Článek
Všude kolem nich bzučel noční tropický hmyz a z černého nebe prudce padající déšť smýval slzy i krev. Magdalena věděla, že umírá. Její poslední prosba byla jasná: děti musí odejít a zachránit se samy.
Ta slova zněla v Leslyině hlavě znovu a znovu. Nejstarší ze čtyř sourozenců klečela po boku umírající matky a cítila obrovskou tíhu odpovědnosti. Kousek odtud v troskách malého letadla Cessna ležela těla pilota a jednoho rodinného známého, kteří pád nepřežili.
Noc zakryla děsivé rány na matčině těle, ale Lesly slyšela, jak s každým dechem slábne. Vedle v hloubi vraku naříkal její nejmladší, teprve jedenáctiměsíční bratříček Cristin. Lesly ho zvedla do náruče a mlčky přikývla. Porozuměla matčině poslednímu přání – musí se postarat o své sourozence a najít cestu z džungle.
Pád do zeleného pekla
O několik týdnů dříve nikdo netušil, jaké peklo čeká rodinu Mucutuyových. První májový den roku 2023 nastoupila Magdalena Mucutuyová se svými čtyřmi dětmi – Lesly (13), Soleiny (9), Tienem Norielem (4) a malým Cristinem (11 měsíců) – do malého letadla Cessna 206.
Byl to let z vesnice Araracuara do města San José del Guaviare nad nekonečným mořem zeleně v jižní Kolumbii. Cílem jejich cesty bylo setkat se s otcem dětí Manuelem, který kvůli ozbrojeným konfliktům uprchl z domova do Bogoty. Letoun se však nad pralesem dostal do potíží – pilot zahlásil poruchu motoru a pár minut nato zmizel z radarů.
Cessna 206H, typ letadla ve kterém rodina letěla
Stroj se zřítil do hlubin amazonského pralesa. Pád přežily jen děti, a to téměř bez zranění. Tři dospělí – pilot, Magdalena a rodinný známý – na místě zahynuli. Lesly později příbuzným vylíčila, že jejich matka Magdalena zázrakem přežila ještě čtyři dny – byla při vědomí, těžce zraněná, a mluvila k dětem.
Právě během těchto několika dní vyslovila matka své poslední přání: pobídla potomky, aby se nebáli opustit místo nehody a šli hledat záchranu. Teprve potom Magdalena zemřela.
Lesly se se sourozenci ocitla uprostřed nekonečné zelené pustiny – všude kolem se zvedaly k nebi kmeny stromů vysokých přes 45 metrů a jejich listoví dusilo většinu denního světla. Prales byl temný jako noc a z nebe padal déšť téměř 16 hodin denně.
Každý krok děti obklopovalo ohlušující třeštění cvrčků, opic a ptáků; z hluků džungle se dalo jen stěží poznat, zda se blíží něco nebezpečného. Po pádu letadla neměly skoro žádné zásoby – jen pár věcí vytažených z trosek: trochu hrubé maniokové mouky, pár kusů oblečení, baterku, dvě nefunkční mobilní telefony a láhev na vodu.
Tím nejcennějším, co si nesly, však byly znalosti pralesa, které jim od malička vštěpovala babička z kmene Huitoto.
Už jejich prarodiče s nimi chodívali do lesa a učili je, co v džungli jíst a čemu se vyhnout – které plody jsou jedlé a které prudce jedovaté. V rámci hry stavěli dětem jednoduché přístřešky z větví a listí, učili je najít pitnou vodu nebo orientovat se podle slunce pronikajícího hustou zelenou klenbou.
Tyto dovednosti, běžné v domorodých komunitách, se teď pro Lesly a její sourozence staly otázkou života a smrti. Každý den v džungli byl boj o přežití – děti trpěly hladem, zimou a vyčerpáním, přesto se nevzdávaly. Co se asi honilo Lesly hlavou, když noc co noc tišila pláč kojence uprostřed bezedné tmy tropického pralesa?
Moskyti jim pokousali kůži do krve, těla měla pokrytá štípanci a škrábanci od trnů. Sžíral je hlad. Přesto dokázaly najít v džungli potravu – jedly semena a plody, které poznaly podle babiččiných rad. Když pršelo, chytaly dešťovou vodu do lahve od limonády, a když se vydaly na pochod, držely se vždy poblíž nějakého potůčku, aby nezůstaly bez vody.
Kojence, který by za normálních okolností byl odkázán na mateřské mléko nebo umělou výživu, krmila fariñou, hrubou moukou z manioku, kterou našli v troskách letadla. Kromě toho mu dávala některé menší plody, které nemusel kousat.
„Je to nedotčený, nebezpečný prales. Divoká džungle, jak říkáme,“ vysvětloval později vůdce domorodého kmene Guanano John Moreno s tím, že i pro dospělého by bylo přežití 40 dnů v takovém prostředí téměř nemožné.
Nebezpečí číhalo na každém kroku – jedovaté rostliny a hmyz, jedovatí hadi, pavouci a škorpioni, nestabilní bažinatý terén, a také šelmy jako jaguár nebo puma. Před predátory se děti ukrývaly v dutinách stromů a v křoviskách.
Byly neustále na pochodu – Lesly vedla své sourozence hustým porostem podle rozlámaných větví a dalších nepatrných znamení lesa, kterým rozuměla jen díky svému domorodému původu.
V džungli je plno nebezpečných živočichů. Například mravenci druhu Paraponera clavata, známí jako „bullet ants“. Ti patří mezi nejnebezpečnější a nejobávanější hmyz amazonského pralesa. Obvykle neútočí, pokud není jejich hnízdo přímo ohroženo. Skutečná hrozba leží v jejich žihadle, které je na Schmidtově stupnici bolestivosti hodnoceno nejvyšším stupněm a je často popisováno jako agónie srovnatelná s průstřelem kulkou. Bolest je okamžitá, vystřelující a pulzující a na rozdíl od jiných žihadel neustupuje – v plné intenzitě může trvat 12 až 24 hodin.
Lesly nesla nejmladšího bratříčka Cristina na vlastních zádech, zatímco její devítiletá sestra Soleiny opatrovala čtyřletého Tiena. V džungli jako by přestal existovat čas; dny a noci splývaly. Během svého bloudění dokonce dvě z dětí oslavily narozeniny – nejmladší Cristin své první a Tien páté.
Hon na „blechu v koberci“
Mezitím Kolumbie horečně pátrala po zmizelých dětech. Když se 16. května – dva týdny po nehodě – podařilo z vrtulníku zahlédnout vrak letadla ukrytý v košatém porostu, vojáci se spustili dolů a našli uvnitř tři mrtvé dospělé. Po dětech však nebylo ani stopy. Tím odstartovala záchranná operace s krycím názvem Naděje (Operación Esperanza).
Do oblasti neprodleně zamířilo přes 150 vojáků speciálních jednotek a desítky dobrovolníků z řad domorodých komunit. Přidal se i zoufalý otec dětí Manuel Ranoque a nasazeni byli také záchranářští psi. Prohledávali více než 320 km² neprostupné džungle, křižovali terén ve dne v noci s pomocí termovizí a reflektorů.
Velitel operace, generál Pedro Sánchez, přirovnal hledání dětí k honbě za blechou v obrovském koberci – nešlo už ani o pověstnou jehlu v kupce sena, ale o pohyblivý cíl v moři zeleně. Každý nový den snižoval naději, že se děti najdou živé. Přesto generál Sánchez odmítal pátrání ukončit: „Dokud je nenajdeme, neodejdeme,“ prohlašoval neústupně.
Věřil Leslyiným schopnostem a také faktu, že kdyby děti zemřely, pátrači by dříve či později objevili těla – to, že nic nenašli, svědčilo o tom, že sourozenci jsou stále v pohybu a naživu.
Záchranáři v terénu naráželi na drobné stopy: tu otisky malých chodidel v bahně u potoka, onde ohryzané ovoce s drobnými zoubky. Našli také nůžky zapadlé v blátě, dětskou lahev a provizorní přístřešek z listí. Z vrtulníků shazovali balíčky s jídlem a zapalovali světlice pro lepší viditelnost, ale prales jakoby děti ukrýval ve svém nitru.
Vojáci dokonce z amplionů pouštěli vzkaz babičky dětí v jejich domorodém jazyce: hlas stařenky oznamoval v hututujštině, že „pomoc je na cestě, zůstaňte tam, kde jste“. Děti však bloudily dál. Záchranářům se později svěřily, že měly strach se ozvat – slyšely v džungli cizí hlasy a hluk techniky, nechápaly, kdo je hledá.
Možná se bály, že jde o povstalecké ozbrojence nebo jiné nebezpečné vetřelce. Kdykoli tedy z dálky zaslechly hlasy, raději se schovávaly do korun stromů a zůstávaly potichu. Byl to zoufalý závod s časem – armáda i domorodí pátrači procházeli těsně kolem dětí, někdy ve vzdálenosti pouhých 20–50 metrů, a přesto je v hustém porostu nezahlédli.
Po několika týdnech zájem veřejnosti opadal – noviny plnily jiné aféry a mnozí už nevěřili, že se ztracené děti kdy najdou. Vojáci a domorodci však pokračovali.
Zázrak po 40 dnech
A pak přišel 9. červen 2023. V ten den pátrači pronikali hluboko do bažinatého porostu, když jeden z vojáků uslyšel dětský pláč ozývající se zpoza hustých keřů. Následoval ho a na malé mýtině, v blátě mezi popadanými kmeny, spatřil to, v co už téměř nedoufal: čtyři vyhladovělé děti, živé a pohromadě.
K dětem se jako první dostal záchranářský pes – šestiletý belgický ovčák Wilson, který se od nich nehnul na krok. Děti si s ním rychle vytvořily silné pouto (v nemocnici pak nakreslily obrázek sebe a svého psího „ochránce“).
Krátce poté se k dětem dostali i vojáci. Třináctiletá Lesly svírala v náručí nejmladšího bratříčka a když uviděla muže v uniformách a rozběhla se k nim. Její pětiletý bratr Tien ležel zesláblý opodál; když k němu přiklekl záchranář, namáhavě se nadzvedl a promluvil: „Moje máma je mrtvá.“ – to byla jedna z prvních vět, kterou chlapec z džungle cizím lidem řekl.
Záchranáři dětem ihned nabídli kousek jídla. Dojemné setkání popsali vojáci jako zázrak.
Všechny čtyři děti byly podvyživené, dehydratované, pokryté špínou, ale jinak v překvapivě dobrém stavu. Vojáci je zabalili do termofólií, napojili vodou a na provizorních nosítkách transportovali na místo, kde mohl vrtulník slétnout níže.
Následoval dramatický výstup na lanech přes koruny stromů do helikoptéry – prales byl tak hustý, že stroje nemohly dosednout na zem. Tentýž večer čekal na zubožené děti na letišti v Bogotě dav lékařů a příbuzných. Záchranu osobně přivítal i prezident Gustavo Petro, pro něhož se pátrání stalo otázkou cti.
Dětem se v tu chvíli dostalo veškeré možné péče – putovaly do vojenské nemocnice na jednotku intenzivní péče, kde lékaři začali s postupnou rehydratací a výživou. Jejich přežití Kolumbijci popisují jako zázrak a z Lesly se přes noc stala národní hrdinka.
V nemocnici se sourozenci rychle zotavovali. Po několika dnech klidu už zase dostali chuť si hrát a smáli se jako obyčejné děti. Pětiletý Tien netrpělivě tahal za hadičky infuzí a prosil strejdu, ať ho vezme ven na procházku. Nejstarší Lesly i devítiletá Soleiny kreslily obrázky – na papíře se objevily stromy džungle, usměvavé dětské postavy a pejsek Wilson po jejich boku.
Lékaři byli ohromeni, jak silné a odolné děti to jsou. Čtyřicet dní v džungli by nepřežil téměř žádný dospělý, natož čtyři malé děti – a přece se to stalo. Zpráva o „dětech džungle“ obletěla svět.
O události vznikly dva dokumenty. Operation Hope: The Children Lost in the Amazon (dostupný na Amazon Prime) a Ztracené děti (The Lost Children) na Netflixu.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/2023_Caquet%C3%A1_Cessna_Stationair_crash
https://www.bbc.com/news/world-latin-america-65874377
https://apnews.com/article/colombia-plane-crash-jungle-children-survivors-b522276c1af57aa15c836efadc287b46
https://english.elpais.com/international/2023-06-11/how-four-children-survived-40-days-in-the-amazon-on-their-own-leslys-mission-and-the-secrets-of-the-jungle.html
https://www.cerstvezpravy.cz/zpravy-idnes-cz/bezte-a-zachrante-se-rekla-detem-umirajici-matka-po-padu-letadla-v-dzungli/
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-rady-od-babicky-pomohly-jak-deti-zazrakem-prezily-40-dni-v-drsne-dzungli-232353
