Český mozek v Los Alamos pomáhal vyvinout atomovou bombu. Zapomenutý příběh Georga Placzka

Písek pod jeho botami se chvěl a vzdálené hory se ostře rýsovaly v přízračném světle. Co se mu asi honilo hlavou? Možná ohromeně pozoroval obrovský atomový hřib valící se k nebi, možná cítil i špetku zadostiučinění – vždyť tahle exploze měla být odplatou za všechen ten strach a bolest posledních let.

A třeba zároveň s děsem pochopil, že s úsvitem jaderného věku se zrodila i nová hrozba. Bylo 5:30 ráno, 16. července 1945, test Trinity. První jaderný výbuch. Georg Placzek – jediný Čechoslovák v Projektu Manhattan – stál tiše opodál a stal se jeho svědkem.

Teprve za několik okamžiků pronikl k přihlížejícím vědcům dunivý hrom a rozpálený vzduch udeřil do jejich tváří. Placzek neřekl ani slovo. Na tváři měl snad úlevu, snad zděšení – stejně jako ostatní kolem něj. Všichni věděli, že právě završili tajné úsilí, které mělo zastavit nacistickou říši.

Jenže třetí říše kapitulovala už dva měsíce předtím. Bombu, původně zamýšlenou proti Hitlerovi, teď čekal jiný osud. A Georg Placzek, jaderný fyzik z Brna, byl u toho. Jak se ale syn moravského továrníka ocitl na opačné straně světa, v poušti Nového Mexika?

Georg Placzek se narodil 26. září 1905 v Brně, v dobře situované židovské rodině. Jeho otec Alfred byl textilní průmyslník – vlastnil továrnu v Alexovicích u Ivančic – a matka Marianne pocházela z významného brněnského rodu Löw-Beerů. Dědeček Baruch byl proslulý moravský vrchní rabín.

Byl to právě děda, kdo malému Georgovi ukázal krásu vědy: jako mladík se Baruch přátelil s Gregorem Mendelem a s Charlesem Darwinem si dopisoval o evoluční teorii. V této rodině se učenost cenila. Malý Georg sice vyrůstal v luxusu – zimy trávil v Brně, léta na venkovské vile u Ivančic – ale víc než otcova továrna ho od dětství přitahovaly knihy a poznání.

Chodil na německé státní gymnázium v Brně, kde patřil k nejlepším žákům. Měl mimořádný talent na jazyky a postupně plynně ovládl deset jazyků – včetně latiny a řečtiny. Už jako student působil vážně a zádumčivě.

Spolužáci ho později popisovali jako nesmírně pečlivého, hloubavého mladíka s jemným smyslem pro humor a přirozenou skromností. Roku 1924 odešel studovat fyziku na vídeňskou univerzitu a částečně také na německou univerzitu v Praze.

Ve Vídni obhájil doktorát z fyziky v roce 1928 – zabýval se v něm elektrostatikou v pevných látkách. Místo klidné akademické dráhy se však rozhodl sbírat zkušenosti ve světě. Následujících deset let strávil na cestách po věhlasných vědeckých pracovištích: přes Holandsko, Německo, Itálii a Dánsko se stal kosmopolitním vědcem, který neměl mezi svými vrstevníky obdoby.

V Utrechtu spolupracoval s Hendrikem Kramersem, v Lipsku s Peterem Debyem a Wernerem Heisenbergem, v Římě s Enricem Fermim. Nakonec zakotvil v Kodani u slavného Nielse Bohra, v jehož institutu působil v letech 1932–1938.

Už ve třicátých letech se o Georgu Placzkovi mluvilo jako o výjimečně nadaném teoretikovi. Zabýval se nejprve rozptylem světla a jevem známým jako Ramanův rozptyl. Spolu s ruským mladým talentem Levem Landauem dokonce odvodil vztah, který vešel do fyzikálních učebnic jako Landauův–Placzkův poměr – popisuje jemnou strukturu rozptýleného světla v kapalinách a plynech.

V Římě a později v Kodani se Placzek vrhl do tehdy zbrusu nového oboru – fyziky neutronů. Společně s Otto Frischem zkoumal, jak pomalé neutrony pohlcují atomy. Jejich experimenty odhalily, že pravděpodobnost pohlcení neutronu silně závisí na rychlosti neutronu a na atomové hmotnosti prvku.

S Heisenbergem a Rudolfem Peierlsem zas Placzek publikoval průlomové práce o rezonančním pohlcování neutronů a o obecné teorii jaderných reakcí. V té době šlo o průkopnické objevy, které později sehrály roli i při zvažování, jak vyrobit jadernou bombu. Placzek se stal uznávanou kapacitou na neutronovou fyziku – a to mu zanedlouho mělo otevřít dveře k projektu Manhattan.

Koncem 30. let dusila Evropu hrozba nacismu. Georg Placzek patřil k těm jasnozřivým, kteří nebezpečí vycítili brzy. Už v roce 1934 prý svým přátelům předpovídal, že do pěti let Hitler vyvolá válku. V roce 1938, po podepsání Mnichovské dohody, se Hitlerovy armády začaly rozpínat i k českým hranicím.

Bohrův mezinárodní tým v Kodani byl ohrožen – mnozí vědci židovského původu či původem z Německem ohrožených zemí zvažovali útěk. Bohr sám se rozhodl část svého institutu přestěhovat za Atlantik. Georg Placzek tehdy udělal krok, který ho bude navždy pronásledovat: vrátil se krátce do vlasti, aby naposledy viděl rodinu a přemluvil rodiče k odchodu.

Na sklonku roku 1938 přijel do Brna a naléhal na své nejbližší, aby uprchli, dokud je čas. Jenže Alfred a Marianne Placzkovi odmítli opustit zemi – měli závazky k továrně a jako mnoho jiných českých Židů si nedokázali představit, jaké hrůzy ještě přijdou. Jejich domov byl tady. Georg nakonec odjel sám. V lednu 1939 nastoupil na loď do Ameriky. Netušil, že své rodiče a sourozence vidí naposled.

Placzek přicestoval do New Yorku v únoru 1939 společně s Nielsem Bohrem. Už během plavby přes Atlantik spolu horečně probírali žhavou novinku z Evropy: právě byl objeven jev jaderného štěpení uranu. Frisch a Lise Meitnerová popsali, že když se atom uranu rozdělí, uvolní se obrovská energie – zárodek atomové bomby.

Bohr a Placzek během zastávky v Princetonu řešili záhadu, proč k štěpení dochází jen při dopadu pomalých neutronů, a Bohr dostal náhle spásný nápad: musí za tím být nepatrná příměs izotopu Uran-235. Toho dne Bohr s Placzkem spolu vymysleli princip jaderné bomby – a ani ne o šest let později stáli u jejího prvního testu.

Ve Spojených státech našel Placzek útočiště před válkou, ale klid v duši rozhodně ne. Zprávy z Evropy byly čím dál děsivější. V březnu 1939 nacisti obsadili zbytek Československa a Placzkův mladší bratr Fritz to neunesl – po hádce s nacistickými komisaři dosazenými do vedení rodinné továrny spáchal sebevraždu.

Ještě v roce 1939 přijal místo profesora na Cornellově univerzitě. Na východním pobřeží se potkával i s dalšími exulanty – třeba s Wernerem Heisenbergem, jenž přijel na návštěvu z Německa. Placzek se prý zoufale snažil Heisenberga přesvědčit, ať se už nevrací do nacistické říše, kde by ho donutili pracovat na německé bombě. „To nemohu – jako německý vlastenec musím napřed pomoci své vlasti k vítězství a až pak se zbavíme Hitlera,“ odmítl ho chladně Heisenberg.

Roku 1942 naplno vypukly závody v konstrukci atomové bomby. Americká vláda spustila přísně tajný Projekt Manhattan s cílem předstihnout nacisty. Ti sice na bombě pracovali, ale díky odchodu mnoha vědců a špatným rozhodnutím se zasekli na mrtvém bodě. Spojenci mezitím shromáždili veškeré kapacity pod vedením J. Roberta Oppenheimera na odlehlé základně Los Alamos v Novém Mexiku.

Georg Placzek se k projektu připojil zpočátku nepřímo: už od roku 1943 vedl v kanadském Montrealu skupinu teoretických fyziků v rámci takzvané British Mission, tedy britské delegace zapojené do projektu. Byli to hlavně emigranti z Evropy – Placzek mezi nimi vynikal odborně i lidsky. Ač čistokrevný teoretik, nebál se experimentů a dokázal pohotově řešit nenadálé technické problémy.

I díky tomu jej Oppenheimer na jaře 1945 povolal přímo do Los Alamos. Placzek dorazil v květnu 1945, krátce po kapitulaci Německa. V americké armádě byl po celou válku veden formálně jako britský státní příslušník a občanství USA získal až v červnu 1945 – z bezpečnostních důvodů Američané evropským emigrantům plně nevěřili.

Na odlehlé náhorní plošině v Los Alamos se Georg Placzek ocitl v miniaturním uzavřeném světě, kde stovky vědců a jejich rodin žily pod neustálou ochranou vojenské stráže. Placzek tu zůstal i se svou manželkou Els, rodačkou z Nizozemska, kterou si vzal v Montrealu roku 1943. Scházel se tu se starými známými – Edwardem Tellerem, Rudolphem Peierlsem, Victorem Weisskopfem i Oppenheimerem, s nimiž se znal z Evropy.

V laboratořích vznikaly dvě různé bomby: jednodušší uranová, zvaná později Little Boy, a složitější plutoniová, zvaná Fat Man. Právě plutoniová puma potřebovala před ostrým nasazením zkoušku, neboť fungovala na principu imploze – složité synchronizované exploze, která stlačí plutonium. Rozhodlo se, že zkušební výbuch proběhne na poušti.

V červenci 1945 už bylo v Los Alamos vše připraveno k testu plutoniové bomby Trinity. Placzka pověřili dohlížením na teoretické výpočty výbuchu – dokonce nakrátko zastoupil i odjíždějícího Hanse Betheho v čele teoretické skupiny. Časně ráno 16. července se pak vydal s dalšími vědci k pozorovacímu bunkru poblíž místa výbuchu.

Byla ještě tma. V pět hodin se v dálce tyčil proti hvězdnému nebi jen černý obrys kovové věže s bombou na vrcholu.

Trinity – Svatá Trojice. Tak zněl krycí název pokusného výbuchu. Ve 4:45 začalo pršet a test musel být odložen. Nervózní vědci čekali, mnozí zažívali hluboké pochybnosti. Před čím vlastně stojí? Nakonec v 5:29 déšť ustal a odpočítávání mohlo začít. Tmou náhle projel ostrý záblesk, jasnější než tisíc sluncí. „Objevila se před námi ta houba… Všichni jsme byli v šoku. Bylo to neuvěřitelně veliké,“ popsala později Lilli Hornigová, mladá chemička rovněž českého původu, která výbuch pozorovala z větší dálky.

Placzek stál blíž. Ohnivá koule expandovala do obřího žhnoucího mraku, barvy se přelévaly od žluté po fialovou. Země se dunivě otřásla. Po poušti se přehnal horký poryv větru a ve tvářích přihlížejících vyvolal instinktivní strach. A Georg Placzek? Stál nehnutě, s rukama zkříženýma na hrudi, očima přibitýma k apokalyptickému úkazu před sebou.

Bomba Trinity explodovala silou 21 kilotun TNT, tedy mnohem silněji, než většina vědců čekala. Zkouška byla úspěšná. O necelý měsíc později svrhli Američané dvě takové bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki, čímž uspíšili konec druhé světové války. Placzek sice na vývoji těchto konkrétních pum přímo nepracoval, ale jako člen nejužšího teoretického týmu Projektu Manhattan nesl svůj díl odpovědnosti.

V září 1945 válka skončila. Euforie z vítězství se však v duších mnoha vědců mísila s výčitkami a obavami. Georg Placzek zůstal v Los Alamos ještě rok po válce. Určitě se potkal i s Lilli Hornigovou – jako dva rodáci z Československa v té záplavě Američanů a Britů nejspíš drželi při sobě. Válka jejich vlast proměnila k nepoznání a jejich rodiny… ty válku nepřežily.

Když Georg Placzek postupně zjišťoval, co nacisti provedli jeho blízkým, cítil bezmoc a zoufalství. Ještě v době Trinity neměl tušení o plynových komorách, ale po válce se hrůzná pravda ukázala naplno. Jeho milovaný tatínek Alfred zemřel kdesi v německém koncentráku roku 1942; maminka Marianne a sestra Edith byly deportovány přes Terezín do vyhlazovacího tábora, kde zahynuly roku 1944. 

Celá stará brněnská židovská komunita, do níž Placzkovi patřili, byla během holocaustu prakticky vyhlazena. Placzek tak přišel o všechny své příbuzné. Snad mu alespoň částečnou útěchou bylo, že nacistický režim padl i díky práci lidí, jako byl on. Jenže svět se po roce 1945 neuklidnil – začala studená válka a začalo nové podezřívání.

Georg Placzek po válce opustil armádní projekt. Z Los Alamos odešel v červnu 1946 – oficiálně ze zdravotních důvodů. Únava a stres z posledních let se na něm podepsaly. Dostal nabídku pracovat ve výzkumné laboratoři General Electric v Schenectady, stát New York, a strávil tam dva roky. Mezitím však Amerika začala pátrat po sovětských špionech, kteří infiltrovali Manhattan. FBI si posvítila i na Placzka: ukázalo se, že do jeho montrealské skupiny pronikl německý emigrant Klaus Fuchs, který tajně předával informace Stalinovi.

Placzek s hrůzou svědčil proti Fuchsovi a dokola vyšetřovatelům opakoval, co si o komunistech myslí – říkal o nich, že to jsou „zvířata a lháři“. Jeho nenávist ke stalinismu byla dobře známá a pramenila z vlastní zkušenosti: už v roce 1937 viděl v Charkově na vlastí oči, jak Stalinův režim zatýká a popravuje nevinné lidi. Placzekovo svědectví pomohlo Fuchse usvědčit a sám Georg se očistil od stínů podezření.

Jeho celoživotní přítel Edward Teller se tehdy dal do služeb militantního antikomunismu a jako otec vodíkové bomby rozdmýchal nový závod ve zbrojení. Ideály, které Placzek s kolegy kdysi měli – porazit nacismus a pak snad uzavřít Pandořinu skříňku – se rozplynuly v mrazivé nejistotě nové doby. Domů, za železnou oponu, se vrátit nemohl. Jeho rodina byla pryč. A svět se zbrojil dál.

Roku 1948 přijal Placzek prestižní pozici stálého člena Institutu pokročilých studií v Princetonu. Do malého univerzitního městečka se přestěhoval s manželkou a znovu se ponořil do vědeckého bádání. Pokračoval ve výzkumech rozptylu neutronů a publikoval několik posledních prací – například roku 1954 vyšla jeho spoluautorská kniha Úvod do teorie difúze neutronů.

Stýkal se s mladší generací fyziků (patřil k nim třeba talentovaný Léon Van Hove) a snažil se předávat své bohaté zkušenosti. Na první pohled tedy klidný život učence v Princetonu – ale uvnitř Georgovy duše sílily běsy. Úmrtí rodiny, válka, rozpolcená Evropa, vědecké svědomí i dlouhodobá maniodepresivní nemoc – to vše na něj doléhalo. Bipolární porucha, kterou trpěl, tehdy neměla účinnou léčbu.

Lékaři mu údajně předepsali lék reserpin na vysoký tlak, jenže vedlejším účinkem byly hluboké deprese.

V roce 1955 vycestoval Georg Placzek poprvé po mnoha letech do Evropy. Přijal pozvání přednášet na univerzitě v Římě a vydal se na dlouhou cestu přes oceán. Zastavil se i ve Švýcarsku – možná navštívit staré známé, možná jen kvůli odpočinku. Ubytoval se v pokojíku malého hotelu Im Park v Curychu. Tam ho také 9. října 1955 našli. Ležel nehybně na lůžku, ruce složené na hrudi, jako by konečně v klidu spal.

Přivolaný lékař už jen konstatoval smrt. Příčina? Srdeční selhání po předávkování barbituráty. Pět nedopotřebovaných lahviček od sedativ na nočním stolku naznačovalo, že šlo o dobře uvážený čin. Georg Placzek ve svých padesáti letech dobrovolně odešel ze světa – tiše a sám, v cizím městě, daleko od domova.

Jeho přátelé nebyli zcela překvapeni. „Nesl na bedrech tragický osud své rodiny a možná i temné filozofické otázky o smyslu své práce,“ napsal Aleš Gottvald, historik, který zkoumal Placzkovy poslední roky. Nekrology hovořily o „dlouhé těžké nemoci“, ale skutečnost vyšla najevo až o desetiletí později: Placzkova smrt byla téměř jistě sebevražda ovlivněná letitými depresemi.

Georg Placzek byl pochován 14. října 1955 na hřbitově Sihlfeld v Curychu. Pohřeb byl komorní. Smuteční řeč pronesl jeho dávný přítel Léon Van Hove. Placzkovy ostatky spočinuly v cizí zemi, protože do rodné se nemohly vrátit – komunistické Československo o něm nic nevědělo a ani vědět nechtělo.

Jméno Georga Placzka upadlo doma v zapomnění na dlouhá desetiletí. Teprve v roce 2005, padesát let po jeho smrti a šedesát let po Trinity, se v Brně začalo mluvit o „zapomenutém atomovém vědci“. Historici uspořádali Placzkovo první připomenutí a na dům na brněnském náměstí Svobody 97 – kde se v roce 1905 narodil – byla odhalena nenápadná pamětní deska.

Ráno co ráno dopadají na tu bronzovou desku první sluneční paprsky. Ulice se pomalu probouzí – v Brně, na náměstí Svobody, lidé spěchají do práce a možná si ani nevšimnou jména vyrytého ve kově. Georg Placzek. Příběh muže, který jako jediný Čech stanul u prvního jaderného výbuchu světa a přesto je pro většinu z nás neznámý. Muže, jenž ztratil svou rodinu, svou vlast i nakonec sám sebe.

Zdroje:

https://dennikn.sk/3503652/na-projekte-manhattan-robili-aj-dvaja-rodaci-z-ceskoslovenska-lilli-hornigova-ziadala-zhodenie-atomovej-bomby-na-neobyvane-uzemie/

https://en.wikipedia.org/wiki/George_Placzek

https://cerncourier.com/a/george-placzek-an-unsung-hero-of-physics/

https://www.novinky.cz/clanek/historie-i-cesti-rodaci-se-podileli-na-vyvoji-atomove-bomby-v-projektu-manhattan-40533503

https://cds.cern.ch/record/1733811/files/vol45-issue7-p025-e.pdf

https://ahf.nuclearmuseum.org/ahf/profile/george-placzek/