Článek
Bylo jí čtyřiadvacet, když se poprvé nadechla vůně cizí polévky ve vlastní kuchyni. V malém poválečném bytě v centru Prahy postávala mladá novomanželka vedle sporáku a v tichosti sledovala starší ženu, jak míchá večeři pro jejich společného muže.
Tou ženou nebyla nikdo menší než filmová hvězda první republiky Hana Vítová – bývalá partnerka Natášina o generaci staršího chotě Bedřicha Rádla. Neobvyklé soužití všech tří pod jednou střechou bylo pro Natašu Tanskou zkouškou trpělivosti a taktu.
Sama tehdy vařit ani neuměla, a tak domácnosti vládla slavná exmanželka, která u plotny zůstala i poté, co její vlastní sňatek ztroskotal. V ovzduší malého bytu se mísila vůně jídla se zvláštní hořkostí – s pachutí minulosti, která ne a ne odejít.
Bylo by snadné zapomenout, že ještě před pár lety byla Nataša Tanská úplně jinde. Jako jedenáctiletá dívenka běhala bosky v ratibořickém údolí, v roli Barunky ve filmu Babička. Psal se rok 1940 a protektorátní Čechy napjatě čekaly na premiéru Čápovy filmové adaptace slavného románu. Výběr dětské představitelky Barunky byl událostí sám o sobě: během filmového festivalu ve Zlíně si Nataši na místním koupališti všiml ředitel studia Lucernafilm Vilém Brož.
Roztomilá jedenáctiletá holčička ho zaujala natolik, že ji doporučil režiséru Františku Čápovi. Při konkurzu v Praze byla Nataša stejně okouzlující – navzdory původnímu nesouhlasu přísného otce nakonec roli získala. Tatínek si ale vymínil jednu podmínku: malá herečka musí dostat stejný honorář jako představitelka titulní babičky, herecká legenda Terezie Brzková.
Filmové štáby té doby nebývaly zvyklé jednat s dětmi jako s rovnými, ale Nataša Tanská si nakonec skutečně odnesla z natáčení Babičky odměnu ve výši 10 000 korun – stejnou, jakou pobírala zkušená Brzková.
Natáčení probíhalo v malebných Ratibořicích a trvalo 28 dní. Pro Natašu to bylo období dětského snu: bydlela s maminkou v hotelu nedaleko zámku, oblékla pětery šaty malé Barunky a dokonce si mohla dopřávat smažená kuřata – jídlo, které bylo v časech protektorátu opravdovým svátkem.
Na place se skamarádila s dalšími dětskými herci a uchvátila i dospělé kolegy svou bezprostředností. Dobový tisk o ní psal jako o „neskonale líbezné žabce s výraznýma očima“ a chválil její přirozený talent. Ten talent ostatně rozpoznal i jeden nenápadný návštěvník natáčení – vlivný šéfredaktor filmového týdeníku Kinorevue Bedřich Rádl.
Charismatický elegán s pověstí proutníka byl v Ratibořicích náhodou - právě se tam ženil s herečkou Hanou Vítovou. Když ale spatřil drobnou tmavovlasou dívenku s hlubokýma očima, údajně pronesl polovážně k příteli: „Vítová určitě nebude mou poslední manželkou. Počkám si na tuhle, až vyroste“.
Bylo to míněno jako žert – alespoň tenkrát se to tak zdálo. Nataša v tu chvíli o existenci Bedřicha Rádla neměla ponětí. Hrála si na place a užívala si pozornost, jakou jí věnovali režisér Čáp i herecká babička Brzková.
Po úspěchu Babičky se malá Tanská stala hvězdou. Následující rok si zahrála dcerku rekvizitáře ve filmu Preludium (1941) a objevila se po boku slavných herců jako Zdeněk Štěpánek či Jiřina Štěpničková. Pak ale její filmová dráha přerušila válka. Rodina Tanských se během okupace musela odstěhovat ze Zlína – otec, původem Estonec, dostal nové místo až v Trenčíně na Slovensku.
Nataša tam za protektorátu studovala hudbu a jazyky, zatímco v rodné Praze padaly bomby spojeneckých náletů. Dne 30. března 1945 dokonce Lidové noviny přinesly zprávu, že mladičká herečka Nataša Tánská zahynula při jednom z náletů na Prahu.
Nebyla to pravda – jednalo se o tragický omyl v chaosu konce války. Československo si tak naštěstí uchovalo svůj nový dětský talent. A ten se po válce brzy znovu rozzářil.
Když režisér Otakar Vávra v roce 1947 hledal dívku do hlavní role filmu Předtucha, osmnáctiletá Nataša se přihlásila na konkurz a přicestovala po letech znovu do Prahy. Nikdo ji nemohl poznat – z děvčátka Barunky vyrostla půvabná slečna na prahu dospělosti.
Roli ve Vávrově dramatu získala a vedle legendárních herců jako František Smolík či Marie Brožová obstála skvěle. Následující rok ji Vávra obsadil do adaptace Čapkova Krakatitu (1948) a poté se znovu potkala s režisérem Čápem – tentokrát ve válečném filmu Bílá tma (1948).
Poslední filmovou roli ztvárnila Tanská v roce 1952, když hrála manželku mladého Aloise Jiráska v životopisném snímku Mladá léta. Při pohledu na dvaadvacetiletou herečku by nikoho nenapadlo, že je to naposledy, co ji na stříbrném plátně uvidí.
Krutý zásah osudu přišel náhle. Uprostřed slibně rozjeté kariéry Nataša vážně onemocněla. V hlavě měla nezvaného vetřelce – blíže neurčenou chorobu, kvůli níž musela podstoupit několikahodinovou operaci mozku.
Nad pacientkou, která se probrala po náročném zákroku s jizvou na temeni, se vznášela zásadní otázka: bude ještě někdy hrát? Lékaři byli rezolutní. I kdyby se uzdravila úplně, herectví v její budoucnosti už nemělo místo. Dva roky po poslední premiéře se tak Nataša Tanská ocitla na životní křižovatce – v pouhých 23 letech musela pohřbít svůj dívčí sen o filmové slávě.
Nevzdala se. Když jí osud zabouchl dveře před kamerou, otevřela si jiné: rozhodla se pro studium dramaturgie. Už během nemoci byla přijata na VŠMU v Bratislavě a školu dokončila v roce 1954. Plynně hovořila několika jazyky a znala prostředí filmu i literatury od dětství, takže teď stála na druhé straně – začala pracovat jako redaktorka v časopise Kultúrny život a brzy také jako dramaturgyně filmu ve filmovém studiu Koliba v Bratislavě.
V té době se k ní donesla překvapivá zpráva: Bedřich Rádl, onen někdejší „vyhlášený lamač srdcí“, na ni nezapomněl. Dokonce ji prý v době nemoci podporoval. Když se Nataša zotavila a začala znovu žít, Bedřich Rádl ji navštěvoval. A v roce 1954 – krátce po jejích státnicích – ji požádal o ruku. Své někdejší žertovné předsevzetí tak skutečně naplnil.
Nataša Tanská se vdala poprvé v pětadvaceti letech. Její ženich Bedřich Rádl byl o čtyřiadvacet let starší. Bývalý herec, advokát a především známý filmový publicista. Nebyla to žádná tuctová svatba – Rádl měl za sebou pestrou minulost a v kulturních kruzích byl pojmem. Jeho prvními manželkami byly populární prvorepublikové herečky Světla Svozilová a Hana Vítová.
Nataša si tedy brala muže ze staré gardy filmové zlaté éry a možná tehdy ani netušila, jak nezvykle bude jejich společný život vypadat. Po svatbě se s Bedřichem přestěhovala do Prahy a nastoupila jako redaktorka v dětském nakladatelství Albatros. Jenže bytová krize v poválečném Československu byla neúprosná.
Novomanželé našli střechu nad hlavou jen díky tomu, že se nastěhovali k Rádlovi do jednoho z bytů ve spolkovém domě Hlaholu na pražském nábřeží – a tam už někdo bydlel.
Nebyli to cizí lidé: v bytě stále přebývala Rádlova bývalá žena Hana Vítová spolu se svou malou dcerkou Bedřiškou. Neměly kam jinam jít, a tak vznikla prazvláštní domácnost „ve třech“.
První měsíce manželství se tak pro Natašu staly testem dospělosti. Každé ráno se probouzela ve stejné domácnosti s někdejší filmovou hvězdou, která kdysi stála u oltáře po boku jejího muže. Hana Vítová byla starší, zkušená – a jaksi přirozeně zastala roli hospodyně, kterou Nataša nedokázala naplnit.
„Tanská v tom čase nevedela variť, a tak exmanželka varila a vypekala,“ psal slovenský tisk s odkazem na paměti pamětníků. Mladá Tanská se nejspíš cítila jako host ve vlastním bytě. Empatická zdrženlivost, s jakou situaci snášela, svědčí o její povaze: nechtěla konflikt, raději se stáhla do sebe a soustředila se na práci.
Přes den plnila redaktorské povinnosti, po večerech se pokoušela sblížit s manželovou dcerkou a hledat si místo v neobvyklé rodině.
Manželství v trojici dlouho nevydrželo. Po několika letech, na počátku šedesátých let, se Nataša s Bedřichem Rádlem rozvedla. Jejich společný příběh skončil nenápadně. Rádl, onen někdejší šéfredaktor a obdivovatel, zemřel v zapomnění roku 1981. Hana Vítová, kdysi oslnivá kráska, prožila tragický život a dožila v samotě. A Nataša? Té se po rozvodu otevřela nová kapitola, možná ta nejplodnější a nejvýznamnější.
Z bývalé herečky se postupně stala respektovaná spisovatelka a scénáristka. Už koncem 50. let začala Tanská publikovat vlastní povídky a fejetony – zpočátku v kulturních časopisech, později na volné noze. V Československu šedesátých let prožívala svobodnější ovzduší a mohla rozvíjet svůj literární talent. Roku 1961 napsala scénář k slovenskému filmu Vždy možno začať.
O několik let později spolupracovala s režisérem Dušanem Hanákem na jeho oceňovaném filmu 322 (1969). Zatímco jako herečka prožila záři reflektorů jen krátce, jako autorka se prosadila na desítky let dopředu. Svou první knihu vydala roku 1963 – sbírku mikropovídek Dvaja v tráve.
Následovala novela More a povídková kniha Postskripta, za niž získala ocenění nakladatelství jako nejlepší knihu roku 1987. Velkého úspěchu dosáhla také v rozhlase: její původní hra Hodina angličtiny získala v roce 1974 první cenu v soutěži a byla vysílána v sedmi zemích světa.
Později ji pro televizi zfilmovali pod názvem Hodina pravdy a dokonce ji nastudovalo legendární moskevské Divadlo MCHAT – pro československou autorku obrovská pocta. Další rozhlasová hra Každý čtvrtek se hrála v Evropě i USA a v Praze ji na jeviště uvedl režisér Jan Grossman. Tanská měla neobyčejný dar vyprávět příběhy, ať už psala pro dospělé, nebo pro děti.
Právě tvorba pro děti a mládež se stala její doménou. Mnozí dodnes znají roztomilou dvojici kocourů Puf a Muf – hrdiny jedné z jejích knížek, která byla přeložena do jedenácti jazyků.
Celkem napsala přes dvacet knih, řadu divadelních her a mnoho článků. Spolupracovala s Československým rozhlasem i s Českou televizí, překládala z ruštiny a angažovala se v kulturních projektech. V sedmdesátých a osmdesátých letech se Nataša Tanská stala pojmem: nenápadná žena v pozadí, která však svým perem ovlivnila celou generaci čtenářů a posluchačů.
Mezitím nalezla také štěstí v osobním životě – napodruhé a mnohem harmoničtěji. V druhé polovině 60. let se seznámila s Janem Válkem, právníkem, který byl tentokrát o pár let mladší než ona. Po bouřlivém vztahu s Rádlem působil Válek jako klidný přístav. Vzali se a v roce 1969 se spolu přestěhovali do Prahy.
Nataša pokračovala ve volné spisovatelské dráze a Jan jí byl partnerem i oporou. Začátkem 90. let se pak Válkovi naskytla jedinečná příležitost: po Sametové revoluci byl Jan Válek vyslán jako konzul na československou ambasádu do Londýna. Nataša neváhala a vydala se s ním. Devadesátá léta strávila v britské metropoli – v úplně jiném světě, než jaký doposud poznala.
Po návratu z Anglie do rodné vlasti je čekalo stáří v poklidném tempu. Jan Válek ovšem Natašu nakonec opustil – zemřel v roce 2008. Po jeho odchodu zůstala Tanská vdovou a na sklonku života žila nenápadně v Praze. Uchýlila se do domova pro seniory Sue Ryder v Michli, kde ji znal jen málokdo.
Dne 16. července 2014 se život Nataši Tanské definitivně uzavřel. Ve věku 84 let zemřela. Když o tom psala média, neopomněla připomenout, že tentokrát už nejde o omyl jako v roce 1945 – Barunka z první zvukové Babičky nás skutečně opustila.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nata%C5%A1a_Tansk%C3%A1
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-ve-veku-84-let-zemrela-prvni-predstavitelka-barunky-natasa-tanska-235666
https://nasregion.cz/to-to-leti-babiccine-barunce-by-dnes-bylo-90-141887/
https://www.aktuality.sk/clanok/142395/natasa-tanska/#google_vignette
https://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny/135830/barunka-diky-babicce-nasla-lasku.html
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1095927644-kalendarium/224562235300042/cast/1081256/
