Článek
Bylo mu deset, když před vilou na pražské Hanspaulce zastavil vojenský džíp s rudou hvězdou. Z otevřených dveří vozu vyskočili sovětští vojáci a surově vrazili do domu. Malý chlapec se ukrývá za záclonou a tiskne se k matce.
Vidí, jak důstojník klidně pronáší: „On se hned vrátí.“ Netuší, že jeho otec se z toho výletu hned opravdu nevrátí – a možná už nikdy. Je květen 1945, válka právě skončila. Pro rodinu Vladimíra Bystrova však nejhorší teprve začíná.
Matka Anežka nechápe, proč by měl být teď, po osvobození, její muž v nebezpečí. Nikolaj Bystrov je právník, ruský emigrant, který v Praze našel nový domov už po bolševické revoluci. Československým občanem se stal roku 1936, za první republiky pracoval na ministerstvu zahraničí.
Za války ho zatklo gestapo – i to rodina ustála. Teď je mír. Co by se mohlo stát? Proč by měli utíkat? Nikolaj ale znepokojeně balí rodinné cennosti. Tuší, že Stalinova pomsta si najde i jeho. Anežka jen nevěřícně kroutí hlavou. V jejích očích je to přehnaný strach – vždyť mají československé občanství, žijí tu dvacet let, válka skončila. Neodjedou.
Večer 19. května 1945 se však vše změní. Džíp s poručíkem Levinem přijíždí k domu a čeká na pana doktora Bystrova. Když se Nikolaj vrací z práce domů, agenti už na něj číhají. Drobného, elegantního muže s anglickými způsoby popadnou a odvezou. Chlapec v okně zahlédne otcovu tvář naposledy jako mihnutí – možná letmý pokus o uklidňující úsměv směrem k mamince. Pak se dveře vozu zabouchnou.
Až po dlouhých měsících se rodina dozví, co se vlastně stalo. Nikolaje Bystrova hned po válce unesla sovětská kontrarozvědka SMERŠ. Měli předem připravené seznamy „nepřátel“ – ruských emigrantů, legionářů, intelektuálů, kteří kdysi utekli před Leninem. Stalinovi agenti teď tyto lidi loví přímo v Praze.
Nikoho se neptají, suverénně zatýkají cizí státní příslušníky na československém území. Pro ně je Nikolaj Bystrov občan SSSR, ačkoliv léta žije v Čechách. Odvezli ho do Moskvy, kde ho čekal nelítostný soud.
V listopadu 1945 je odsouzen k deseti letům nucených prací za „boj proti sovětské moci a šíření protisovětské propagandy“. Trest si má odpykat kdesi na Sibiři, v gulagu. Anežce zůstává v náručí jen jejich desetiletý syn Vladimír – a zoufalství.
Chlapec nechápe, kam se tatínek poděl. Zpočátku mu matka raději nic neříká. Nechce ho zatěžovat vlastní hrůzou. Ale nocí slyší Vladimír matku vzlykat. Vidí, jak si po večerech sedá ke stolu a píše dlouhé dopisy. Prezidentu Benešovi, Alici Masarykové, na všechny úřady.
V prosinci 1946 líčí v dopise československému prezidentovi svůj žal: „Vážený pane presidente, prosím o Vaši pomoc vrátit nám mého manžela ze Sovětského Ruska… byl nám ukraden 20. V. 1945. Píši ukraden, protože nikdo mně neřekl, že jej zatýká…“ Slova zoufalé ženy se však odrážejí od studených zdí úřadů.
Odpovědí jsou jen lži a mlčení. Jeden sovětský prokurátor Anežce tvrdí, že „neví, jak se to mohlo stát“. Druhý se cynicky ušklíbne, že jejího muže „asi vzala nějaká svoloč“ – nějaká chátra. Tragická ironie: v té sprosté poznámce je víc pravdy, než zamýšlel.
Malý Vladimír mezitím dospívá bez táty. Doma není peněz nazbyt. Matka si přivydělává doučováním ruštiny, plete svetry, pomáhají i přátelé. Vladimír se snaží žít jako ostatní kluci, aby nezarmoutil maminku. Učí se po dejvických hospodách (jejich školu zabral lazaret vítězné Rudé armády) a po nocích hltá filmy.
Dobrodružný snímek Pán sedmi moří viděl osmkrát – pro desetiletého kluka snad dočasný únik z reality. Nejraději však tráví čas s bratrancem Vladivojem. O dva roky starší Vladivoj Tomek je Vladimírovým idolem: zapálený skaut, odvážný kluk. Po válce spolu ti dva venku roznášejí ilegální letáky proti novým pořádkům – alespoň jednou chtěl být malý Vláďa užitečný svému velkému bratranci v odboji.
Srpen 1955. Prahou se žene bouře a liják bičující střechy. Přesto v tiché činžovní vile v Dejvicích vládne slavnostní atmosféra. Po deseti letech se ve dveřích objevuje on. Nikolaj Bystrov je o deset let starší, šedý, pohublý muž s pronikavýma očima.
Doma se otevírá láhev uschovaného vína, jsou slzy štěstí. Rodina je konečně zase pohromadě. Zdálo by se, že všechny hrůzy skončily. Jenže 50. léta komunistické tyranie stále zuří. A Vladimír brzy pozná, že starý svět už se nevrátí.
O několik let později přicházejí další rány. Na Vánoce 1959 se rodina dozvídá, že bratrance Vladivoje zatkla StB. Vladivoj Tomek, ten statečný skaut, se nikdy nevzdal boje proti komunismu. Zorganizoval skupinu mladých, kteří chtěli klást odpor nastupující totalitě. Jako kluk rozdával s Vladimírem letáky, jako dospělý už plánoval sabotáže. Režim ho nemilosrdně zlomil.
Vykonstruovaný proces vynesl několik dlouhých trestů – a pro Vladivoje provaz. Na podzim 1960 ho v Praze na Pankráci popravili jako posledního politického odsouzence. „Teta z toho zešílela. Pořád věřila, že Vladivoj žije… A mně říkala: Proč nezavřeli taky tebe?“ vzpomínal později Vladimír na hořká slova příbuzné.
Komunistický režim Vladimírovi Bystrovovi nezapomněl „špatný původ“. Jako syn politického vězně gulagu nesmí dokončit gymnázium. Dveře na vysokou školu jsou zavřené. Mladý Bystrov stojí na prahu dospělosti a tápe, jak se uživit. Ruštinu díky otci ovládá dokonale – a tak se nechává zaměstnat v chemické laboratoři jako překladatel dokumentací.
Nezní to jako osud budoucího novináře, ale Vladimír má sen: chtěl by psát. Od dětství miloval knihy a film, obdivoval Jana Wericha i světové herce. Ve volných chvílích proto zkouší posílat kratičké zprávy do novin. A podaří se: první článek mu otiskne deník Svobodné slovo. Drobná noticka o rozdílných cenách acylpyrinu v lékárnách – banalita, která však pro Vladimíra znamená jediné: začátek.
Okouzlující svět žurnalistiky ho vtahuje. V laboratoři se náhodou spřátelí s Jindřiškou Menzelovou, sestrou budoucího slavného režiséra Jiřího Menzela. Jindřiška pozná v mladém Bystrovovi hlad po kultuře – začne ho vodit na neveřejné projekce filmů, které běžně nesmí do kin. „To byla moje filmová škola,“ vzpomínal Vladimír s úsměvem.
Díky těmto stykům proniká mezi filmové kritiky. V roce 1958 smějí talentovaného Bystrova výjimečně přijmout ke studiu na pražské FAMU – formálně jen jako externistu, ale přesto je to zázrak. Během končících 50. let se tak konečně rozletěl vstříc své lásce k filmu a psaní. V časopisech jako Film a doba či Film a divadlo publikuje první recenze.
V divadelních kavárnách vede vášnivé diskuse o italském neorealismu a učí se ptát. Dělá rozhovory s českými i světovými tvůrci – nikoliv jako uctivý obdivovatel, ale jako rovnocenný partner. „Chlubím se tím, že jsem nikomu neříkal Mistře. Já pán – ty pán,“komentoval tuhle svou zásadu.
Roku 1964 dostává prestižní nabídku: spolupracovat na festivalovém deníku MFF Karlovy Vary. Vladimír s chutí přijímá a několik let pak spoluutváří filmový zpravodaj jednoho z nejstarších filmových festivalů světa. Je v ráji – mezi filmaři, ve víru kultury.
O rok později přichází další zásadní krok: stává se poradcem ředitele a tiskovým tajemníkem Filmového studia Barrandov. Mladík, kterého kdysi nepustili studovat, se najednou pohybuje v elitním prostředí československého filmu. Vidí zblízka, jak vznikají filmy Nové vlny, a píše o nich s erudicí i vášní.
V bouřlivém roce 1968 Vladimír provází Prahou vzácnou návštěvu – Shirley Temple Blackovou, bývalou hollywoodskou hvězdu. Jako tiskový mluvčí Barrandova má tu čest ji doprovázet po studiích a po městě. Usměvavá Američanka mu po návratu domů pošle děkovný dopis.
Ještě téhož léta však naděje roku 1968 drtí pásy tanků. Sovětská okupace ukončuje Pražské jaro a přiváží mrazivounejistotu. Na začátku roku 1969 drží Vladimír Bystrov čestnou stráž u rakve Jana Palacha – studenta, který se na protest proti sovětské okupaci upálil.
V potemnělé smuteční síni stanou čestně bok po boku dva mladí lidé: Vladimír a půvabná dívka Marta. Svíce vrhají oranžové stíny na jejich tváře zalité slzami. Beze slov vědí, co ten druhý cítí – hluboký žal nad ztracenou svobodou, vzdor a zároveň hrdost. Jejich ruce se podvědomě dotknou nad katafalkem, jako by hledaly vzájemnou útěchu.
Uprostřed národního smutku se tu rodí tiché porozumění. O několik měsíců později se Vladimír a Marta berou. Marta je třetí ženou Vladimíra Bystrova a životní láskou, s níž stráví následující desetiletí. Spojuje je víc než jen cit – sdílejí hluboké hodnoty a odvahu čelit režimu.
Jenže režim mezitím utahuje šrouby. Normalizace začne tvrdě dopadat i na Vladimíra. Roku 1970 přichází vyhazov z Barrandova. Je označen za nespolehlivého, pro otevřené názory nemá v oficiálních médiích místo. Najednou je z něj nezaměstnatelný novinář. Dvacet let, celá dvě desetiletí, nesmí oficiálně psát. Vladimír se vnitřně loučí se svou milovanou profesí.
Občas k nim domů na návštěvu zajde starý přítel Jaromír Štětina, nebo mladá novinářka Petruška Šustrová. S Vladimírem v kuchyni u čaje potichu probírají svět. Co bude dál? Je Sovětský svaz věčný? Bystrov stále pečlivě sleduje ruskou literaturu, aby byl v obraze.
Překládá Solženicyna i nové ruské autory. V nitru nosí příběhy, které potřebují ven – příběhy tátových spoluvězňů, jména těch, kdo zmizeli. S Jaromírem plánují, že až to půjde, vydají se hledat místa někdejších lágrů.
Listopad 1989. Sametová revoluce vrací Vladimíru Bystrovovi svobodu i hlas. Ve svých čtyřiapadesáti letech se vrhá zpět do žurnalistiky s mladistvým elánem. Cítí zároveň tíži odpovědnosti: „Kudy se budeme ubírat, záleží dnes na novinářích víc než na politicích,“ prohlašuje odhodlaně.
Patří k prvním, kdo volají po rozpuštění zkompromitovaného Svazu novinářů a založení nové nezávislé organizace. S hrdostí spoluorganizuje ustavující sjezd Syndikátu novinářů, kam se v lednu 1990 dostaví přes dva tisíce žurnalistů. Po letech ticha znovu drží v ruce pero a vidí před sebou úkol: pravdivě popsat minulost, o níž se dosud lhalo.
Brzy poté nastupuje do právě založeného týdeníku Reflex. Stává se vedoucím zahraniční rubriky, aby mohl psát nejen o filmu, ale konečně i o politických tématech, která ho pálí. „Reflex byl první časopis, který přinesl pravdivé informace o Katyni,“ vzpomíná na toto období. Redakce mu dává volnost – a Vladimír ji využívá beze zbytku.
V roce 1991, hned po otevření ruských archivů, zveřejňuje poprvé veřejně příběh svého otce Nikolaje. V padesátých letech by za to skončil ve vězení; nyní však jeho článek otřese čtenáři jako zjevení. Ozývají se mu desítky lidí: „Začali se mi ozývat lidé s podobným osudem,“ líčí Vladimír reakci čtenářů.
Dcery a synové jiných odvlečených, ba i pár přeživších gulagu. Najednou se na světlo derou dlouho potlačované příběhy. Bystrov pochopí, že v těch dopisech je jeho nové poslání.
Nastal čas vyprávět příběhy těch, kteří zmizeli. Vladimír Bystrov systematicky sbírá svědectví o sovětském běsnění na osvobozeném československém území. Zakládá občanské sdružení s názvem Oni byli první. Výbor vedený Bystrovem má jasný cíl: shromáždit informace o všech lidech, které v letech 1945–1953 unesli Sověti z Československa do gulagů, usilovat o jejich rehabilitaci a sdružit jejich rodiny.
Využívají krátké éry, kdy se v 90. letech otevřely ruské archivy – Vladimír se svými kontakty dokáže získat cenné dokumenty. Jeho někdejší žákyně, historička Anastázie Kopřivová, se stává jeho zástupkyní. Obchází archivy, oslovují pamětníky, píší stovky dopisů do Moskvy. Je to mravenčí práce. Často marná: ruské úřady ve většině odpovědí chladně škrtají jména a popírají, co se stalo. Přesto se Bystrovův výbor nevzdává.
Vladimír začíná o odvlečených publikovat knihy a studie. Je neúnavný – jezdí po besedách, natáčí rozhlasové pořady, spolupracuje na dokumentárních filmech. Konečně může nahlas říkat, co ví už dávno: že poválečná československá vláda selhala. Že tisíce lidí zmizely za tichého přihlížení tehdejší reprezentace. Neváhá nazvat věci pravým jménem, i když tím boří zažité mýty.
„Demokracie v takzvané třetí republice nebyla nikdy úplně obnovena,“ píše provokativně. „Nikdo si nedovolil ani pomyslet, že tichým skloněním hlav se československá poválečná vláda stala spoluviníkem osudu svých spoluobčanů odvlečených do gulagů.“ Někomu tím Bystrov dráždí iluze o hrdinných poválečných časech, ale on neuhýbá. Historie musí být vyřčena bez příkras. Pravda, i když bolí.
Jeho úsilí přináší skutečné výsledky. V archivech a svědectvích identifikují kolem tří stovek unesených Čechoslováků. Většina byli Rusové a Ukrajinci, kteří u nás našli útočiště před bolševiky – tragický paradox: osvobození je dostihlo jako rozsudek. Pouhých sedmdesát z nich se vrátilo domů živých. Bystrov a spol. se tím nenechávají odradit.
Tlačí na politiky, aby stát alespoň symbolicky uznal vinu a pomohl obětem. Roku 2002 se jim podaří prosadit zákon o odškodnění československých občanů odvlečených do SSSR. Není to mnoho – reálně se odškodnění dočká jen 57 bývalých vězňů z gulagu – ale pro Vladimíra je to zásadní moment.
Český stát se aspoň trochu omluvil. Bystrov ví, že od Ruska se omluvy nikdy nedočká: „Tisíce zničených životů jsou v rámci ruské historie úplná prkotina,“ pronese s trpkým nadhledem. Přesto cítí zadostiučinění, že jména jeho otce i dalších byla očištěna a připomenuta.
Mezitím se Vladimír pouští i do dalších projektů. V roce 1994 zakládá vlastní nakladatelství Bystrov a synové. Už ten název je dojemnou poctou rodinnému rodu – i pokračováním odkazu. Vydávají literaturu o gulagu: například Encyklopedii gulagu od bývalého vězně Jacquese Rossiho, paměti Ivana Soloněviče Koncentrační tábor: Rusko, a samozřejmě Bystrovovy vlastní práce.
Jeho knihy mají často výmluvné názvy: třeba Z Prahy do gulagu aneb Překáželi– příběh o těch, kteří překáželi a byli odstraněni. Nebo obsáhlá tisícistránková encyklopedie sovětských lágrů Průvodce říší zla, kterou dokončuje roku 2007. Každou stránku podkládá fakty z archivů.
Nechce, aby mu kdokoliv mohl vyčíst nepřesnost. Někdy možná až příliš zarputile trvá na důkazech – pamětníci přece mohou i zapomínat. Vladimír Bystrov ale cítí odpovědnost vůči pravdě a dějinám.
Tahle neústupnost ho dokonce jednou přivede do ošemetné situace. Koncem 90. let se vynoří příběh paní Věry, údajně jedné z posledních žijících vězeňkyň gulagu. Čtenáři hltají její líčení hrůz ze sibiřských lágrů, novináři ji oslavují jako hrdinku. Vladimír zbystří – v seznamu unesených ji nemá a některé detaily nesedí. Jako jeden z mála si dovolí vyslovit pochybnosti.
Upozorní, že její příběh není doložen v archivních pramenech a stojí jen na nepřímých svědectvích. Z neznámé venkovské ženy Věry Sosnarové se mezitím stala celebrita. Mnozí Bystrovovi vyčítají krutost: Proč berete lidem hrdinku? On však hájí historickou poctivost.
Uběhnou roky a ukáže se, že s příběhem paní Sosnarové je to opravdu složitější – nejspíš v gulagu nikdy vězněna nebyla, byť prožila válečné útrapy v SSSR. Vladimír Bystrov se ke konci života sám staré ženě omluví. Nechce jí působit bolest. I v tom je jeho charakter: uměl bojovat za pravdu, ale nezatracoval živé lidi. I kritik může zůstat člověkem.
Za své zásluhy se Vladimír Bystrov dočkal řady uznání – ačkoliv to nikdy nedělal pro řády ani pozlátko. Památného 28. října 2007 stojí v slavnostním sále Pražského hradu a rukou si nervózně u krku popotahuje košilový límeček, který jakoby nejde dopnout. Václav Klaus mu připíná na hruď Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy.
Druhé nejvyšší státní vyznamenání, „za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidských práv“. Vladimír je ohromen. V duchu se mu možná míhají všechny ty tváře zmizelých, které jeho práce vrátila do historie. On sám by řekl, že ten metál patří jim.
Stejného názoru je i Nadace angažovaných nestraníků, která mu rok poté uděluje Cenu Rudolfa Medka – pojmenovanou po legionáři a spisovateli, jenž také bojoval proti bolševikům. Bystrov přijímá ceny s pokorou. Usmívá se na fotografa skromně, téměř omluvně. Sláva ho netěší – důležité je, že se nezapomnělo.
V posledních letech života se Vladimír přece jen na chvíli zastaví. Uvědomí si, že desítky let vypráví osudy druhých, ale ten svůj příběh odkládá. V létě 2008, ve svých 73 letech, sedá k psacímu stroji a začíná sepisovat paměti. „…všechno to, o čem budu vyprávět, jsou jen obrazy, jak mi utkvěly ve vzpomínkách, nic víc, nic míň,“ píše v úvodu.
Jaro 2010. Vladimír leží upoután na lůžko, zesláblý, ale vyrovnaný. Ještě před pár týdny s ním jeho kolegyně stihla udělat poslední rozhovor. „Novinář by se neměl věnovat jedinému tématu,“ řekl jí tehdy s úsměvem. Sám ale dobře věděl, že právě monotematický boj za paměť odvlečených byl jeho osudem. 1. června 2010 Vladimír Bystrov umírá.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladimír_Bystrov
https://www.reflex.cz/clanek/causy/92377/vladimir-bystrov-novinar-diky-kteremu-cechoslovaci-odvleceni-do-gulagu-nebyli-zapomenuti.html
https://hlidacipes.org/kdyz-z-historie-mizi-lide-soveti-po-valce-unesli-desitky-tisic-cechoslovaku-ne-ze-ne/
https://bystrov.ustrcr.cz/o-autorovi
https://www.irozhlas.cz/kultura_literatura/zemrel-publicista-a-prekladatel-vladimir-bystrov_201006011535_mvydrova
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/ceskoslovensko-gulag-sovetsky-svaz_2005201012_zit
https://www.nfan.cz/cena-rudolfa-medka/udeleni-vladimiru-bystrovovi/nekrolog-k-umrti-vladimira-bystrova
https://hlidacipes.org/i-historik-muze-zustat-clovekem-ke-kauze-gulag-a-vera-sosnarova/
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/stalinovi-agenti-hned-po-osvobozeni-odvlekli-do-gulagu-stovk/r~472f3610905311ea842f0cc47ab5f122/
