Článek
Bylo mu dvaatřicet, když se po sedmi letech bloudění oceány vylodil na malém ostrově v daleké Oceánii. Vyčerpaný německý kajakář Oskar Speck čekal, že ho konečně čeká chvíle triumfu a odpočinku. Místo toho ho na břehu přivítali tři cizí muži v uniformách – a okamžitě mu nasadili pouta.
Září 1939. V Evropě právě vypukla druhá světová válka a z osamělého cestovatele se rázem stal „nepřátelský cizinec“. Netušil, že zemi, kterou před lety opustil, mezitím pohltil nacistický režim a před pouhými třemi týdny napadl Polsko. Austrálie vstoupila do války. Místo ovací čekalo Specka internování.
Oskar se narodil v roce 1907 nedaleko Hamburku a dospíval v těžkých časech. Po první světové válce bylo Německo v troskách, dusily ho i poválečné reparace a hyperinflace a Velká hospodářská krize připravila miliony lidí o obživu. Už ve čtrnácti musel nechat školu a jít pracovat. Ve svých 25 letech ztratil místo elektrikáře a ocitl se na dlažbě.
V létě 1932 neměl práci, peníze ani perspektivu. Nesly se však zvěsti, že na Kypru shánějí dělníky do měděných dolů. Oskar spojil zoufalou naději s dávnou zálibou v kanoistice a rozhodl se pro zdánlivě šílený plán: dopádlovat z Německa až na Kypr.
Vlastnil skládací dvoumístný kajak značky Pionier zvaný Sonnenschein – dřevěnou kostru potaženou gumovým plátnem. Loď upravil pro jediného člověka a prostor pro druhého pasažéra naplnil skromnými zásobami. 13. května 1932 nasedl v Ulmu do kajaku a nechal se unášet klidným proudem Dunaje na východ.
Možná cítil strach, ale ještě víc úlevu a vzrušení. Doma ho nečekalo nic než bída, tady měl aspoň malou šanci na nový začátek. Nevěděl, co ho čeká – ale právě to neznámo ho lákalo.
Neuměl ani plavat, přesto vsadil vše na svůj vratký člun. Dunajem proplul Rakouskem a Maďarskem, minul Vídeň i Budapešť. Zvolna se v něm probouzela dobrodružná ctižádost. Řeka ho začala nudit svou poklidností, a tak se rozhodl pro nečekanou odbočku.
Odbočil na řeku Vardar v Makedonii – na divoký tok, kam dosud žádný kajakář nezavítal. Chtěl být první. Horské peřeje daly křehké lodi zabrat. Speck ji málem roztříštil o skály a než stihl provizorně spravit rám, přišla mrazivá zima a řeka zamrzla. Uvízl v horách a musel tam přezimovat.
Teprve na jaře se vyhladovělý Němec na svém oprýskaném kajaku probojoval do vln Egejského moře. Brzy poznal, že jeho skládací loď není na širé moře stavěná. Stačila jediná zrádná vlna a člun se málem převrátil. Slaná voda zalila vnitřek kajaku, když se těsně vyhnul srážce s nákladní lodí.
Speck proto vymyslel vylepšení. Na příď připojil plachtu, aby lépe využil vítr, natáhl plátěný kryt proti vlnám. Dál se držel při pobřeží a každou noc spal na pevnině. Některé přejezdy mezi ostrovy byly ale dlouhé a nebezpečné – jednou pádlujíc strávil 34 hodin v kuse na otevřeném moři bez spánku.
Po více než roce dorazil na Kypr. Jenže práce v dolech už ho nelákala. Místo toho ho začala pohánět nová myšlenka. „Chtěl jsem spíš dosáhnout, aby se o mé plavbě mluvilo v historii. Tehdy jsem si poprvé řekl: Proč ne Austrálie?“ vzpomínal později.
Z Kypru zamířil dál na východ. Mezitím se doma v Německu dral k moci Hitler a nastoloval brutální diktaturu. Oskar pokračoval ve své cestě, netuše, že jeho vlast nabírá temný kurz. Ze Středomoří se potřeboval dostat do Indického oceánu, ale přes Suezský průplav ho nepustili.
Nezbylo než kajak složit a převézt ho po souši do Sýrie. Speck naložil loď na autobus a popojel k řece Eufrat. Tam opět rozbalil plavidlo a vydal se po proudu přes Irák až k Perskému zálivu. Kolem břehů řeky byla pustina tak nehostinná, že čtrnáct dní nepotkal živého člověka. Živil se jen datlemi, které si natrhal z divokých palem na břehu.
Čelil i nebezpečí od lidí. V některých vesnicích po něm nedůvěřiví obyvatelé stříleli, když se objevil na obzoru. Jindy ho zastihla bouře a uvěznila na malém říčním ostrůvku. Celý týden tam přežíval sám – jedinou společnost mu dělala mrtvola neznámého muže, kterou k němu připlavily rozbouřené vody.
Když se počasí umoudřilo, čekala ho další rána: přes noc mu někdo ukradl loď se všemi věcmi. Najednou neměl nic. Seděl na břehu jen ve promočených kalhotách, bez jídla, bez peněz, bez pasu. Úplně sám. Zoufalství.
Nakonec se ukázalo, že mu kajak odtáhli místní četníci. Speckovi nezbylo než zaplatit tučný úplatek, aby mu ho vrátili. Naštěstí měl v záloze i pár spojenců: firma Pionier mu po cestě zprostředkovala výměnu opotřebovaných člunů za nové a rodina z Německa občas poslala trochu peněz. Jinak si musel poradit sám.
Ve městech cestou vydělával, jak se dalo. Po přistání v přístavu často uspořádal besedu o svém putování a za poutavé vyprávění si vysloužil večeři nebo pár drobných. Psal také články do novin. I díky tomu mohl po několikaměsíční pauze pokračovat dál.
V Persii ale málem zemřel. Dostal malárii a v horečkách bojoval o život. Nemoc ho provázela už napořád. Několik měsíců musel v Íránu počkat, než nabral síly a sehnal náhradní kajak. Na vodu se vrátil až na podzim 1934.
Pak obeplul Indii a pokračoval dál podél Cejlonu a napříč Bengálským zálivem. Tělo měl vyčerpané k prasknutí, ale den za dnem musel pádlovat dál. Čekala ho „nekonečná monotónnost pohybu,“ jak sám popsal svůj život na vodě. Když večer zastavil na břehu, prsty měl křečovitě sevřené kolem pádla a stěží je narovnal.
Zápasil s chronickým nedostatkem spánku. Na širém moři si nemohl dovolit luxus odpočinku – stačila chvilka, loď by se převrhla a on by se utopil. Trpěl úpalem, mořská voda mu rozleptávala kůži na rukou. Přesto se nikdy vážně nezranil a pokaždé, když dorazil k pevnině, se jakž takž zotavil a pokračoval.
Když přistával u pobřeží, často ho vítaly zvědavé a přívětivé zástupy lidí. V malých vesnicích na něj někdy čekal dokonce slavnostní oběd – místní z vděčnosti na jeho počest porazili kuře a pohostili ho nejlepšími kousky. Oskar si pro všechny případy vezl i vlastní zásoby: kokosové ořechy, konzervy masa a sardinek a plechovky slazeného kondenzovaného mléka, z nichž upíjel během dlouhých přeplaveb.
Po čtyřech letech na cestě se ozvala jeho rodina z domova. V nacistickém Německu mezitím začalo válečné hospodářství a průmysl nabírat na obrátkách. Příbuzní mu psali, ať se vrátí – že v „novém Německu“ najde zase práci a bude oslavovaným hrdinou.
Speck ale nechtěl svůj život zasvětit Hitlerovi. Odepsal, že vytváří nejdelší sólovou plavbu v dějinách, a to je pro Německo dostatečný příspěvek. Dobře věděl, že kdyby se vrátil, nacisté by si jeho příběh přivlastnili. V duchu viděl Goebbelsovy plakáty: plavovlasý dobrodruh slavný po celé říši. Oskar tuhle poctu odmítl. Nepřestal s plavbou.
Na svém kajaku sice musel vyvěšovat německou vlajku – od roku 1935 ovšem se svastikou. Dochovaly se fotografie, kde před kánoí vlaje hákový kříž. Někteří jej proto považovali za stoupence nacismu. Pravda je mnohem prostší: Speck pouze plul pod oficiální vlajkou své země, aby mu úřady v cizině dovolily pokračovat. Politiku prý neřešil.
V roce 1936 už pádloval pátým rokem. Proplul Barmou, Siamem i Malajským poloostrovem a dostal se do Singapuru. Odtud ho čekala poslední velká etapa: stovky ostrovů dnešní Indonésie. Většina domorodců ho vítala přátelsky a s respektem.
Na ostrůvku Lakor v souostroví Moluky však narazil na další vlnu nepřátelství. Nikdo přesně neví proč. Možná v místních probudil strach, nebo jim došla trpělivost s vetřelcem. Skupina asi dvaceti mužů ozbrojených mačetami na něj jednoho dne zaútočila. Speck v zoufalství tasil svou pistoli, kterou pro jistotu vezl – nebyla však nabitá. Přesila ho rychle přemohla.
Místní ho zbili do krve, odvlekli na břeh a svázali mu ruce i nohy řemeny z buvolí kůže. Z člunu mu vzali vše cenné. Oskara nechali ležet v bezvědomí na písku a zmizeli. Když se probral s prasklým bubínkem v uchu a zjizveným obličejem, byla hluboká noc.
Speck se přes bolest proplazil k vodě, kde útočníci pohodil jeho loď. Podařilo se mu překousat jeden řemen na zápěstí a uvolnit si ruce. Rozvázal zbytek pout a potichu odtáhl kajak zpět na moře. Z posledních sil dopádloval stovky kilometrů do bezpečí, kde vyhledal pomoc a zotavil se ze zranění.
Po tomto incidentu mu nizozemské úřady zakázaly plavbu jižní trasou okolo Nové Guineje – prý pro jeho bezpečí. Donutili ho zvolit delší cestu severem. Speck tedy obeplul Novou Guineu ze severu a mířil k poslední metě.
V září 1939 se ocitl na dohled cíle. Sedm let a čtyři měsíce od svého startu na Dunaji obeplul východní cíp Nové Guineje a před ním se rozevřel Torresův průliv oddělující Asii od Austrálie. Zbývalo zdolat už jen pár desítek kilometrů, ale i ty byly plné nástrah. Vysoké vlny, mořští krokodýli i žraloci – to vše musel ještě překonat.
Na ostrově Samarai v Papui ho přivítali místní kolonisté. Jeden pamětník, kterému tehdy bylo deset let, vzpomínal, jak Speckovi naladili krátkovlnné rádio a společně poslouchali Hitlerův projev. Oskar prý jen pokrčil rameny. Byl k smrti unavený a politika ho nezajímala.
Když se pak na konci září 1939 blížil k břehům australské Papuy, zastavil ho člun s úředníky. Dozvěděl se, že vypukla válka a on je pro Brity podezřelou osobou. Přikázali mu, ať zamíří na nejbližší australské území – aby tam oficiálně zakončil svou plavbu. Speck poslechl.
Na ostrůvku Saibai, kam doplul 20. září 1939, ho už čekali tři australští policisté. „Výborně, kamaráde… dokázals to – z Německa až sem,“ usmál se jeden strážník a poplácal vyčerpaného kajakáře po rameni. „Teď pro tebe ale máme špatnou zprávu. Jsi nepřátelský cizinec. Musíme tě internovat.“
Speck tak v cíli své cesty putoval rovnou do zajetí. Nejprve strávil několik týdnů v táboře na Thursday Islandu. Poté ho převezli na australskou pevninu do internačního tábora Tatura ve státě Victoria.
Za ostnatým drátem přemítal o ironii osudu. Sedm let bojoval o každou míli cesty k Austrálii – a teď trávil další roky pod zámkem v téže zemi. Nepoddával se však zahořklosti. Chápal, že je jen jedním z mnoha nešťastníků semletých válkou.
Zkoušel utéct. Jednoho dne se ukryl do dřevěné bedny s nářadím, která mířila za bránu. Nákladní auto ho vyneslo ven z tábora a Němec byl na svobodě. Daleko se však nedostal – o pár dní později ho zadrželi v Melbourne. Za pokus o útěk byl potrestán 28 dny samovazby. Pak ho úřady poslaly do největšího internačního komplexu v Austrálii, do tábora Loveday v Jižní Austrálii.
Loveday nebyl jen vězením – fungoval také jako zemědělská farma. Internovaní tam pěstovali zeleninu, chovali drůbež i prasata, dokonce sklízeli makovice pro výrobu morfia. Oskar tam nuceně strávil tři roky svého života.
Když byl začátkem roku 1946 konečně propuštěn, bylo mu 38 let. Na svobodě stál s jedním kufrem v ruce a s chutí začít znovu. Rozhodl se zůstat v Austrálii. Za týden od propuštění nastoupil jako horník v opálových dolech v Lightning Ridge na vyprahlém vnitrozemském severu Nového Jižního Walesu. Dřel v podzemí a doslova ze země doloval barevné drahokamy.
Bývalý světoběžník se rychle zorientoval. Přestěhoval se do Sydney a rozjel obchod s opály. Během pár let získal i australské občanství – země, která z něj zprvu udělala zajatce, ho nakonec přijala za svého. V nové vlasti našel úspěch – stal se z něj vážený a zámožný obchodník s drahými kameny.
A co jeho osobní štěstí? Po všem, čím prošel, zůstal dlouho samotářem. Nikdy se neoženil a neměl děti.
Až v polovině 60. let poznal Australanku jménem Nancy Steele, s níž navázal tichý, oddaný vztah. Třicet let za ním Nancy každý víkend dojížděla z Sydney na venkov, kde si Speck postavil dům. Jeho dům na pobřeží se stal tichým útočištěm jejich lásky. Teprve na sklonku života spolu začali žít pod jednou střechou.
Do Německa se ještě jednou podíval jako starý pán – zkusil se vrátit na návštěvu v 70. letech. Nic už ho tam ale nedrželo. Všechno bylo cizí. Brzy se vrátil zpátky do Austrálie, kterou považoval za svůj pravý domov.
O Speckově plavbě věděl po válce jen málokdo. Sám kajakář se nesnažil svůj příběh opěvovat. Plánoval vydat knihu a publikovat stovky fotografií z cesty, ale nikdy to neudělal. Jeho deníky a filmy zůstaly v archivu Australského námořního muzea v Sydney a jeho jméno upadlo na dlouhá desetiletí do zapomnění.
Trvalo však přes půl století, než svět jeho jméno znovu objevil. V posledních letech badatelé a novináři vynesli na světlo Speckovy deníky i fotografie a začali vyprávět jeho zapomenutý příběh.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Oskar_Speck
https://www.vanityfair.com/style/2018/01/from-nazi-germany-to-australia-the-incredible-true-story-of-historys-longest-kayak-journey
https://www.abc.net.au/news/2025-08-06/oskar-speck-world-wars-kayak-germany-australia-loveday/105558846
https://www.sailworldcruising.com/news/201061/True-story-of-historys-longest-Kayak-journey
https://www.boatingnz.co.nz/2018/02/oskar-speck-the-kayaker-history-forgot/
https://www.horolidi.cz/oskar-speck/
