog získal dobré místo a později dokonce vedl krajanský spolek česko-mexického přátelství.

I Miroslavina matka se snažila najít uplatnění, dávala dětem lekce tance. Jen dospívající Miroslava jako by najednou ztratila pevnou půdu pod nohama. Ve svých patnácti letech se ocitla v úplně cizím světě, vykořeněná, vzdálená všemu, co dosud znala. Přišla o domov, o prarodiče i kamarády; psala sice domů dopisy, ale mnohé milované tváře zmizely ve válce navždy.

Není divu, že trpěla úzkostmi a depresemi. „Protižidovské pronásledování jí zničilo psychiku natolik, že kdykoli pak přišla krize, byla jen krůček od tragického rozhodnutí,“ napsal trefně jeden z novinářů. První vážné zhroucení na sebe nenechalo dlouho čekat.

Doktor Stern si dělal o dceru starosti. Viděl, jak se v cizí zemi trápí, a rozhodl se jednat. Miroslava měla od mala zájem o výtvarné umění a architekturu, a tak otec doufal, že jí pomůže změna prostředí – umožnil jí studium na prestižní internátní škole v New Yorku.

Sedmnáctiletá dívka poslechla a odjela do USA studovat architekturu a design. Jenže ani tam nenašla klid. Ocitla se sama, bez rodiny, a její úzkosti ji pronásledovaly i za oceánem. Právě tady, v New Yorku, potkala svou první velkou lásku – pohledného amerického vojáka. Zamilovala se do něj bezhlavě a on její city opětoval.

Vypadalo to na pohádku: Miroslava se dokonce zasnoubila a uvěřila, že konečně našla štěstí. Jenže válečná doba nemilosrdně drtila i takové romance. Její snoubenec padl v bojích roku 1942. Mladé dívce se zhroutil celý svět. Bolest z náhlé ztráty ji uvrhla do hluboké deprese a Miroslava se poprvé pokusila skoncovat se životem.

Zřejmě tehdy spolykala prášky či jinak ublížila sama sobě – podrobnosti nejsou známé, ale zachránili ji včas. Křehká dívka balancovala na hraně, zoufalá a osamělá. Její otec o tom prvním pokusu jistě věděl; možná mu už tehdy proběhla hlavou mrazivá otázka: Co když ji jednou ztratím navždy?

Miroslava nakonec studia ve Spojených státech nedokončila. Přišla další rána – z Mexika dorazila zlá zpráva, že její maminka vážně onemocněla. Rakovina. Miroslava neváhala ani vteřinu a vrátila se zpátky do Mexika, aby mohla být matce nablízku během léčby. Jenže nemoc postupovala neúprosně.

Koncem roku 1945 paní Sternová po těžkém utrpení zemřela. Pro Miroslavu to byla zdrcující ztráta, která opět uvrhla její mysl do temnot. Matčina smrt po dlouhé bolesti zanechala na dceřině psychice trvalé jizvy – mladá žena upadla do hlubokých depresí. Podruhé se pokusila vzít si život.

„Už nemůžu dál… nejsem tak statečná,“ napsala tehdy v zoufalství do deníku. Opět ji rodina zachránila doslova na poslední chvíli. Oskar Stern tím vším trpěl s ní. Přišel o ženu, málem i o dceru. Miroslava byla ve strašném duševním stavu – osiřelá, vyčerpaná smutkem – ale nakonec v sobě díky otci dokázala najít zbytky sil jít dál.

Bylo jí teprve devatenáct, když stála na prahu dospělosti a zažila tolik utrpení, na které by jiní potřebovali celý život. Možná právě proto do další kapitoly svého života skočila po hlavě – vrhla se do víru nové práce a záře reflektorů, jako by věřila, že tak zapomene na to zlé. Otec ji v tom podpořil, jak mohl. Viděl, že studium architektury ji nenaplňuje, a všiml si, že Miroslavu vždy přitahovalo herectví.

Už jako malá milovala filmy a hrála divadlo. Stern své dceři pomohl zúčastnit se prestižní soutěže krásy v Mexico City – a Miroslava v ní skutečně zvítězila. Psal se rok 1944 a exotická, půvabná Češka byla korunována královnou krásy v luxusním klubu Campestre Churubusco. Tato výhra jí otevřela dveře k úplně nové životní dráze.

Získala stipendium ke studiu herectví v Kalifornii a ještě tentýž rok začala navštěvovat herecké kurzy v Los Angeles. Po návratu do Mexika pokračovala ve zdokonalování – učila se u vyhlášeného divadelního režiséra japonského původu Seki Sana, který v Mexiku působil a přivedl místní divadlo k moderním metodám. Talentovaná a zároveň křehká dívka v herectví našla nový smysl života. Našla vášeň.

Během studií u Seki Sana Miroslava také potkala první osudovou známost od smrti své matky. Jedním z jejích spolužáků byl pohledný mladý muž Jesús Jaime Gómez Obregón, přezdívaný „El Bambi“. Byl synkem ze zámožné a vlivné mexické rodiny. Padli si do oka a brzy se do sebe zamilovali.

Miroslava po všech útrapách toužila po obyčejném rodinném štěstí – a možná i po něčí ochraně a jistotě. Obregón se zdál být ideální partií. Dívka souhlasila, když ji požádal o ruku. Vzali se 2. února 1946, Miroslavě bylo dvacet. Jenže šťastné manželství se nekonalo. Trvalo jen pár měsíců a skončilo skandálem. Ukázalo se totiž, že Obregón svou krásnou ženu nikdy doopravdy nemiloval – dal v lásce přednost mužům.

Vzal si Miroslavu jen jako zástěrku, aby před katolickou rodinou a společností skryl svou homosexuální orientaci. Jeho rodiče potají doufali, že syna sňatek „vyléčí“, ale nestalo se. Mladý muž dál potají vyhledával milence. Zrazená Miroslava, která s ním plánovala rodinu, nakonec prohlédla a ještě téhož roku se s ním v tichosti rozvedla.

Tato krátká a nešťastná epizoda Miroslavu ještě více poznamenala. Po skandálním rozvodu měla nějaký čas strach pouštět si muže k tělu. Vrhla se proto naplno do své práce – do herectví, které se mezitím stalo její vášní i únikem. A tady se jí konečně začalo dařit. Už ve svém prvním filmovém roce 1946 získala významnou roli v mexickém melodramatu Bodas trágicas („Tragická svatba“).

Byla mladá, nádherná a učenlivá – režiséři si ji rychle oblíbili. Pravda, v debutu neměla příležitost ukázat víc než svou oslnivou fotogeničnost, ale to brzy nevadilo. Hned následující rok 1947 hrála ve čtyřech dalších mexických filmech a poprvé se objevila i v Hollywoodu: režisér Roberto Gavaldón ji obsadil do historického dobrodružného filmu The Adventures of Casanova (Dobrodružství Casanovy).

Miroslava se stala miláčkem publika. Mexičané v ní viděli exotickou krásku ze starého kontinentu a zbožňovali ji. Její slovanský půvab a šarm je okouzlil; rychle se vyhoupla mezi nejzářivější hvězdy stříbrného plátna v Mexiku. Dokonce byla brzy nominována na cenu Ariel, mexický ekvivalent Oscara.

Během necelých deseti let dokázala natočit na tři desítky filmů – střídala komedie, melodramata, dobrodružné snímky i lehké horory. Ne všechny vstoupily do dějin kinematografie, ba mnohé zůstaly zapomenuty za hranicemi Mexika. Miroslava sama však nikdy nezapomněla na své vyšší ambice: toužila, aby ji lidé obdivovali nejen jako krásku, ale i jako skutečně dobrou herečku.

Mrzelo ji, že ji režiséři často škatulkují jen do rolí ozdobných naivek. Navzdory slávě v ní pořád hlodaly pochybnosti. Navzdory zástupům ctitelů se cítila osamělá. Jen málokdo tehdy tušil, jak jí doopravdy je.

Na konci 40. let se Miroslavě otevřely dveře do světa velkého filmu dokořán. Ovšem spolu s těmi dveřmi se otevřely i staronové stíny její minulosti. Psal se rok 1950 a mladou herečku si pro hlavní roli ve filmu The Brave Bulls vybral v Hollywoodu slavný režisér Robert Rossen.

Natáčení dramatu z prostředí býčích zápasů v Kalifornii bylo pro Miroslavu velkou šancí zazářit po boku amerických hvězd. Během produkce se s Rossenem sblížila – stali se z nich dobří přátelé, možná i něco víc. Jenže tehdy udeřila doba „honu na čarodějnice“ v Americe.

Rossen upadl do podezření, že sympatizuje s komunisty, a ocitl se před vyšetřovací komisí Kongresu. A protože Miroslava byla jeho blízkou spolupracovnicí – a navíc pocházela ze země, která se tou dobou stala komunistickým Československem – nařčení padlo i na ni.

Byla podezřelá jen proto, že se narodila v Československu. Atmosféra vykonstruovaných obvinění a paranoia studené války tak ukončily její nadějně se rozvíjející hollywoodskou kariéru. Kromě jednoho menšího westernu (Stranger on Horseback, 1955) už nedostala další šanci v USA hrát. Zklamaná Miroslava se musela vrátit natrvalo zpět do Mexika.

Zatímco na plátně stále zářila, v soukromí se tenhle smutný stín minulosti podepsal na její duši. Připomněl jí totiž staré křivdy, kvůli kterým musela jako dítě prchat přes oceán. Připomněl jí ztracený domov a všechny příbuzné, které kvůli svému původu už nikdy neuvidí – mnoho z nich tehdy skončilo v nacistických plynových komorách.

K tomu se přidal další zlom v rodině: její milovaný otec se v roce 1947 znovu oženil. Vzal si svou dlouholetou sekretářku Sofii a založil tak novou rodinu. Těžko říct, jak Miroslava tuto změnu nesla. Měla radost, že má Oskar opět po boku blízkého člověka, nebo se cítila ještě osamělejší? Věděla jen, že do staré vlasti se už asi nevrátí – po matčině smrti a politických převratech doma zůstal její pouto k rodné zemi přetržené nadobro. Mexiko se stalo jejím osudem.

Profesně se Miroslava na počátku 50. let držela na vrcholu. Natočila několik komerčně úspěšných filmů a do dějin kinematografie vstoupily hlavně dva její poslední: bláznivá komedie Škola vandráků (1954) a brilantní kriminální černá komedie Zločinný život Archibalda de la Cruz (1955) režiséra Luise Buñuela.

Právě na Buñuelově filmu pracovala Miroslava už ve stínu těžké deprese. Její blízcí si všimli, že je neobvykle nervózní, vyčerpaná a stále častěji polyká různé léky. Navzdory pracovnímu úspěchu ji pronásledoval pocit prázdnoty. Večer co večer usínala sama. Láska – skutečná, hluboká, trvalá láska, po jaké toužila – jí stále unikala.

Zažila sice několik románků, ale žádný neskončil šťastně. Z nepovedeného manželství s Obregónem si odnesla trauma, a další vztahy pak pro ni byly obtížné. Svou krásou sice přitahovala zástupy obdivovatelů – dvořili se jí bohatí podnikatelé, slavní herci i režiséři – jenže Miroslava pořád jakoby nenacházela toho pravého, který by ji miloval nade vše.

A pak potkala jeho. Luis Miguel Dominguín – nejproslulejší španělský toreador své doby. Charismatický, sebevědomý, nezkrotný muž, kterému padaly k nohám ženy celého světa. Když se s ním Miroslava seznámila v roce 1953 na Kubě, zůstalo zpočátku jen u přátelství.

O rok později se s Dominguínem znovu setkala v USA a přeskočila mezi nimi jiskra vášně. Pro Miroslavu to byla osudová láska – zahořela k němu celým srdcem. Byla ochotná kvůli němu riskovat všechno. On byl ovšem známý tím, že se váže jen těžko. V té době měl mimoto poměr s hvězdnou herečkou Avou Gardnerovou a dokonce uvažoval, že by s Avou založil rodinu.

Ava Gardner se však nechtěla vázat, a tak vztah toreadora a hollywoodské divy v září 1954 skončil. Miroslava v tu chvíli uvěřila, že by její milostné vzplanutí konečně mohlo přerůst v trvalý svazek. Snažila se být Dominguínovi nablízku, jak jen to šlo.

Přijala roli v Buñuelově filmu Ensayo de un crimen (Pokus o zločin) a kvůli natáčení odjela až do Španělska – tamější úřady ji zprvu ani nechtěly vpustit, protože byla občankou komunistického Československa, ale nakonec povolení dostala. Dominguína dokonce následovala na filmový festival do Benátek. Byla zamilovaná a plná nadějí. Tentokrát to vyjde, říkala si. Tentokrát budu šťastná.

Netušila, že její milenec má plány zcela jiné. Dominguín byl playboy s nevyzpytatelným kouzlem. Krátce poté, co sám Miroslavě naznačoval společnou budoucnost a snad ji i požádal o ruku, zůstala česká herečka jako omráčená zírat na novinové titulky.

Španělské listy přinesly zprávu, že Luis Miguel Dominguín se oženil – a nevěstou nebyla ona, ale italská filmová hvězda Lucía Bosè. Miroslavin sen se během jednoho rána zhroutil v prach. Byla zrazena v lásce tou nejbolestnější formou, veřejně ponížena. Tahle poslední rána osudu už byla příliš.

Nikdo z jejích přátel netušil, co se jí honí hlavou, když se vrátila zpátky do Mexika. Dotočila s Buñuelem poslední záběry filmu, profesionálně se usmívala do kamery a hrála svou roli do konce. Uvnitř však byla zničená žalem. Pár dní poté, 9. března 1955, se rozhodla skoncovat se životem.

Miroslavě Šternové bylo dvacet devět let. Její blízcí a spolupracovníci byli v šoku. O to mrazivější bylo zjištění, s jakou rozvahou a klidem svůj odchod připravila. Vše se událo v noci, tiše, bez diváků.

Druhý den ráno našla hospodyně svou paní ležet nehybně na posteli – mrtvou, se zklidněnou tváří a fotografií toreadora v ruce. Lékař pak konstatoval předávkování barbituráty. Miroslava zemřela dobrovolně a zdánlivě smířeně. Nechala po sobě tenký stapel dopisních papírů hustě popsaných drobným písmem. Na úplný závěr svého života promluvila jediným hlasem – hlasem opuštěné dcery.

„Tati, promiň mi, už nemůžu dál. Nejsem tak statečná, děkuji ti za všechno a odpusť mi, že nemám vůli dál žít. Miluju tě, Bambulka.“

Přesto kolem Miroslaviny smrti zůstalo mnoho otazníků. Někteří tvrdili, že v její zkřehlé dlani tehdy nespočíval snímek Dominguína, nýbrž slavného komika Cantinflase, který prý také zranil její city – prý mu tajně podlehla, a on byl ženatý. Manažerka Fanny Schatzová prý fotografii vyměnila za toreadorovu, aby se veřejnosti předložila stravitelnější verze příběhu. Kolik je na tom pravdy, se už asi nikdy nedozvíme. Jisté je jen to, že Miroslava odešla z tohoto světa hluboce nešťastná a opravdu sama.

Její skon tehdy oplakali tisíce fanoušků. Mexiko přišlo o svou „českou Marilyn“, jak jí často přezdívali. Dívku z Prahy, která se stala součástí zlaté éry mexické kinematografie a dodnes je tam slavná. V rodném Československu se o její tragédii moc nemluvilo – doma ji už téměř neznali, její filmy tam nikdo neviděl.

Zato v Mexiku u jejího pohřbu plakaly davy. Byla zpopelněna a mělo se za to, že spočine na místním hřbitově. Jenže tím příběh neskončil. Oskar Stern se nedokázal smířit s tím, aby Miroslava ležela opuštěná v cizí zemi. Její otec tajně odnesl urnu s dceřiným popelem ze hřbitova a ukryl ji na neznámém místě.

Jako by svou milovanou „Bambulku“ chtěl naposledy ochránit před krutým světem. Miroslava Šternová, žena s krásnou tváří a tragickým osudem, tak zmizela beze stopy podruhé – nejprve opustila vlast, podruhé tento svět. Zůstaly po ní jen vzpomínky.

A přece něco ještě přežilo: její jméno. Mexičané na ni dodnes vzpomínají s láskou a pojmenovávají po ní své dcery. Mnoho malých Miroslav tam běhá po hřištích, aniž jejich rodiče tuší, odkud to jméno přišlo – a jak smutný příběh se za ním skrývá.

Zdroje:

https://www.krajskelisty.cz/praha/27479-stejne-krasna-fascinujici-i-uspesna-mexicke-marilyn-z-cech-sla-cely-zivot-smrt-v-patach-tajnosti-slavnych.htm

https://www.muzivcesku.cz/ceska-marilyn-proslula-za-velkou-louzi-uspech-herecku-nevylecil-z-depresi-a-nestastne-lasky-jeji-osud-skoncil-tragicky/

https://www.kvety.cz/lide/ceska-herecka-miroslava-stern-mexiko-psychicke-problemy-smrt/

https://nasregion.cz/mexicke-matky-pojmenovavaly-sve-dcery-po-krasne-herecce-z-prahy-vnucce-ministra-financi-miroslave-163347/

https://en.wikipedia.org/wiki/Miroslava_Stern

https://www.tresbohemes.com/2021/09/miroslava-the-mexican-czech-marilyn-monroe/

https://www.eluniversal.com.mx/espectaculos/cine/miroslava-stern-la-encontraron-30-horas-despues-de-suicidarse/